„Ve spojení s neustálým pohybem točen mělo choreografické aranžmá přímo hypnotizující účinek a s ‚houpavým‘ bel cantem se zázračně propojilo.“

„Stačilo už jen ‚málo‘, aby se inscenace stala nezapomenutelnou událostí: zpívat. Bohužel zpěv byl nejslabším článkem večera.“

„Vokální paprsek světla do představení vnesl uzbecký tenorista Bekhzod Davronov v roli hraběte Leicestera. Jeho příjemně měkký, volný a zvučný hlas se poslouchal moc dobře.“

Inscenace opery Maria Stuarda od Gaetana Donizettiho, kterou letos uvádí Salcburský festival, pro mne byla překvapením. Konečně jsem zase jednou na jevišti viděla něco jako invenci, horší to bylo se zpíváním bel canta. Počin je z režisérské dílny Ulricha Rascheho, Vídeňské filharmoniky 23. srpna řídil Antonello Manacorda. 

Maria Stuarda neboli Maria Stuartovna, jejíž libreto vzniklo podle hry Friedricha Schillera, líčí poslední dny života skotské královny Marie Stuartovny. Spolu s operami Anna Bolena a Roberto Devereux tvoří pomyslnou „tudorovskou trilogii“, jeden z vrcholů dramatického bel canta. Opera v podstatě stojí na dvou pěvkyních, představitelkách Marie a anglické královny Alžběty (v opeře podstoupí efektní konfrontaci, nicméně ve skutečnosti se nikdy nepotkaly). Nejslavnější interpretkou Marie byla Maria Malibran, která ji zpívala při prvním milánském uvedení roku 1835 (světová premiéra roku 1834 v Neapoli se kvůli cenzuře hrála pod jiným názvem a s jiným textem). Ve 20. století ji interpretovaly například Leyla Gencer, Joan Sutherland či Edita Gruberová.

Současní inscenátoři se přirozeně snaží vyhnout dekorativnosti, kdy zpěváci v těžkých renesančních kostýmech udělají pár gest a za nimi postává sbor. Stereotypní aktualizace, v nichž zpěváci mají dnešní kostýmy a místo mečů pušky, jsou to samé, pouze s opačným znaménkem. Německý režisér a scénograf Ulrich Rasche šel v Salcburku úplně jinou cestou. Když se zvedne opona, divák na jevišti Velkého festivalového domu spatří tři nakloněné točny, dvě při zemi, které se neustále otáčejí, jednu nad nimi. Zpěváci po nich chodí, tedy musí chodit, pokud mají být vpředu. Horní točna slouží k projekcím a několika uměřeným světelným efektům. Sbor není vidět, zpívá za scénou.

Přiznám se, že zpočátku jsem si myslela, že tohle bude nuda, že se koncept, jak to bývá, vyčerpá během prvních minut. Že všichni budou prostě pochodovat na točnách a já budu zívat. Kupodivu se to nestalo. Naopak, jak představení 23. srpna pokračovalo, tím víc mne vtahovalo do sebe a já si říkala, že to je ono. Že vidím Nápad. Neustálý pohyb a bezesporu i režisérovo vedení totiž zpěváky zbavily všech stereotypních gest, které nahradilo stylizované choreografické aranžmá. To by ale samo o sobě, na nehybném jevišti také nejspíš nepůsobilo přirozeně. Ve spojení s neustálým pohybem točen však mělo přímo hypnotizující účinek a s ‚houpavým‘ bel cantem se zázračně propojilo.      

Přemýšlela jsem, jestli mi vadí převažující černo-bílé-šedivé strohé ladění, které dnes vidím skoro v každé operní inscenaci, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že v této inscenaci by výraznější dobové náznaky či barvy spíš škodily a narušily onu zvláštní náměsíčnost, která z ní vyzařuje. Kromě zpěváků se na točnách ještě pohybovala skupina tanečníků, která mi napřed přišla nadbytečná, ale režisér nakonec i při jejich vedení prokázal smysl pro míru a dostatek invence. Včetně závěrečné scény, v níž se Maria jakoby odpoutává od pozemského světa. A její smrt, kdy ji doslova přiklopí horní točna a její průvodci-tanečníci se poprvé za celou inscenaci zhroutí mimo točnu na jeviště, nepůsobí vůbec banálně, naopak, je to impozantní obraz.

A přitom nezůstalo jen u vnějškové obraznosti, ze stylizovaných pohybů paradoxně povstávaly skutečné bytosti – dvě ženy, bojující o moc, ale i lásku hraběte Leicestera. Jejich představitelky, Kate Lindsey (Alžběta) a Lisette Oropesa se nárokům režisérovy koncepce úctyhodně přizpůsobily. Lindsey se svými šarmantními, vznešenými, ale i bolestnými gesty, Oropesa jako její protihráčka, mučednice, vědoma si ale své královské role.

Stačilo už jen „málo“, aby se inscenace stala nezapomenutelnou událostí: zpívat. Bohužel bel canto bylo nejslabším článkem večera. Ani Lindsey, ani Oropesa pro party svých královen nemají vokální předpoklady. Obě americké pěvkyně zpívaly v jakémsi permanentním a nezajímavém mezzopianu, nebyly schopny hlasy zvukově rozvinout a party dynamicky tvarovat.

Oropesa má lyrický hlas, který ale v takovéto roli zněl úzce, bezbarvě a drsně, postrádal charisma, zvukovou a dynamickou rozpínavost a jednou dvakrát téměř selhal. Jejím oborem by měl být například Mozart, nikoli vrcholné italské bel canto. Jistě, taková Edita Gruberová měla taky užší hlas, ale byl to zvuk jako laser – vedle něho zpěv paní Oropesy připomíná nanejvýš hořící zápalku… U Kate Lindsey se dala aspoň zachytit stopa hlasové barvy, ale i ona přepínala, tlačila na hlas a produkovala nepříjemně nazální tóny.

Ostatní role v této opeře jsou v podstatě vedlejší. Ruský basista Aleksei Kulagin jako Giorgio Tabot i americký barytonista Thomas Lehman jako Lord Guglielmo Cecil podali solidní výkony, nicméně vokální paprsek světla do představení vnesl uzbecký tenorista Bekhzod Davronov v roli hraběte Leicestera. Jeho příjemně měkký, volný a zvučný hlas se poslouchal moc dobře. 

Vídeňští filharmonikové, které jakožto svou první operní produkci na Salcburském festivalu řídil italský dirigent Antonello Manacorda, dali italskému bel cantu aspoň po orchestrální stránce, co jeho jest – kultivovaný zvuk a dramatickou intenzitu. Nicméně rozčarování z obsazení hlavních ženských rolí to nevyvážilo. Opravdu by se v celém dnešním operním světě nenašly zpěvačky s většími předpoklady pro takovéto hlavní role na renomovaném festivalu? Zdá se, že pěvecké obory už dnes nikdo neřeší. Že se to děje v pražském Národním divadle, mne už dlouho nepřekvapuje, ale že i na Salcburském festivalu, to je smutné.

Foto/zdroj: SF/Monika Rittershaus