„Silné mínění o sobě si nepěstuju, považuju za shodu náhod, že první šéfdirigentka u nás vyšla zrovna na mě.“

„Už teď v červnu se také podívám do amsterdamského Concertgebouw, kde budu dělat Marin Alsop týden asistentku.“

„Obecně inklinuju ke kantátové tvorbě, spojení sboru s orchestrem.“

Včera na Pražském jaru debutoval mladý dirigent Jiří Habart a dnešního dne, 22. května 2024, je to přesně rok, co na hlavním českém festivalu s obřím úspěchem jako jeho debutantka vystoupila dirigentka Alena Hron. Budoucí šéfdirigentka Jihočeských filharmoniků v posledních týdnech zdolává stále nové vrcholy, z nichž nejčerstvějším je zastoupení prestižní agenturou IMG Artists. „To jsem zase měla štěstí,“ podotýká umělkyně snad až příliš skromně.

Alenko, známe se léta. Vždy jsi platila za výraznou osobnost Pražské konzervatoře – vzpomenu například na smíšený sbor Punkt, co jsi spoluzaložila –, ale až s minulým rokem se patrně nějak všechno sešlo na Pražském jaru. Vnímáš to podobně? Že opravdový tvůj průlom do velkého světa hudby nastal na našem největším festivalu?

Nemám ráda takováto silná vyjádření; vždy jde o mozaiku více věcí. Je ale pravda, že Pražské jaro se svým načasováním sešlo s tolika okolnostmi, že se zpětně o nějakém průlomu asi mluvit dá. Dostala jsem se u nás do povědomí, zvedla se vlna zvědavosti ve stylu: „Kdo je tahle holka?“. Přišla nějaká pozvání a celé se to více rozběhlo. Na Pražském jaru šlo rozhodně o můj do té doby největší koncert.

V předběžném programu festivalu jsi figurovala ještě s dívčím jménem Jelínková. Koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK už dirigovala Alena Hron. Vzniká tedy paralela mezi zlomem v osobním a milníkem v profesním životě. Cítíš nějakou kauzální spojitost mezi svatbou a dirigentským vzestupem?

To je určitě shoda náhod. Zároveň je to ale fajn, protože jsem se mohla zavést s novým jménem. Mnozí už mě jako Jelínkovou ani neznají.

Uvažovala jsi o „Hronové“?

Ano, ale nakonec mi „Alena Hron“ přišlo ve své krátkosti praktické a tak nějak celistvé. Žádná diakritika… Občas mě někdo osloví jako „Hronová“, což mi nijak nevadí.

Na pražskojarním výstupu mě zaujalo tvé dirigování zpaměti. Ustavičně mě iritují věhlasní zpěváci, kteří své sólové recitály zpívají z not. Dirigování z not je o dost pochopitelnější… Co přesně tě vedlo k tomu na Pražském jaru dirigovat zpaměti. A myslíš si, že řídit orchestr zpaměti je generálně lepší než z not?

To si nemyslím, každý to má jinak nastavené, k čemuž mám naprosté pochopení. Já funguju tak, že když se donutím naučit se repertoár zpaměti, znalost partitury je pak přece jen o něco hlubší a mám ještě lepší přehled o formě, což je klíčové. 

Mám ráda, když mezi mnou orchestrem nic není. Pokud jsem na stupínku jenom já a nic dalšího, najednou se soustředím jenom na hudbu. Nic mě nelimituje v pohybu (abych si náhodou něco neshodila) a vnímám hudebníky, kteří sedí přede mnou; jsem ve stoprocentním napojení na ně. Dá se říct, že většina mých nejsilnějších dirigentských zážitků je z dirigování zpaměti. Čímž si na sebe nechci šít bič, že teď musím všechno dělat zpaměti! (smích) Ne vždy je kapacita, konstelace, časové okno… Ale říká se: „Dirigent nemá mít hlavu v partituře, ale partituru v hlavě.“ Když pak noty mám, snažím se do nich takzvaně „nečumět“ a nenechat se jimi nikterak svazovat.

Skoro mi to vyznělo, že je pro tebe vlastně ve výsledku snazší dirigovat zpaměti. Mluvíš o tom, že partitura může překážet, dirigentský zážitek bez ní přijde snáz, vzniká lepší kontakt s hudebníky…

Nemůžu přímo říct, že je pro mě těžší dirigovat z not. Musím si ale dávat větší pozor, abych se od nich dokázala odpoutat.

Takže snad přirozenější zpaměti?

Řekla bych příjemnější. Noty mám před sebou při studiu pořád, takže nemůžu říct, že mi jsou nepřirozené.

A konkrétně v případě Pražského jara, co byla motivace noty nemít?

Částečně to byla otázka osobní cti – zvládnout takovou výzvu zrovna na Pražském jaru, určitá meta. A potom právě z důvodu toho prohloubení hudebního zážitku. Jsem ráda, že se to povedlo. Mám z toho opravdu výjimečný zážitek… (reflexi vystoupení čtěte ZDE.) 

Pokud do tématu nechceš zabíhat, pochopím to, ale představuju si, že zvlášť pro ženu musí být velmi obtížné a ošemetné kloubit profesní cíle s těmi rodinnými. Máš to v sobě nějak vyřešené?

Mým největším životním cílem je zvládnout skloubit můj profesní a osobní život. Nechci se ani jednoho vzdát na úkor toho druhého. Dirigování je moje vášeň, neskutečně mě baví, chci ho dělat a posouvat se. Když dosáhnu nějaké úrovně, nechci si říct: „Dobrý, už to dělám, takhle stačí.“ Vedle toho je pro mě ohromně důležité trávit čas s rodinou, přáteli a být ve spojení s „normálním světem“. Věřím, že to lze, ale je potřeba v sobě rozbourat představy musíš tohle a tamto. Nic nemusím, píšu vlastní příběh a budu si dělat, co budu chtít. Ale je to proces, který se zatím učím. Je třeba hodně myslet dopředu a plánovat, včetně volna, abych právě měla čas na rodinu.

A konkrétní recept na tuto balanc máš?

Nemám, je to těžké… Zvlášť tehdy, když je něco velmi daleko v budoucnu, mám tendenci si do diáře „naflákat“ spoustu věcí. Pak ještě přijde něco do mezery mezi dvěma akcemi a v danou chvíli mi přijde, že se to zvládne. Mám třeba pocit, že takovou skvělou nabídku nemůžu odmítnout. Ale pak často skáču z jednoho do druhého a povinností je moc. Učím se mezery v diáři vědomě nezaplňovat; říkat, že nemůžu, i když tam vlastně nic nemám. Taky je potřeba se svěřené skladby někdy naučit a k tomu se samozřejmě snažím také přistupovat co nejpoctivěji… Recept na balanc tedy zatím nemám – učím se ji za běhu spolu s tím, jak se má kariéra vyvíjí.

V nedávné době médii šla zpráva, že Česko bude mít první šéfdirigentku v historii. Od následující sezóny vedeš Jihočeské filharmoniky. Považuješ se do nějaké míry za průkopnici ženského dirigování u nás? Samozřejmě, známe Miriam Němcovou, která tě i učila…

Nepovažuju se za průkopnici a nepřísluší mi se hodnotit. To prověří až čas. Pokud se podaří, že budu impulsem k tomu, že se věci prolomí a bude více žen dirigentek, budu ráda. Myslím, že cílem by mělo být přestat na ženské dirigování nahlížet jako na něco nenormálního.

Silné mínění o sobě si nepěstuju, považuju za shodu náhod, že první šéfdirigentka u nás vyšla zrovna na mě.

Máš nějakou vizi u nástupu k Jihočechům? Čeho bys tam chtěla dosáhnout? Jak bys orchestr chtěla posunout?

Mám spoustu vizí a plánů, už od oslovení filharmonií se mi v hlavě honí spousta nápadů. V první řadě je umělecká úroveň, která je už teď na velice dobré úrovni. Byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo s orchestrem splynout takovým způsobem, abychom spolu mohli růst. Dále jde o související věci, jako například vztahy a spolupráce s institucemi ve městě, potažmo kraji. V neposlední řadě souvisí s uměleckou úrovní také prostor, ve kterém orchestr hraje a přenáší jím hudbu k posluchačům. Máme teď v Českých Budějovicích sice krásně zrekonstruovaný bývalý kostel sv. Anny, nicméně jeho sál je malý. Hodí se spíše pro komornější hudbu. A to mi přijde škoda. V celém Jihočeském kraji není jediný vyhovující sál pro symfonický orchestr, přitom potenciál v orchestru vidím obrovský. Ráda bych o tom znovu otevřela diskuzi. Dříve se plánovala budova Rejnok, to ale bohužel nedopadlo. K tématu bych se ráda vrátila, protože mi přijde, že jde ruku v ruce s vývojem orchestru – většinu světového repertoáru nemůžeme hrát právě kvůli těmto prostorovým limitům. Pro region by bylo obrovským impulsem mít větší koncertní sál. S napětím a fanděním také sleduju projekty v Ostravě, Brně a Praze. 

Připomínáš mi bonmot či příměr: „Auto člověk nepotřebuje, dokud ho nemá…“

Přesně! Chápu také, že jde o velký politický boj. Obdivuju všechny, kteří mu věnují svůj čas a energii.

Když jsme u těch různých výborů a výběrových řízení, ty sama jsi uspěla zařazením do stipendijního programu jedné ze světových průkopnic ženského dirigování Marin Alsop. Už jsme zase u toho průkopnictví… Můžeš přiblížit, co přesně pro tebe stipendium znamená? Jak si mám představit tvou účast v programu? Co od tebe vyžaduje, co jím získáš?

Program pod přesným názvem Taki Alsop Conducting Fellowship je vždy na dva roky a systematicky podporuje dirigentky z celého světa a snaží se, aby měly ženy nové příležitosti a prosadily se natolik, aby ženské dirigování bylo, jak už jsem říkala, něco normálního. Marin Alsop to měla ve své době samozřejmě daleko těžší. Jako ženě jí bylo předhazováno, že takovou profesi dělat přece nemůže – dnes už jsme přece jenom jinde. Já jsem se do značné míry trefila do doby, dnešní společnost se snaží dát ženám prostor. Ona má postoj ve stylu: to, že jsem to měla těžké já, neznamená, že dirigentky, co přijdou po mně si to musí vybojovat stejně těžkým způsobem. To je mi sympatické. Na základě vlastní zkušenosti chce ženám pomoct.

Pro mě konkrétně to znamená, že v létě budu s Marin dirigovat koncert Chicago Symphony Orchestra na Ravinia Festivalu. To jsem se dozvěděla zároveň s informací, že mě vybrali, tak jsem si zažila počáteční „double shock“. Tedy mě čeká výlet i do Ameriky, kde budu řídit první skladbu koncertu. Ostatní věci v rámci stipendia jsou spíše ve fázi plánování – Marin budu u různých orchestrů asistovat, případně s ní sdílet pódium při některých projektech. Úžasné věci…

Už teď v červnu se také podívám do amsterdamského Concertgebouw, kde budu dělat Marin týden asistentku. Moc se těším! Takový světový orchestr potkat přímo při práci!

Skvělé! A jedna z posledních pozitivních zpráv o tobě je zastupitelství elitní uměleckou agenturou IMG Artists. Můžeš detailněji přiblížit, co to v praxi znamená? Laicky si představuju více práce a příležitostí…

Je to tak, jak říkáš. Asi se budu také více vyskytovat v zahraničí, vzhledem k tomu, jakou síť kontaktů IMG má a s kým vším spolupracuje. Myslím, že tato změna přišla v pravý čas, kdy jsem připravena udělat zase krok dál a získávat zkušenosti i mimo Česko. Což už sice tak trochu začalo, nyní to ale dostane nový rámec díky někomu, kdo se na mezinárodním trhu vyzná. Praxe je dnes taková, že bez agentury se člověk do zahraničí v podstatě nemá moc možnost dostat. Orchestry komunikují výhradně s agenturami jakožto zárukou kvality. Samozřejmě, teoreticky to lze i bez agentury, našli bychom jednotlivce, kteří to takto zvládají. Já jsem ale ráda, protože nejsem typ, který by se s oblibou propagoval. Vzniká navíc spoustu práce kolem.

Funguje to vlastně spíše tak, že si umělci jdou za cílem být zastupováni, nebo opačně, že agentura sama si umělce vyhlédne?

To je hodně různé. Metou všech mladých dirigentů je získat zastoupení v agentuře, což by pak ve výsledku mělo znamenat,  že budou mít práci. Všechny soutěže a masterclassy slouží hlavně jako zviditelnění. Frekventanti se jimi následně agenturám chlubí, aby dokázali, že si zaslouží pozornost.  Někdy ale přijde oslovení i z druhé strany, agentury samy také hledají talenty a výrazné hudební osobnosti, potom se o ně někdy mezi sebou i přetahují.

Já jsem měla ohromné štěstí. Martin Rudovský z orchestru FOK, který konexe s agenturami má, mě doporučil manažerce z IMG Lindě Petříkové. Vyhledala si mě a nastudovala, přijela na mou zkoušku v Ostravě, daly jsme si oběd a hodně brzo jsme se domluvily. Myslím, že jsme si dost dobře sedly.

Snad úplně nejčerstvější zpráva, která se tě týká, je kompletní nahrávka orchestrální tvorby Vítězslavy Kaprálové s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Jaký máš převažující vjem z projektu?

Mám hlavně obrovskou radost. Jsem vděčná Ondřeji Daňkovi z Janáčkovy filharmonie, že s tím nápadem přišel a že jsem se tedy do této hudby ponořila. Je neskutečně barevná a žánrově pestrá. Přidanou hodnotou byla také spolupráce s úžasnými sólisty Veronikou Rovnou (soprán) a Tomášem Vránou (klavír), oba výjimeční muzikantsky i lidsky. Tak doufám, že si naše dvojCD najde cestu k posluchačům a bude se mu dařit.

Závěrem, máš na mysli nějakou jednu konkrétní skladbu, kterou by sis v budoucnu chtěla zaradirigovat? Něco vysněného…

První mě napadne Dvořákovo Requiem. To je dlouholetý sen. Skladba se mnou nějak rezonuje; obecně inklinuju ke kantátové tvorbě, spojení sboru s orchestrem. Odmala jsem zpívala, sbor jsem zakládala a sborový zvuk mám ohromně ráda. Spojení sboru s orchestrem je pro mě hudebně nejsilnější, v kantátové tvorbě se navíc často pojí s duchovním rozměrem, což je mi blízké. Skladatelé v těchto dílech často přišli s něčím niterným a působivým. Kantátová tvorba je mi sice nejbližší, toho, co mám ráda, jsou ale opravdu mraky. Nedávno jsem se zase nadchla pro Šoštakovičovu Leningradskou, Mahler je taky určitá meta. Dále Bartók, Prokofjev… Je toho opravdu hodně. Přijímám, co přichází. Nakonec si najdu osobní vztah téměř k čemukoli.