„Skladba Josefa Bohuslava Foerstera zazněla stejně jako před 80. léty, kdy Moravská filharmonie vznikla.“ 

„Interpretace písní se ujaly sopranistka Kateřina Kněžíková a mezzosopranistka Markéta Cukrová.“

„Zazněla naopak skladba zcela nová, kterou si filharmonie objednala u soudobé slovenské skladatelky Jany Kmiťové.“

Moravská filharmonie Olomouc vstoupila do 80. sezóny s pokorou i s novou nadějí. Pod taktovkou šéfdirigenta Zsolta Hamara zazněly skladby Josefa Bohuslava Foerstera, Wolfganga Amadea Mozarta, Gustava Mahlera a Antonína Dvořáka. Všichni měli vazbu na Olomouc a ve své době zde působili. Písně Gustava Mahlera přednesly Kateřina Kněžíková a Markéta Cukrová a koncert byl přímo přenášen Českým rozhlasem Vltava. 

Dramaturgie pod názvem Kouzelný dotek minulosti připravila slavnostní večer nostalgicky a s úctou k hudebním velikánům, kteří v Olomouci působili, ale i s novou nadějí, kterou vyjádřila nová skladba Jany Kmiťové Modlitba za hudbu, napsaná přímo pro filharmonii Olomouc. Slavnostní předehra  op.70 Josefa Bohuslava Foerstera je skladbou, ze které čiší historie. Je složena ze dvou témat, ploch, které se střídají a doplňují. Nejprve údery tympánů a poté orchestr v pochodovém vstupu. Následná měkká melodie se rozrostla do šíře, aby ji posléze vystřídaly žesťové nástroje s úderným pochodovým tempem. Toto střídání působilo až stereotypně, i když jednotlivé plochy byly částečně variované. Po čase skladba vygradovala žesťovými nástroji do plochy ve fortissimu s fanfárami do úderného konce, ač působila poněkud staromódně. Nicméně tato skladba zazněla nyní stejně jako tehdy, před 80. léty, kdy Moravská filharmonie vznikla. 

Následovala Symfonie č. 7 D dur KV 45 Wolfganga Amadea Mozarta, který se uchýlil s rodinou do Olomouce, na útěku před černými neštovicemi, které tehdy řádily ve Vídni. Dojmy z cest po Moravě zúročil Mozart ve své sedmé symfonii. Jeho hudba je lakmusovým papírkem pro každý orchestr, vyžaduje precizaci intonace i souhry, což se hudebníkům ne vždy ideálně dařilo. Přesto hráli pod šéfdirigentem Zsoltem Hamarem s entuziasmem i vypjatou pozorností. Allegro znělo radostně, Andante měkce a vylehčeně, Menuetto – Trio přineslo taneční rytmus, ale i dramatičnost a dynamické kontrasty a závěrečné 4. Finale běželo ve svižném tempu smyčců, které podpořily dřevěné dechové nástroje i lesní rohy až do bezpečného závěru. 

Gustav Mahler v Olomouci umělecky dlouho působit nevydržel, přesto zde zkomponoval a provedl písně, které se dostaly do vokálních cyklů s orchestrem. Tentokrát zazněl v Olomouci výběr sedmi písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh, na texty romantických lidových německých písní, které do sbírky sestavili Achim von Arnim a Clemens Bretano na počátku 19. století. Interpretace písní se ujaly renomované zpěvačky, sopranistka Kateřina Kněžíková a mezzosopranistka Markéta Cukrová. Střídaly se v přednesu jednotlivých písní a obě měly obdivuhodně vyrovnaný přednes. Kultivované, kulaté a duši hladící hlasy, soprán se zářivou špičkou, která dávala hlasu zářivý lesk a mezzosopranistka se sametovým témbrem, jejíž hlas se leskl jako tmavý kov. Obě se ponořily do sdělnosti emocí a předávaly publiku písně procítěně a s hlubokým výrazem. Nejprve to byl pro soprán Das Himmlishe Leben (Nebeský život), naplněný zářivými trylky, ale i dramatičností a měkkým legatem v lehkém pianissimu. Rheinlegendchen (Malá rýnská legenda) byl prostor pro mezzosoprán, houpavý tříčtvrteční rytmus vybízel k měkkému našlapování sametového hlasu s doprovodem orchestru, zejména violoncell a lesního rohu. Das Irdische Leben (Pozemský život) zahájily pizzicatta smyčců, barevný orchestr postupně zpomalil, aby mezzosoprán vytvářel drama.  Wo die schönen Trompeten blasen (Tam, kde krásně trumpety troubí), zahájily nejprve v pianu dřevěné nástroje s lesním rohem a trubkou, aby následně soprán pomalu vyprávěl v pomalém legatu s jasným témbrem a s lehkými výškami v pianissimu. Barvy orchestru se nesly v legatu, sopránové konejšivé „…neplač…“ podpořil měkce hoboj. Trubky a lesní rohy připravily cestu sopránu, který se dramaticky zvedl do závěru. Lob des hohen Verstandes (Chvála vznešeného rozumu) zahájily rozpustilé dřevěné nástroje a soprán se rozezněl ve veselé písni. Následovalo Wer hat dies Liedlein erdacht? (Kdo si tu písničku vymyslel?) pro mezzosoprán, jako vylehčené taneční vyprávění s koloraturami do výšek. Poslední písní bylo Urlicht (Prasvětlo), zamyšlené, závažné vyprávění. Mezzosoprán začal nejprve sám, záhy se přidal orchestr v pianissimu, aby doprovodil smutné vyprávění v pomalém legatu, s pomalým tahem, který podpořil hoboj, konvenující barvě hlasu zpěvačky. Následovalo sólo lesního rohu a mezzosoprán postupně přešel do pianissima v prosebné modlitbě. Nádherná niterná atmosféra ještě chvíli visela ve vzduchu, než publikum odměnilo umělce děkovným potleskem. 

Ve druhé polovině koncertu zazněla naopak skladba zcela nová, kterou si filharmonie objednala u soudobé slovenské skladatelky Jany Kmiťové. Modlitba za hudbu byl název skladby, kterou orchestr filharmonie zahrál velmi citlivě a přesvědčivě, se snahou o barevnost a sdělnost. Otázka zní, jestli skladba je opravdu odrazem současného hudebního cítění a zda je to skutečně to, co zadavatelé chtěli. Má jen jednu část, pomalou romantickou melodii, bez kontrastního tématu, stále se opakující v dynamických vlnách. Dokonce to působilo, že by zde měla být další věta, kontrastní, dramatičtější, nemuselo by to být jistě klasické schéma A–B–A, ale nějaký kontrastní prvek, který by dal skladbě napětí a smysl, ten skutečně chyběl. Skoro by se dalo říct, že tato skladba příliš moderní není, neboť evokuje filmovou hudbu 50. let 20. století. Ale snad výsledek splnil očekávání zadavatelů, neboť orchestr i dirigent si s interpretací poradili velmi dobře. Dostal zde také velký prostor klavír v podání členky opery Moravského divadla Lucie Kaucké, která se ho zhostila s jistotou a s energií. 

Na závěr zazněla skladba autora, který nikdy nezklame očekávání. Antonín Dvořák měl Olomouc rád, a dokonce spolupracoval s dosud stále působícím a letos jubilujícím Spolkem Žerotín, kterému věnoval i své oratorium Svatá Ludmila. Zazněla tu také jeho symfonická báseň Zlatý kolovrat, op. 109, v roce 1898, která se zde hrála samozřejmě i na zahajovacím koncertě před 80. léty. Letos, pod vedením šéfdirigenta Zsolta Hamara, si Dvořákovu hudbu všichni jak se patří užili. Široké barevné dvořákovské melodie s radostí a muzikantským nábojem hráli všichni, počínaje prvním houslistou Patrikem Sedlářem s jasným tónem, či violoncellistou Nikitou Ruzhavinskiim. Jásavě zněla flétna Petru Hladíkovi, sladce naříkal hoboj Radka Mattuše, měkce hladil i bral za srdce klarinet Aleše Janečky a srdce svíral anglický roh Gabriely Kummerové. Fagot Jana Dvořáka zněl hutně a pevně, stejně jako lesní roh Martina Paulíka či trombon Miroslava Tutka. Svítila trubka Stanislava Bartoše a vzletnost a noblesnost přinesla harfa Anastázie Tomečkové. Barevnou a dramatickou báseň podal orchestr tak, že evokovala děj v Erbenově baladě, o to víc probouzela emoce. Potlesk byl proto bouřlivý a bylo znát, že Moravská filharmonie Olomouc udělala svým posluchačům a fanouškům velkou radost. Přejme jim všem, aby pokračovala i na dalších koncertech.

Foto: Šimon Kadula / MfO