„Zájem o koncerty v plzeňské katedrále je ze strany posluchačů enormní a odpovídá významu této stavby.“

„Sbormistr opery DJKT Jakub Zicha dobře pracuje s vokální polyfonií.“

„Ačkoliv Haydn skladbu komponoval jako mši za zemřelého chlebodárce, na niterném vyznění se jistě podepsala smrt dcery.“

Podzimní rekviem v katedrále sv. Bartoloměje má už několikaletou tradici. Osou programu bylo tentokrát Requiem in C Michaela Haydna, bratra slavnějšího skladatele, kdy hudební nastudování se ujal šéf opery Divadla J. K. Tyla Jiří Petrdlík. Operní soubor 26. října doplnila čtveřice sólistů, dílo Haydnovo zase Michna, Schütz a Tůma.

Gotická katedrála sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí Republiky, tvořící od 14. století nezaměnitelnou dominantu západočeské metropole, je zároveň velkou výzvou pro profesionální a amatérské hudebníky, domácí i hostující. Zájem o tamější koncerty ze strany plzeňských občanů je enormní a odpovídá významu této stavby. Nádherný interiér, nově zrestaurovaný v letech 2018–2021, se při každé akci zaplní do posledního místa. Zatímco Plzeňská filharmonie zde založila Chrámovou abonentní řadu, operní soubor Divadla J. K. Tyla se ve stejném prostoru začíná etablovat v období předcházejícím Slavnosti Všech svatých.

Koncert v chrámu sv. Bartoloměje však není jediným místem, kde operní soubor interpretuje duchovní hudbu. Připomeňme jen úspěšné scénické ztvárnění Rybovy České mše vánoční v hudebním nastudování Jakuba Zichy a v režii Tomáše Ondřeje Pilaře, které od roku 2021 plní o vánočních svátcích hlediště Velkého divadla, či na Nové scéně v rámci abonentní řady uváděné Brahmsovo Německé rekviem. Obě díla se tedy provozují v prostředí divadla, které je interpretům po akustické stránce důvěrně známé a kde také výsledek odpovídá výkonu očekávaného od tohoto profesionálního souboru. 

Katedrála interprety sice láká, ale zároveň pro ně představuje jisté úskalí. Padesát metrů dlouhé a třicet metrů široké bazilikální trojlodí má své akustické zákonitosti, s nimiž je nutno počítat a pracovat. Krátce řečeno: To, co dobře vyjde na koncertním pódiu nebo divadelních prknech, nemusí adekvátně vyznít v sakrálním prostoru. Pro tvůrce duchovní hudby, počínaje hudbou gotiky, byla akustika konkrétní stavby, pro niž byla díla určena, alfou a omegou. Skladatelé dobře znali možnosti farních kostelů, katedrálních staveb či soukromých hradních a zámeckých kaplí, podle nichž pak tvořili své duchovní skladby. Nad akustickým prostředím se tedy musí zamyslet každý, kdo v něm chce odvést co nejlepší výkon. S tím souvisí výběr repertoáru, umístění interpretů (před oltářem, či na kůru), v konkrétních kompozicích pak volba temp.

Obávám se, že při přípravě letošního koncertu DJKT v neděli 26. října, jehož hlavní náplní mělo být Requiem in C Johanna Michaela Haydna (takto byl i koncert pod názvem „Rekviem v katedrále“ nazván), tyto aspekty plně zohledněny nebyly. Snad až z přílišné obavy dostát obvyklé časové dotaci byla Haydnova mše za zemřelé v programové skladbě dvouhodinového koncertu doplněna duchovními písněmi Adama Václava Michny z Otradovic (?1600–1676), skladbami Heinricha Schütze a Františka Ignáce Antonína Tůmy. Orchestr, sbor a sólisté byli umístěni před hlavním oltářem. 

Snaha dramaturgie obrátit se k dílu jindřichohradeckého varhaníka je pochopitelná. Michnovy duchovní písně vždy potěší, jsou přijímány jako veskrze české, některé z nich dokonce zlidověly. Michna je však psal pro výrazně menší prostor jindřichohradeckého proboštského kostela Nanebevzetí Panny Marie, tedy pro stavbu s menším dozvukem a obvyklým umístěním hudebníků a zpěváků na kůru. Uplatnil se v nich nejen jako vynikající skladatel, ale i nadaný básník. Neméně důležitou roli v nich hraje text, zvláště jedná-li se o duchovní lyriku plnou metafor, prudkého střídání krajních citových poloh, radosti a melancholie, vzrušených a kontemplativních pasáží. Bohužel právě o krásu a naléhavost Michnových textů byli posluchači koncertu ochuzeni, ačkoliv je sbor opery DJKT pod taktovkou Jakuba Zichy přednesl po intonační a rytmické stránce na náležité profesionální úrovni. S ohledem na blížící se svátky byl učiněn patřičný výběr ze dvou skladatelových sbírek – České mariánské muziky (1647) a Svatoroční muziky (1661). Z první sbírky Smrt – konec – zvonec, Alarmo soudu všeobecného a Neskončená věčnost, tedy písně z posledního bloku, reflektující téma smrti a umírání, ze druhé sbírky Pohrzení pomíjejícího světa, Vzdychání duše v očistci, Za mrtvé k Panně Mariji, O věčnosti a Přídavek z starodávní písně za mrtvé. Akustické podmínky, tudíž špatnou srozumitelnost, nakonec přece jen napravilo uvedení textů v programech, bohužel jsem tam však nenalezla, kdo písně vybral a vytvořil jejich instrumentální aranže. Vzhledem k jejich tvůrci je to škoda, neboť v případě Michnovy nejznámější sbírky Loutna česká zásluhu o zpřístupnění si připisuje hned několik editorů a skladatelů. Ačkoliv orchestr opery DJKT hrál na odpovídající úrovni, akustika velkého prostoru vykonala své. 

Motet Heinricha Schütze (1585–1672) Heu mihi domine, SWV 65 ze sbírky Cantiones sacrae, vydané v roce 1625 ve Freibergu naopak vyzněl v katedrále dobře. Jakub Zicha dobře pracuje s vokální polyfonií, škoda, že skladeb tohoto luteránského skladatele a Bachova předchůdce nezaznělo v programu více.

Kompozičně zajímavá, ale náročná vokálně instrumentální kompozice De profundis z roku 1743 na latinská slova Žalmu 130 dala nahlédnout do tvorby Františka Ignáce Antonína Tůmy (1704–1774), plodného skladatele, který našel své působení ve Vídni. Malou příležitost v sólech a sólovém čtyřhlasu zde dostaly vyrovnaně znějící hlasy Ivany Šakové, Andrey Frídové, Terezy Škubalové, Petry Tion, Barbary Jindrové, Jitky Rosenbaumové a Jany Tolašové, v mužské sekci pak barevně méně šťastně sladění David Cízner, Martin Švimberský, Miroslav Korda a Šimon Vanžura. 

Hlavní osou nedělního koncertu bylo uvedení Requiem in C Johanna Michaela Haydna (1737–1806). Josephův mladší bratr působil nejprve v transylvánském Velkém Varadíně (Nagyvárad), od roku 1763 v Salcburku ve službách tamějšího arcibiskupa Zikmunda Kryštofa hraběte ze Strattenbachu. Prvního uvedení skladatelova Requiem in C v roce 1771 se zúčastnil i mladý Wolfgang Amadeus Mozart, který se podle odborníků nechal inspirovat Haydnovým dílem o mnoho let později ve své poslední skladbě. Ačkoliv Haydn skladbu komponoval k oficiální příležitosti jako mši za svého zemřelého chlebodárce, na niterném vyznění se jistě podepsala smrt jeho roční dcerky. Šestidílnou mši jsme si vyslechli v poctivém nastudování šéfa opery Jiřího Petrdlíka, jako sólisté zde své zkušenosti s interpretací duchovní hudby uplatnili sopranistka Ivana Veberová, mezzosopranistka Jana Piorecká, tenorista Tomáš Kořínek, v basové lince pak nadějný Andrij Charlamov. Skladba psaná pro Salcburk se v akustice plzeňského chrámu uplatnila mnohem lépe než komornější Michna. Spolehlivý výkon zde odvedli jak sólisté, tak operní orchestr.

Foto: Irena Štěrbová / DJKT