KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Adolfo Corrado: Život basisty je jedním z nejlepších. Stojíte mimo ‚divadelní logiku‘ english

„Pokud mi někdy nabídnou Vodníka, přijmu bez váhání.“

„Nejde jen o to, zda role hlasu ‚sedí‘, ale také o kontext, ve kterém k ní dochází.“

„Při zpěvu mojí první árie zasáhl blesk a od té chvíle jsem věděl, že se chci pokusit dostat na konzervatoř.“

Adolfo Corrado, foto: Clarissa Lapolla

Charismatický italský pěvec Adolfo Corrado se přes své mládí už stačil zapsat do dějin opery: jako první basista v historii soutěže se stal v červnu 2023 absolutním vítězem slavné soutěže BBC Cardiff Singer of the World. Od té doby se představil se na mnoha prestižních evropských scénách a dubnu 2024 debutoval i v Praze, kde přítomným učaroval svým sonorním hlasem a bezvadnou češtinou v árii Vodníka v Rusalce. 31. srpna se zpěvák, jehož čeká debut v newyorské Metropolitní opeře, do Prahy vrací – v Obecním době vystoupí jako jeden z gratulantů narozeninového galakoncertu Nachtigall Artists při příležitosti 25 let působení této agentury na českém trhu.

Před pár dny jste oznámil, že v příští sezoně budete debutovat v Metropolitní opeře. Už víte, jakou roli tam zazpíváte? Mohl byste našim čtenářům přiblížit, jak vlastně mladý pěvec dostane svou první příležitost v Met?

Ano, s nesmírnou radostí mohu potvrdit, že příští sezonu budu součástí newyorské Met. Detaily si ale musím zatím nechat pro sebe – nová sezona ještě nebyla oficiálně oznámena. Mohu však prozradit, že půjde o nádherné inscenace! Zpívat v Metropolitní opeře je, myslím, snem každého operního pěvce; a kdo by tvrdil opak, ten si tak trochu vymýšlí.

Jak se tam dostat? Žádný jasný recept neexistuje, ale jisté je, že bez odhodlání a vytrvalosti to nejde. Jedna rada však platí vždy: mít svůj cíl jasně před očima a nikdy se ho nevzdat. V mém případě se „konkurz“ odehrál živě – během jednoho z mých nedávných vystoupení v USA. V hledišti seděl přímo castingový ředitel. Zbytek už pak přišel přirozeně, tak, jak to má osud ve zvyku zařizovat.

Další čerstvou novinkou je, že jste se oženil. Přibližte nám, jak probíhá svatba dvou operních pěvců v jižní Itálii.

Ještě před pár dny jsem stál u oltáře – přesně čtyři dny před tímto rozhovorem – a dnes už sedím s manželkou na naší svatební cestě, dopřáváme si zasloužený odpočinek po roce nabitém až k prasknutí.

Svatba na jihu Itálie je velká věc – radostná, hlučná a srdcem rozezněná oslava, kde se setkají rodina i přátelé, aby společně oslavili lásku. Ta naše, jak se sluší a patří na zpěváky, byla protkána hudbou od rána do noci. Ještě před příchodem do kostela zněla hudba ulicemi našeho města, kdy nevěstu doprovázel dechový orchestr. Během mše se chrám rozezpíval dvanáctihlasým polyfonním sborem, a navíc jsem se sedmi přáteli, kolegy zpěváky, vytvořil malé ansámblové těleso, se kterým jsme zazpívali krásnou gregoriánskou sekvenci.

Hostina začala v rytmu salentinské pizzicy, našeho místního lidového tance, a postupně se přelila do večera s kapelou, která hrála k tanci i poslechu hity od šedesátých do devadesátých let. Taková je i obecná podoba svatby na jihu a upřímně řečeno, pokud jste se tam nenarodili, nemůžete být připraveni na to, co vás čeká. Nejen na množství hudby, ale především na množství jídla – plechový žaludek je základní výbavou každého hosta. (smích)

S manželkou jsme se poznali na jevišti, při Lazebníkovi sevillském. Měl to být příběh, kde půvabná Rosina uteče s hrabětem Almavivou. Ale osud chtěl jinak – tentokrát utekla s Donem Basiliem. A pro úplnost: mezi svědky stáli ti, kteří nás tehdy seznámili a kteří dali dohromady i onu krásnou rossiniovskou inscenaci.

Při svém pražském debutu v roce 2024 jste všechny okouzlil dokonalou češtinou ve Vodníkově árii. Jak jste se ji naučil? Lákalo by vás zazpívat celou operu v češtině? 

Vodníkovu árii jsem si zamiloval hned na první poslech – je to mimořádná hudba, dílo skutečně inspirované mysli. A děkuji za kompliment k mé češtině. Moc mi záleželo na tom, abych správně vyslovoval a neudělal chyby. Vaše pochvala mě těší a povzbuzuje. Celou roli – a nejen ji – bych si v češtině zazpíval rád. Nechci si klást hranice. Samozřejmě, když připravuju roli v jiném jazyce než v mateřštině, vyžaduje to více péče a soustředění, ale odměnou je obrovská radost.

Foto: Petr Dyrc

Nedávno jste na Festivalu della Valle d’Itria zpíval basový part ve Šostakovičově Symfonii č. 14. Jinak se ale ve vašem programu objevují téměř výhradně italské opery. Je slovanský repertoár směr, kterým byste se chtěl vydat?

Momentálně je můj repertoár převážně italský, ale také francouzský a německý. Řekněme, že mám přirozený dar pro jazyky, a proto mě těší studovat a zpívat i neitalské opery, i když si vyžadují více času, abych je plně vstřebal a dobře interpretoval. Takže kdo ví… pokud mi někdy nabídnou Vodníka, přijmu bez váhání.

Jak byste popsal svůj hlas a směr, kterým zraje? 

Jak bych popsal svůj hlas? Především mi často připadá, že můj hlas vlastní svého Alfreda Corrada, a ne naopak. (smích) Ale teď vážně: hlas je mým celoživotním společníkem a snažím se naslouchat jeho signálům, naučit se je rozeznat a správně vyložit. Ačkoli si uvědomuju jeho váhu a směr, kterým se ubírá, snažím se kráčet po cestě opatrně, bez zbytečného spěchu. Někdy je podle mě lepší volit kratší kroky, abych mohl v dané chvíli podat to nejlepší. Nejde jen o to, zda role hlasu „sedí“, ale také o kontext, ve kterém k ní dochází. Rossiniho budu zpívat tak dlouho, jak jen to půjde – nosím ho v srdci a je mým nejoblíbenějším skladatelem. Totéž platí pro Mozarta. Ale už na obzoru (a letos hodně) se objevuje Verdi i Wagner, u nichž věřím, že mi nabídnou možnost se vyjádřit naplno.

Mohl byste čtenářům vysvětlit, jak se obvykle vyvíjí basový hlas?

Basový hlas se vyvíjí jinak než všechny ostatní, především proto, že dozrává později, kdy jiné hlasy jsou už v podstatě hotové. Je v neustálé proměně a s věkem získává nové kvality: spodní rejstřík se prohlubuje, tón se plní a sílí, přibývá objemu. Zdravý basový hlas obvykle vydrží velmi dlouho. Jen je třeba být opatrný, naslouchat svému tělu a nechat se jím vést. Velikán Bonaldo Giaiotti říkával, že přibližně každých deset let prochází pěvec novou fází a je nutné být vnímavý a připravený přizpůsobit se požadavkům, které tělo v tu dobu klade.

Foto: J. Berger – ORW

Když se vrátíme k vašim začátkům… Dokázal byste popsat ten klíčový okamžik, kdy jste si uvědomil, že se chcete vydat cestou sólového zpěvu a zcela se oddat opeře?

V mém hudebním životě byly dva zásadní okamžiky. Prvním bylo setkání s operou. Narazil jsem na ni vlastně úplnou náhodou – bral jsem tehdy hodiny populárního zpěvu a má učitelka, sama operní pěvkyně, mi řekla, že můj hlas by se k opeře mohl hodit. Pamatuju si naprosto jasně, jak mě při zpěvu první árie zasáhl blesk a od té chvíle jsem věděl, že se chci pokusit dostat na konzervatoř.

Tím se dostávám k druhému zásadnímu okamžiku: k mému přijetí na konzervatoř. Když jsem poprvé prošel jejími dveřmi, okamžitě jsem pochopil, že tady je mé místo a že hudba bude smyslem mého života. Bylo to jedno z těch vzácných prozření, kdy člověk najednou vidí svou cestu zcela jasně.

Kteří basisté – zejména z těch, kteří jsou stále činní – jsou pro vás vzorem?

Mými vzory, kteří už bohužel nejsou mezi námi, jsou především Ezio Pinza, který mě inspiruje svým jevištním charismatem, ušlechtilou kantilénou a oněmi majestátními barevnými odstíny, které uměl vykouzlit jen on. A také Bonaldo Giaiotti, jehož impozantní hlas a pevná technika jsou pro mě jasným kompasem v tom, jak se na scéně chovat i jak naslouchat a chránit vlastní hlas. Ze zpěváků, kteří jsou stále aktivní, jsou mými vzory především Michele Pertusi, jenž mi velmi pomohl v pěveckém vývoji – a to nejen svým příkladem, ale i zcela konkrétně během lekce, kterou jsme měli v době, kdy jsem studoval na Akademii při Teatro del Maggio Musicale Fiorentino. Dalším je bezpochyby maestro Roberto Scandiuzzi, který byl v počátcích mé kariéry předsedou poroty jedné z významných soutěží, kde jsem zvítězil, a později jsem měl tu čest stát po jeho boku jako kolega. Asi nedokážu slovy vyjádřit, co znamená zpívat vedle živoucí legendy.

Jste rád, že jste bas?

Být basem je nádherná věc. Musím říct, že už jako dítě mě vždy přitahovaly hluboké hlasy. Ještě předtím, než jsem objevil hudbu, dokonce předtím, než jsem objevil operu, byly pro mě basy ty nejvíce fascinující hlasy; uchvacovaly mě, hypnotizovaly. Život basisty je jedním z nejlepších, jaké si člověk může přát. Protože stojíte mimo jakoukoli „divadelní“ logiku; my basisté jsme povětšinou klidní lidé, kteří si užívají život a dobré jídlo.

Foto: Andrea Macchia

Jste známý jako skvělý kuchař a nadšenec do gastronomie. Která kuchyně podle vás zasluhuje větší pozornost nebo znovuobjevení? A podobně: Která opera či skladatel si zaslouží totéž?

Podle mého názoru by si větší uznání zasloužila portugalská kuchyně, která nabízí úžasná jídla připravená z jednoduchých, ale účinných surovin a s odvážnými chutěmi, jež opravdu stojí za objevení. Silnou tradici mají také v pečivu, podobně jako Itálie. Další kuchyní, která by podle mě potřebovala více pozornosti, je arabská kuchyně – jedinečné středomořské chutě, často Evropanům neznámé, přesto úžasné, s pokrmy, které vyprávějí fascinující příběhy.

Co se týče oper nebo repertoáru, který by měl být více oceňován či přehodnocen, pak bych zmínil neapolský repertoár 18. století. Neapolské opery té doby jsou klenoty, často přehlížené a dlouho neuváděné.

Kdybyste se trochu uvolnil fantazií, dokázal byste přirovnat konkrétní opery ke konkrétním jídlům?

To bych určitě mohl. Tak například Carmen mi připomíná pikantní a smyslné mexické chilli con carne – plné vášně a intenzity. Dona Giovanniho bych přirovnal k elegantnímu pečenému jehněčímu s aromatickými bylinami: vznešené a složité, stejně jako hlavní postava. Madama Butterfly mi evokuje japonské sushi: jemné, exotické a delikátní, jako tragický milostný příběh. A Rossiniho Lazebník sevillský je jako talíř španělských tapas: tak živý, rozmanitý a hravý, odrážející humor opery.

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoliv operního skladatele na sklenku vína, koho byste vybral, o čem byste si povídali a jaké víno byste otevřel?

V tomto ohledu nemám nejmenší pochyb: pozval bych Gioachina Rossiniho. Povídali bychom si o jídle a o radostech života tak zvesela, že by den utekl neuvěřitelně rychle. Co se vína týče, nechal bych ho vybrat jemu. Vím, že miloval portské…

Foto: Kirsten McTernan

Jan Sebastian Tomsa

Kulturní publicista, editor a překladatel

Na české kulturní scéně se jako teoretik pohybuje mnoho let a dlouhodobě se zabývá prací s textem. Spolupracuje s promotéry a kulturními institucemi a publikuje v odborných i mainstreamových médiích. Specializuje se na velké hlasy světové opery a operní tvorbu 20. století. Mimo hudby se věnuje i kunsthistorii a sbírání umění a výrobě japonské autorské keramiky.



Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa



Více z této rubriky