Německo-francouzský program má na programu Filharmonie Bohuslava Martinů ve čtvrtek 19. ledna. Připomene staré hudební formy i odkaz mistrů hudebního baroka a klasicismu. Orchestr a jeho hlavní hostující dirigent Leoš Svárovský nabídne proslulou Toccatu a fugu d moll Johanna Sebastiana Bacha v pozoruhodné orchestrální transkripci významného anglického dirigenta Leopolda Stokowského. Následovat bude Koncert pro hoboj a orchestr C dur Wolfganga Amadea Mozarta, kde se jako sólista představí někdejší vítěz soutěže Pražského jara Martin Daněk. V druhé polovině koncertu pak budou na programu díla dvou mistrů hudebního impresionismu Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Koncert se koná ve Velkém sále Kongresového centra Zlín od 19 hodin.
„V kompozici, zejména v mistrovské instrumentaci, se stal Ravel skutečným virtuosem.“
„Stokowského verze je zajímavá, ale rozhodně není lepší než zažitá instrumentace Ravelova.“
„Kusevickij dirigoval už 19. října v Paříži premiéru a držel dlouhá léta práva jako dirigent i jako nakladatel, takže série dalších úprav vznikala i proto, že nakladatel původní klavírní podoby vytušil v díle velký ekonomický potenciál…“
Za vším hledej ženu, říkává se. V evropské hudbě dvacátého století platí poměrně výrazně něco jiného: Za vším hledej objednávku. A za většinou z nich Sergeje Ďagileva, Paula Sachera… nebo Sergeje Kusevického. Právě třetí jmenovaný stojí za vznikem instrumentace Musorgského původně klavírních Obrázků z výstavy skladatelem Mauricem Ravelem. Nejslavnější a nejlepší z mnoha verzí i pokusů. Premiéru dirigoval před sto lety, 19. října 1922.
„Geniální dílo Césara Francka bylo publikem nadšeně přijato, dokonce zaznělo ‚Bravo!‘ Za mě osobně to byl nejlepší kus celého večera.“
„Obdivuji koncertního mistra Jana Fišera, s jakým entusiasmem a vervou táhl celou sekci k virtuozitě a k rychlosti, kterou pan dirigent nastavil.“
„Emmanuel Villaume několikrát k publiku během koncertu promlouval a já jsem si připadal jako na výchovném koncertě. Dostatečně nevysvětlil a ani neobhájil svůj úmysl – dramaturgii.“
Francouzsko-německými hudebními dialogy zakončil v neděli 12. června aktuální sezónu ve Dvořákově síni Rudolfina orchestr PKF – Prague Philharmonia. Těleso vedl jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume. V neobvykle dlouhém programu zazněly skladby Debussyho, Francka, Wagnera, Berlioze, Glucka, Rameaua, Couperina a Bacha – tedy v časově opačném pořadí. Dramaturgie byla velmi náročná, jak pro publikum, tak pro orchestr, zejména pro lesní rohy a skupinu dřevěných nástrojů. Klobouk dolů před nimi!
„Stokowského verze je zajímavá, ale není lepší než zažitá instrumentace Ravelova. Právě k ní se posluchač nakonec stejně vrátí, protože už ji podvědomě považuje za tu ´původní´.“
„Na jedné straně autorský koncertní symfonismus sebevědomého dirigenta, na druhé straně divadelní představivost tvůrce hledajícího v minulosti podněty pro povzbuzování hudebnosti v současnosti.“
„Zazněl naprostý opak toho, jak touží hrát a poslouchat Bacha naše současnost.“
Druhý symfonický koncert festivalu Smetanova Litomyšl měl velkolepé rozměry. Musorgského Obrázky z výstavy a Orffova kantáta Carmina burana patří k nejznámějším a nejoblíbenějším položkám klasického repertoáru. Partitury ožily pod rukama Jakuba Kleckera. Stojící publikum ve vyprodaném auditoriu na zámeckém nádvoří v závěru pátečního večera bylo potvrzením faktu, že Carmina burana, Písně z Bavorska, by se mohly dávat i tam každý rok – a možná i dvakrát.
„Přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy.“
„V MET byl na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval.“
„Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou ‚Mekkou opery‘ prošel; nikdo se ale nemůže pochlubit tím, že tam setrval neskutečné tři dekády.“
Druhá část seriálu Až na konec světa se věnuje Kurtu Adlerovi, který se jako sbormistr, dirigent i hudební publicista prosadil za hranicemi rodného státu: v Berlíně, Kyjevě, Stalingradu a nakonec na neskutečných třicet let v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho rodným krajem přitom byly jižní Čechy a do Spojených států zavčas unikl jen díky dobrému odhadu situace, což mu jako synovi židovských rodičů patrně zachránilo život.
„Osmou symfonii veřejnosti poprvé představil v září 1910 v Mnichově – a byla to vlastně jediná příležitost, kdy byl plně uznán jako skladatel.“
„Ve Vídni a v Mnichově připravoval premiéru Osmé symfonie s jasným postojem, který ho jako dirigenta provázel po celý život, že ´nebude tolerovat žádné umělecké lajdáctví´.“
„V Praze zazněla poprvé 20. března 1912 za řízení Alexandera Zemlinského.“
Dva roky po mnichovské premiéře, v březnu 1912, zazněla i v Praze Mahlerova Osmá symfonie, zvaná Symfonie tisíců. Dělí nás od té koncertní události sto deset let. Výlučné dílo za tu dobu na pódiích, ani na těch pražských, nezdomácnělo. Nejen pro enormní nároky na velikost interpretačního aparátu, ale asi i pro svou velikášskou monumentalitu a možná i pro texty z druhého dílu Goethova Fausta, jejichž filozofující poselství nemá pro posluchače takovou bezprostřední emotivní sílu jako Mahlerovy písňové texty nebo chorál v jeho Druhé symfonii.
„Divákům dominuje v přízemní lóži čarodějnice s obrovským koštětem.“
„Koncert končí Jízdou valkýr, k orchestru se opět přidává varhaník.“
„Pojďte si opravdu fyzicky užít naše varhany - pojďte na pódium.“
Dva zápasníci sumo se úklonou zdraví… Na tom by ještě nemuselo být tolik zvláštního. Oba však usedají na židle. A oba drží v rukou tubu. Velký hudební nástroj… Tohle je možné jen na nějakém happeningu. Slavné těleso Philadelphia Orchestra takový upořádalo v předvečer Halloweenu.
