„V intenzivním světle zapadajícího slunce mohli diváci slyšet skladbu zvláštní výrazové síly…“

„Je pozoruhodné, jak se v jednovětém díle v sedmi smyčcových nástrojích dá udržet maximální napětí skoro půl hodiny.“

„Festival založený už v 80. letech jako jedna z prvních akcí tohoto typu si nadále drží svou tvář.“

Velmi vydařenou tečku měl letos Festival komorní hudby Český Krumlov. 5. července vystoupili hráči Akademie komorní hudby společně s violoncellistou Tomášem Jamníkem a koncertním mistrem České filharmonie Janem Fišerem. Program otevřel Bohuslav Martinů, ale hlavními díly byly Metamorfózy Richarda Strausse a Sukova Serenáda Es dur.

Koncert měl podtitul Pocta Josefu Sukovi, slavný houslista byl řadu let čestným prezidentem Festivalu komorní hudby, ale letos se dočkal pozornosti i jeho dědeček, Josef Suk skladatel, od jehož úmrtí uplynulo na konci května devadesát let. Jako první ovšem zaznělo Duo pro housle a violoncello č. 2 Bohuslava Martinů, komponované v posledním roce skladatelova života. Tomáš Jamník s Janem Fišerem se ho zhostili s velkou energií a s mnoha barevnými odstíny. Je to typický pozdní Martinů s názvuky folklóru, kompoziční virtuozitou a výrazně lyrickou duší ve střední části. Fišer s Jamníkem příležitostně účinkují v klavírním triu, Jamník skladbu nedáno nahrál s Josefem Špačkem – takže přesvědčivou vyladěnost nebylo třeba dlouho hledat.

Koncert se konal v Zrcadlovém sále českokrumlovského zámku, kam musí posluchači vystoupat přes dvě nádvoří a pak ještě do prvního patra. Lehce sportovního výkonu ovšem nikdo nemůže litovat, výhled i atmosféra nikdy nezklamou. V intenzivním světle zapadajícího slunce navíc mohli návštěvníci slyšet skladbu zvláštní výrazové síly, která kombinuje starobylost a modernu, totiž Straussovy Metamorfózy. Ty vznikly pro orchestr Paula Sachera, legendárního švýcarského mecenáše, a jsou pro třiadvacet smyčcových nástrojů. Existuje ale i verze pro smyčcový septet, co se opírá o původní skladatelovy úvahy komponovat dílo ještě komornější. Skladba z roku 1944 se stala symbolickou tryznou za válkou rozbité Německo, ale odkazuje také ke starým kompozičním formám a autorovi bylo skoro osmdesát let, právem se považoval za posledního univerzálního tvůrce velké tradice německé hudby. Struktura skladby přesně vystihuje její (Goethovou básní inspirovaný) název, jsou to variace bez jasného ohraničení a v mistrovsky zvládnutém vícehlasu. I ve zvukovém hávu, který má blíže ke smyčcovému kvartetu, vyznívá dílo barvitě, mnohotvárně, se zvláštní výrazovou intenzitou. Je pozoruhodné, jak se v jednovětém díle v sedmi smyčcových nástrojích dá udržet maximální napětí skoro půl hodiny. Pro mladé hudebníky pod vedením dvou jen o něco starších kolegů to musela být velká škola souhry a vzájemného naslouchání. S originální verzí pro třiadvacet smyčců bych to přesto raději nesrovnával, Strauss byl génius instrumentace a dodatečné úpravy mu nepřidávají, v lepším případě naštěstí tolik neubírají. A za vznikem podobných komornějších verzí stojí často jen pragmatismus, pro který se občas najde i muzikologické alibi.

O přestávce bylo možné v tichosti projít podvečerní náladou sousedního legendárního Maškarního sálu. Sukova slavná Serenáda Es dur s deseti účinkujícími je také příkladem lásky k dílu, které vzniklo pro větší obsazení. Je ale tak půvabné, prokomponované a melodicky bohaté – a hráči byli natolik dobří a sehraní –, že se i tato komornější a obnaženější verze sálem skvěle nesla. Nezapomenutelná melodie první věty neobyčejně zajímavě spojuje mladistvou líbeznost s nostalgií. Dílo vzniklo ve šťastné chvíli, kdy byl Suk na návštěvě u milovaného učitele Antonína Dvořáka a hlásí se k jeho rané Serenádě E dur. Nejpůsobivější asi byla třetí pomalá věta s houslovým sólem a zjitřenou náladou. Velmi svěže vyzněla věta závěrečná, takže Akademie komorní hudby opět ukázala svůj hudební smysl a dobré vedení.

Uzavřel se 39. ročník festivalu, který po léta začíná atraktivní Barokní nocí i s živou operou v jedinečném divadle na českokrumlovském zámku. Kapli v Městském parku oživila flétnistka Žofie Vokálková s varhanicí Drahomírou Matznerovou. Nechyběl jazz nad Vltavou na romantické terase Hotelu Růže, málo známý výběr z českých melodramů v režii Věry Šustíkové ani Cappella Mariana s Hanou Blažíkovou v programu věnovaném českým světcům v klášterním kostele. Festival založený už v 80. letech jako jedna z prvních akcí tohoto typu si nadále drží svou tvář.

Foto: Lubor Mrázek / Festival komorní hudby Český Krumlov