„U uvedení nových skladeb je vždy přítomen prvek nejistoty: jak silná a živá hudba ve skutečnosti bude, je pro mě stále záhadou.“

„Oproti světoběžníku Cartellierimu byl Ryba skromný kantor, ale musel být v kontaktu s dobovými vlivy, jinak by nevznikla jeho specifická hudba.“

„Mezi autory, jejichž díla zůstávají neprávem opomíjena, bych rád zmínil Pavla Vranického nebo Leopolda Koželuha.“

Cembalista a dirigent Aapo Häkkinen patří k nejvýraznějším postavám evropské scény staré hudby. Jako umělecký ředitel Helsinského barokního orchestru udává od roku 2003 jeho osobitý směr a s neúnavným zápalem s ním objevuje zapomenuté skvosty hudební historie. Na Pražské jaro, jehož příští ročník portál KlasikaPlus.cz představil ZDE, přiváží mj. novodobou premiéru oratoria skladatele Antonia Casimira Cartellieriho. V rozhovoru přibližuje toto dílo i svou cestu od katedrálního zpěváka až k mezinárodně uznávanému dirigentovi, jenž proměnil vnímání early music nejen ve Finsku, ale i daleko za jeho hranicemi.

Dramaturgie Helsinského barokního orchestru, jehož jste dlouholetým šéfdirigentem, bývá charakterizovaná jako odvážná – vedle zapomenutých děl nabízíte i nečekané, někdy až provokativní pohledy na klasiku…

Provokace není naším cílem. Pokud ale cítíme, že neobvyklý přístup má v hudbě smysl a oporu, nebojíme se ho. U takzvaného „standardního repertoáru“ existuje podle mě jen jediný důvod, proč jej znovu uvádět: hrát jej tak, jako by šlo o světovou premiéru. Jako by inkoust na partituře ještě nezaschl. Je to zvláštní paradox – Mozartovy opery či Beethovenovy symfonie zná každý, a přesto je v nich třeba znovu hledat život, který by mohl překvapit i nás samotné.

Takže k velkým dílům přistupujete s určitou opatrností?

Ano, dokonce s jistou skepsí. Než se do nich pustím, musím mít důvod, proč je hrát. Hudba neznámá či zapomenutá takový důvod obsahuje už sama v sobě a právě ona tvoří jádro našeho repertoáru. Od raného baroka po raný romantismus. To, že hrajeme na dobové nástroje, není jen otázkou zvuku. Je to především respekt k hudbě: poctivě si udělat „domácí úkoly“, znát kontext a pak nabídnout interpretaci, která je věrná i živá zároveň.

Stará hudba dnes už dávno není okrajovým dobrodružstvím několika vizionářů, stala se součástí mainstreamu. Jak tuto proměnu vnímáte?

Je pravda, že to, co kdysi působilo jako dobrodružství, je dnes samozřejmou součástí práce většiny ansámblů. Hrajeme na historické nástroje, známe kontext, snažíme se přibližovat původnímu zvuku. A díky digitalizaci máme navíc k dispozici obrovské bohatství hudby z posledních staletí, které můžeme okamžitě sdílet a diskutovat. To je velká výhoda, ale i závazek – nikdo nemůže být dobrý úplně ve všem, co pět set let hudby přineslo. Proto vznikají soubory specializované na určité období nebo skladatele, a každý tak nahlíží na tuto hudbu trochu jinak. A myslím, že je to tak dobře.

Jak na ni nahlížíte vy?

Já se snažím nahlížet na hudbu trochu jako na cizí jazyk, kdy nestačí jen znát jednotlivá písmena a vědět, jak se vyslovují. Stejné je to s hudbou: mimo samotných tónů musíme znát i jejich význam. Jinak je to jen prázdný zvuk. A právě tady barokní hudba stále znovu otevírá nové obzory.

Často uvádíte díla v novodobé premiéře. Jaký volíte interpretační přístup u skladeb, u nichž neexistuje nahrávka a kde mohou být dostupné zdroje kusé?

K interpretaci přistupuju stejně jako k jakémukoli jinému dílu: jako by šlo o světovou premiéru, přičemž zapomínám na všechny předchozí nahrávky, které jsem kdy slyšel.U skladeb, které nejsou publikované, je nutné připravit materiály pro orchestr – obvykle pracujeme s upravenými verzemi, protože není praktické hrát přímo z původních rukopisů. Tyto rukopisy je třeba digitalizovat, aby se s nimi dalo pohodlně pracovat; většinou máme spolupracujícího muzikologa, se kterým materiály prostudujeme a připravíme včas pro koncert.

Jak se připravujete na díla, která uvedete na Pražském jaru?

U Cartellieriho jsme měli štěstí, že jsme materiály zpracovali ve spolupráci s vynikajícím muzikologem a že dorazily včas. Ne vždy to tak je, orchestr často mívá materiály k dispozici až na poslední chvíli, ostatně to bývalo ve starých dobách běžné. Každopádně je nesmírně inspirující pracovat na něčem, co nikdo z mé generace nikdy neslyšel. U Rybovy Stabat Mater je to jiné, tam existují jak orchestrální party, tak dokonce i nahrávka. Abych byl upřímný, nehodlám si je opakovaně pouštět, není to nutné. Ve výsledku není tak zásadní, jestli bylo dílo nahráno stokrát, nebo nikdy.

Cartellieri byl u nás kdysi velkým pojmem, pak se ale na něj zapomnělo – a vy nám ho přijíždíte znovu připomenout. Jsou podle vás i další autoři z našeho regionu, kterým bychom se měli víc věnovat?

Klasicismus a raný romantismus v německy mluvících zemí Evropy, tedy včetně českých zemí, nabízí nesmírné množství hudby, a v archivech stále leží mnoho neobjevených skladeb, což je lákavé a vzrušující. Nicméně mezi autory, které známe, ale jejichž díla zůstávají neprávem opomíjena, bych rád zmínil Mozartova současníka Pavla Vranického nebo vynikajícího a plodného skladatele Leopolda Koželuha.

Co budete dělat, až prozkoumáte veškerou starou hudbu?

Tuto otázku dostávám poměrně často, jakkoliv ji považuju za poněkud nesmyslnou. Vždyť jeden lidský život nestačí ani na to, abychom se dotkli malého zlomku hudby jediné epochy a jediné země. To množství krásné hudby je tak ohromné, že zdroje jsou prakticky nevyčerpatelné. Vždy se objeví něco nového k objevování, a i kdybychom tomu věnovali celý život, nikdy by to nebylo dost.

Pojďme se bavit o skladbách, které přivážíte na Pražské jaro…

V novodobé premiéře uvedeme Cartellieriho oratorium La Purificazione di Maria Virgine, které je oslavou mariánského kultu. Děj je spíše abstraktní, vypráví příběh o Marii a Josefovi, kteří poprvé přivádí Ježíše do chrámu. Hudba je zde hluboce náboženská, zároveň operní, s nádhernou violoncello partiturou doprovázející otčenáš. Já sám jsem tohoto skladatele objevil na doporučení švédského muzikologa Daniela Bernhardssona a jeho hudba, zvlášť vokální linie, mě okamžitě oslovila. V Helsinkách a Budapešti zároveň uvedeme i jeho operu Der Rübezahl, takže letos uvedeme hned dvě jeho zásadní díla. Cartellieri byl druhým kapelníkem orchestru knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic, významně se tedy podílel na hudebním životě sídel Lobkoviců v Roudnici nad Labem a na zámku Jezeří. Dochovaly se rovněž zmínky o Cartellieriho spolupráci s Beethovenem.

Jak významná byla tato spolupráce?

Oba působili jako klavíristé ve Vídni a byli si tedy konkurencí, ale zároveň se uznávali. Cartellieri se například podílel na prvním uvedení Eroiky. Osobně mám za to, že Beethoven měl štěstí, že Cartellieri zemřel velmi mladý, v necelých čtyřiatřiceti letech.  Kdyby měl možnost skládat tak dlouho jako Beethoven, hudební vývoj mohl nabrat jiný směr. Cartellieri je skladatel více vokální než Beethoven, i jeho oratorium je psané operním stylem.

Bude se posluchačům líbit?

U uvedení nových skladeb je vždy přítomen prvek nejistoty: jak silná a živá hudba ve skutečnosti bude, je pro mě stále záhadou. Někdy objevíte dobře napsanou hudbu, která s vámi ani nehne. Jindy vás třeba méně kvalitní partitura překvapí svým účinkem. Věřím, že Cartellieri předvede životaschopnou a překvapivou hudbu, která posluchače uchvátí.

Druhou skladbou, kterou uvedete na Pražském jaru, je Stabat Mater Jana Jakuba Ryby…

Stejně jako publikum u vás i já Rybu znám hlavně díky České mši vánoční, ale jeho kantáta Stabat Mater zůstává téměř neznámá, přestože dokonce existuje nahrávka. Do programu zapadá přirozeně. Jak Ryba tak Cartellieri patří do stejné doby i kulturního okruhu, ač je jejich hudební řeč odlišná.

Jak byste definoval hudební jazyk Ryby, zejména v porovnání s jeho současníky?

Ryba zní výrazně, osobně a lidsky. Základní prostředky jsou srovnatelné například s Cartellierim, ale každý z nich přistupuje jinak k orchestraci. Ryba má tendenci k romantickému zvuku orchestru: i když používá stejné nástroje, jeho orchestrální kombinace jsou odlišné a celkový výraz je měkčí, lyrický, více „zpívaný“. Naproti tomu Cartellieri často staví dechové nástroje do popředí a píše technicky náročné sólové party.

A porovnáme-li Rybův život s Cartellierim?

Oproti světoběžníku Cartellierimu byl Ryba skromný kantor, ale musel být v kontaktu s dobovými vlivy, jinak by nevznikla jeho specifická hudba. Jeho tvorba odráží znalost aktuálních trendů a při tom si zachovává osobitou, srozumitelnou hudební řeč.

Do Prahy přijíždíte s Purcell Choir a pěti sólisty. Je vaše spolupráce s nimi častá, nebo jste je vybral speciálně pro tento projekt?

Každého z těchto pěvců jsme vybrali přímo pro tento projekt, ale znám je už z dřívějších spoluprací – hráli s Helsinským barokním orchestrem i se mnou s jinými ansámbly. Někteří z nich mají zkušenosti i s Purcell Choir a budou s námi vystupovat také ve zmiňované Cartellieriho opeře Der Rübezahl. Nejde tedy o nějakou pravidelnou spolupráci, ale spíše o pečlivě zvolený tým pro tento konkrétní projekt, který dokonale sedí k programu a charakteru skladeb.

Hodně interpretů se dnes snaží přinášet na světlo opomíjené renesanční a barokní skladatelky. Jaký je váš přístup v tomto ohledu?

I my rádi zařazujeme díla skladatelek do programů. Minulý rok jsme například hráli operu Francescy Caccini a několik kantát Barbary Strozzi. Je fascinující sledovat, jak svět objevuje dílo Clary Schumann – před dvaceti lety o ní slyšel jen málokdo, dnes je její hudba běžně uváděna a jde o skvělou hudbu.

Je potěšující, že se tento dluh historie začíná napravovat a že si veřejnost uvědomuje význam skladatelek. Nicméně nelze změnit fakt, že více než devadesát procent hudby bylo historicky napsáno muži. I tak je důležité dávat prostor těm, kteří byli dlouho ve stínu, a představovat jejich hodnotu posluchačům.

S hudbou jste začal už v dětství v katedrálním sboru. Byla vaše cesta k hudbě přímočará?

Upřímně řečeno jsem se dlouho hledal až do svých čtrnácti let, kdy jsem objevil tehdy téměř nedostupný nástroj: cembalo. To mě okamžitě uchvátilo a už o rok později bylo mou největší vášní a definovalo směr mé kariéry. Ve dvaceti letech jsem se začal věnovat výhradně barokní hudbě. A vzhledem k tomu, že v barokním orchestru je cembalista zároveň dirigentem – sice tu zodpovědnost může přenést na někoho jiného, ale ten pak stejně dělá jen to, co cembalista –, další krok byl logický. Takto jsem našel svůj vlastní přístup k vedení souboru. A pak přišla nabídka z Helsinského barokního orchestru a naše spolupráce trvá už více než dvacet let.

Kdybyste si mohl dát sklenku vína s některým skladatelem, koho byste vybral a proč?

To je těžká otázka, a navíc si nejsem zcela jist, jaký by byl smysl takové schůzky. Existují skladatelé, o jejichž životě víme mnoho díky dopisům, vyprávěním nebo charakteru jejich osobnosti. Pak jsou takoví jako Bach, o kterých je známo jen málo, a je těžké si představit, jací byli. A pak jsou úplně anonymní postavy jako právě Cartellieri. Mám za to, žeskladatele si není potřeba zosobňovat, stačí nám jejich díla.

Asi si dokážu představit, že bych se potkal s Mozartem, ten je totiž jedním z mála, o němž toho víme tolik, že si dokážu představit, jaký by byl – extrovertní, vtipný, šarmantní. Setkání s ním by bylo fascinující, možná bychom si rozuměli, možná ne, ale rozhodně by to byla úžasná zkušenost. Pro mě osobně je ale nejdůležitější studium hudby, kterou po sobě skladatelé zanechali – jejich díla jsou dostatečným průvodcem po jejich světě.

foto: Helsinki Baroque Orchestra / Marco Borggreve, Heikki Tuuli, Ville Paul Paasimaa, Maarit Kytohärjuu, Harmony Hall Fukui