„Missa Sanctificionis je zhudebněním kompletního mešního ordinária, které je rozčleněno na osmnáct poměrně krátkých, samostatných útvarů.“

„Poprvé byla provedena 9. října 1729 ve Svatovítské katedrále v neobvykle velkém obsazení.“

„Značnou přitažlivost koncertu dodala přítomnost basbarytonisty Adama Plachetky.“

U příležitosti 680. výročí povýšení Arcibiskupství pražského byl v neděli 28. dubna ve Španělském sále Pražského hradu uspořádán slavnostní koncert, na němž zazněla hudba Antonia Caldary a Georga Friedricha Händela. Uskutečnil se na vrcholné společenské úrovni, záštitu převzal Jan Graubner, arcibiskup pražský, primas český. Přítomni byli vysocí představitelé duchovenstva, politických kruhů a odborné veřejnosti, koncert neunikl pozornosti obrazové a zvukové záznamové techniky. Účinkoval rezidenční soubor Hudebního festivalu Znojmo Czech Ensemble Baroque.

Sedmičlennou skupinu vokálních sólistů tvořili Lenka Cafourková Ďuricová a Zuzana Badárová (soprán), Franco Klisović (kontratenor), Ondřej Holub a Jakub Kubín (tenor), Adam Plachetka (basbaryton) a Jiří Miroslav Procházka (bas). Až na dvě výjimky (kontratenor a basbaryton) jsou všichni současně členy sboru Czech Ensemble Baroque Choir, vedeného Terezou Válkovou.

Soubor Czech Ensemble Baroque Orchestra je sestavený převážně ze starých nástrojů nebo jejich replik, dramaturgicky zaměřený na poučenou interpretaci hudby starších slohových období, zejména na přelom 17. a 18. století. Vedle historizující skupiny smyčcových nástrojů (šestnáct hráčů, koncertní mistr Petr Růžička) jej tvoří dva staré hoboje a dva fagoty. Dominuje sedm nástrojů žesťových, basso continuo tvoří cembalo, varhanní pozitiv a theorba, nemůže chybět dvojice tympánů. Program nastudoval a řídil šéfdirigent Roman Válek.

Na úvod zazněla Missa Sanctificationis Sancti Joannis Nepomuceni Antonia Caldary. Tato volba nebyla dílem náhody. Jak v doprovodném programovém textu uvádí Jana Spáčilová, poprvé byla provedena 9. října 1729 ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě v neobvykle velkém obsazení (hovoří se až o sto padesáti pražských muzikantech), za řízení Kryštofa Gayera. Dalšího známého provedení, ovšem se značnými „modernizačními“ úpravami, se dílu dostalo péčí Ladislava Vachulky až v říjnu 1963, kdy sólisty, Český pěvecký sbor a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídil Václav Smetáček. Toto nastudování se dostalo i na gramofonové desky. Za jeho skutečné znovuzrození však lze považovat až současnou realizaci, která je díky důkladné badatelské, muzikologické práci věrným obrazem Caldarovy kompozice.

Missa Sanctificionis je zhudebněním kompletního mešního ordinária, které je rozčleněno na osmnáct poměrně krátkých, samostatných útvarů rozmanitého obsazení a výrazu, v nichž se části vokálně-instrumentální (sóla, ensembly, sbory) střídají s čistě instrumentálními mezihrami. Z hlediska stylového lze tuto Caldarovu mešní kompozici označit za vzorové dílo pro celou řadu současníků i následovníků.

Po přestávce program pokračoval dvěma sopránovými áriemi (Venti, turbini a Or la tromba) z opery Rinaldo, HWV 7 od Georga Friedricha Händela, které přednesl chorvatský kontratenosrista Franko Klisović. Perfektně, s čistou intonací a hlubokým zaujetím ve výraze zvládal všechny nástrahy melismatického zpěvu ve vysokém tempu a ve vysokých polohách. První z árií, dialog s fagotem a houslemi, vyšla dokonale, ve druhé, kde rovnocenným partnerem zpěvu byla žesťová sekce, Klisovic kvalitou své pěvecké techniky výrazně převýšil interpretační výkon instrumentalistů.

K důstojnému završení večera zásadním způsobem přispělo rovněž další zařazené dílo z pera Georga Friedricha Händela, jeho slavnostní Te Deum for Victory at the Battle of Dettingen, HWV 283. Čerpá z oslavného hymnu svatého Ambrože a je, stejně jako Caldarova Missa, ukázkou barokní estetiky afektů a pompy. K tomuto dojmu přispěla i dvojice tympánů a břeskné tóny trubek bez strojiva. I zde, v jednotlivých částech díla, se setkáváme s různými konfiguracemi instrumentální a vokální složky. Značnou přitažlivost koncertu dodala přítomnost basbarytonisty Adama Plachetky, který ve svých áriích předvedl jak monumentální, okázalou pompu, tak i svoji intimní lyričnost. V ensemblových partiích však byl přece jen patrný výrazový a dynamický nesoulad jeho neobyčejně sonorního operního pěveckého projevu se subtilnějším přístupem vokalistů z okruhu staré hudby. Obecně řečeno však dobrá upoutávka na blížící se Hudební festival Znojmo 2024.

Foto: Hudba Znojmo & Český královský institut