„Protože má pěvec brněnské kořeny, nechyběli jeho přátelé z dětství a mládí.“

„Skočná se rozjela v téměř nehratelném tempu a i dirigent podlehl názvu a čile si na stupínku zaskákal, zatímco se smyčce a prsty hudebníkům málem zavařily.“

„Blok italských oper ukončila árie Cavadarossiho, kterou zpíval tenorista znělým témbrem, s vroucností a pokorou.“

Český tenorista Pavel Černoch měl padesáté narozeniny už 2. května 2024. Oslavu mu tehdy uspořádala Filharmonie Brno v rámci Festivalu Špilberk, zmařila ji ale bouře. Proto se náhradní koncert konal v Janáčkově divadle a termín byl stanoven na 8. května. Oslavenci tedy už je jednapadesát, přesto mu ale přišli popřát významní hosté: sopranistka Jana Šrejma Kačírková i orchestr Slovenské filharmonie s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. A do vyprodaného hlediště dorazilo i mnoho pěvcových přátel.

Padesátiny, či kdysi abrahámoviny, dnes nejsou žádným věkem a i oslavenec to potvrzoval, neboť působil na pódiu velmi mladistvě, křehce a až nesměle. Je to pochopitelné, ocitl se před publikem, které ho dobře zná. Protože má pěvec brněnské kořeny, nechyběli jeho přátelé z dětství a mládí, kamarádi z Kantilény, Brněnského akademického sboru a spolužáci z gymnázia či z JAMU, stejně jako jeho současní kolegové. Nemohli si nechat ujít slavnostní koncert pěvce, který víc vystupuje na evropských i světových scénách, než na českých jevištích. I proto byla atmosféra v hledišti velmi přátelská, až euforická. Bylo sympatické, že program nachystaný před rokem zůstal zachován a přišli zahrát i zazpívat stejní gratulanti. 

Slovenská filharmonie na scéně Janáčkova divadla usedla pod ozvučnicí na jevišti co nejvíc dozadu, což zajistilo kompaktní zvuk, který nepřekrýval pěvce. Dirigent Jaroslav Kyzlink je zkušeným matadorem a dokázal se zvukem orchestru kouzlit tak, že vždy zpěváky podpořil a pomohl jim ke klenuté kantiléně a plnému zvuku. Nešetřil však nijak orchestr, naopak se snažil z hudebníků dostat co nejčistší a dobře artikulovaný zvuk, a to nejen v táhlých melodických obloucích, ale i při vražedně rychlých tempech. Orchestr měl totiž na programu i několik samostatných vstupů. Zahájil koncert Předehrou k opeře Luisa Millerová od Giuseppa Verdiho.

Blok árií z italských oper 

Pavel Černoch zvolil nejprve ukázky z italských oper zjevně proto, že je zpívá rád a cítí se v nich dobře. Je však otázkou, jestli to byla volba dobrá. Árie knížete Lorise Ipanova ze druhého dějství opery Fedora Umberta Giordana je málo známá a nijak nezaujala, ani výrazem. Zato nadšení způsobila již svým vstupem na jeviště sopranistka Jana Šrejma Kačírková. V třpytivé bílé róbě se širokou sukní doslova oslnila a její árie Neddy Qual fiamma avea nel guardo z prvního dějství opery Komedianti Ruggera Leoncavalla perlila a jiskřila, při zachování kulatého tónu zpěvačky. Pavel Černoch poté přišel s árií Cania Recitar!… Vesti la giubba z opery Komedianti. Je to árie dramatická, plná vášně a zoufalství, a přesto, nebo právě proto, že do ní dal pěvec veškerou emoci a výraz, jeho hlas se zde zvukově neprosadil, jakoby byl těmi emocemi zahlcený. Orchestrální Intermezzo, úvod ke druhému jednání téže opery, znělo mohutně, široce a uchopitelném výrazu. Duet Dona Carlose a Alžběty z Valois Io vengo a domandar ze druhého dějství opery Don Carlos Giuseppa Verdiho se tenoristovi dařil postupně rozezpívat, oproštěný od tlaku emocí a s podporou barevného hlasu Jany Šrejmy Kačírkové, se mu podařilo podat dobře znějící a procítěný výkon. Následovalo opět orchestrální Intermezzo, úvod ke třetímu dějství opery Manon Lescaut Giacoma Pucciniho, ve kterém zaznělo krásné sólové trio violoncella, violy a prvních houslí. Melodická kantiléna v dlouhém legatu se chvěla ve vzduchu romantického napětí. Jana Šrejma Kačírková poté zazpívala ne příliš známou árii Wally Ebben? N’andrò lontana ze stejnojmenné opery Alfreda Catalaniho, která se uvádí jen zřídka. Blok italských oper ukončila árie Cavadarossiho ze třetího jednání opery Pucciniho Toscy. E lucevan le stelle zpíval tenorista znělým témbrem, s vroucností a pokorou, a s významnou podporou klarinetového sóla, což zapůsobilo na obecenstvo jako jiskra. Mohutný potlesk a volání Bravo! bylo odměnou pro tenoristu, kterého doma slýcháme zřídka.

České opery v druhé polovině

Druhá polovina večera patřila českým operám. Není pochyb, že to je další láska Pavla Černocha, se kterou se podělil s publikem i malým proslovem. Přiznal, že deska s nahranými áriemi z českých oper, která byla v prodeji ve foyeru, je vydaná právě k jeho narozeninám a nabídl po koncertě autogramiádu. O zájemce pak neměl nouzi. 

Blok českých oper zahájila Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany árií Jeníka ze druhého dějství. Až uzříš… Jak možná věřit znělo přirozeně a volně a najednou se hlas uvolnil a rozjasnil. Věrné milování s Janou Šrejmou Kačírkovou v duetu z prvního dějství ještě prohloubilo pravdivost a vřelost projevu. Sopranistka přišla na druhé dějství ve svěží zelené róbě s širokou sukní, která podtrhla její mladistvý zjev. Skočná ze třetího dějství stejné opery se rozjela v téměř nehratelném tempu a i dirigent podlehl názvu a atmosféře a čile si na stupínku zaskákal, zatím co se smyčce a prsty hudebníkům málem zavařily. Strhli tak publikum k nadšenému potlesku a provolávání. Árie Za štíhlou gazelou z opery Antonína Dvořáka Armida patří k repertoárové výbavě sopránových adeptek, zatímco opera sama se na jevištích téměř nevyskytuje, bůh ví proč. Pěvkyně ji podala s vnitřním napětím a upřímným projevem svého krásného hlasu. Poté zazněla árie Dalibora ze stejnojmenné opery Nebyl to on zas… Ó, Zdeňku a tenorista do ní dal celou šíři hlasu, který mu zde příjemně barevně vyzněl. Poté přišla Jana Šrejma Kačírková v temně modrých šatech s jemnými flitry, kterými vyrazila publiku dech. Působila úchvatně jako smrtící víla Rusalka z opery Antonína Dvořáka, když nejprve procítěně zazpívala árii Měsíčku na nebi. Orchestr vpadl s Polonézou, která kvůli upozadění orchestru neměla potřebnou šíři, přesto efektně zapůsobila. Po ní přišel z levého portálu nejprve tenorista, jako zhroucený Princ a posléze z pravého portálu vplula na jeviště sopranistka. Miláčku znáš mne, znáš… Mrtva-lis dávno znělo finále Dvořákovy Rusalky, které se podařilo protagonistům i přesvědčivě herecky rozehrát – sice náznakově, ale účinně. Přestože se tenoristovi v roli Prince dařilo (před nedávnem tuto roli ztvárnil i na jevišti Státní opery ve Vídni), veškerou pozornost na sebe strhla sopranistka, která v tu chvíli skutečně Rusalkou byla. Vždyť jí ještě stále na jevišti Janáčkovy opery je. (Čtěte ZDE.) 

Bouře ovací se strhla na závěr, a tedy samozřejmě následoval přídavek, nejprve to byla píseň Domenica Furna a Ernesta De Curtis Non ti scordar di me z filmu Nezapomeň na mne z roku 1935, kterou nazpíval tehdy Beniamino Gigli. Píseň zazpívali oba v duetu a stihli ještě lehce milostné vzplanutí i společný valčík. Dalším, posledním přídavkem, bylo ikonické Libiamo z Traviaty Giuseppa Verdiho, kde rovněž společný valčík nemohl chybět. Rozjásaný duet si neslo publikum ještě dlouho v srdci, mysli i na jazyku. Kdo se chtěl potkat s oslavencem a získat autogram, mohl se vydat do hotelu International, kde přátelé ještě dlouho oslavovali svého slavného tenoristu. Narozeninový večer se tentokrát skutečně povedl a jistě na něho všichni zúčastnění budou ještě dlouho vzpomínat.

Foto: Dominika Prášková