„Když si někoho vyberu, snažím se poslechnout si ho jak v nějakém představení, tak na samostatném koncertu, abych cítila jeho energii a jak funguje na jevišti.“

„Vedle pěvecké kariéry jsou sociální sítě v podstatě další úvazek, který musí zpěváci k práci zvládat.“

„Cecilii Bartoli jsem pronásledovala devět let. Ale vyplatilo se to, protože pak se mnou udělala hned dva projekty v jednom roce.“

Podařilo se jí do Prahy dostat operní hvězdy typu Cecilie Bartoli nebo Jonase Kaufmanna, je ale neúnavná i v hledání pěveckých talentů. Alena Kunertová před pětadvaceti lety založila uměleckou agenturu Nachtigall Artists. V bilančním rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hodnotí, jak se za tu dobu proměnil operní svět, co všechno dnes pěvci musí zvládat a na jaké nástrahy ve své kariéře nejčastěji narážejí.

Na jakého hosta, kterého se vám povedlo pozvat do Česka, jste nejvíc hrdá? Nebo co vám udělalo největší radost?

To je těžká otázka, nerada bych někoho opomněla. Z těch, na jejichž pražský debut velmi ráda vzpomínám, byl například Simon Keenlyside, který zprvu vůbec nechtěl slyšet o tom, že by zazpíval sólový operní galakoncert. Stálo mě to dlouhé přemlouvání. 

Také jsem pyšná na to, že jsem oslovila sopranistku Pretty Yende, když jsem ji slyšela zpívat na Operalii v roce 2011. Tehdy ji ještě skoro nikdo neznal, pozvala jsem ji do Prahy a její koncert rovnou nahrála Česká televize, což byl po soutěži její vůbec první velký sólový výstup před kamerami; byla tenkrát strašně nervózní. Často mi připomíná, že je moc vděčná, že jsem v ní tehdy vložila takovou důvěru. Dodnes je to moc hezký záznam.

V roce 2007 jsem také poprvé pozvala Elīnu Garanču, v té době ještě nebyla tak slavná operní jako dnes. Od té doby byla v Praze několikrát a pravidelně a ráda se sem vrací. 

Je někdo, na koho jste si musela opravdu dlouho počkat, než se mu podařilo najít v diáři prostor?

Devět let jsem pronásledovala Cecilii Bartoli. (smích) Ale vyplatilo se to, protože pak se mnou udělala hned dva projekty v jednom roce.

Jak se vám daří oslovovat talentované pěvce v začátcích jejich kariéry? Jezdíte po světových soutěžích?

Snažím se sledovat pěvecké soutěže, poslechnout si všechna jejich kola, ne jen ta finálová. Dnes už mám také mezi porotci spoustu přátel, kteří mi dávají tipy. Jsem takový porotce na dálku a samozřejmě i profesionální divák. Když si někoho vyberu, věřím, že se bude líbit i pražskému publiku. Snažím se pak dotyčného slyšet jak v nějakém představení, tak ideálně i na samostatném koncertu, abych cítila energii toho člověka, jak funguje na jevišti, jak komunikuje s publikem. Zároveň se poté rozmýšlím, zda ho pozvat na samostatný recitál, nebo jestli by bylo vhodnější ho spojit s někým dalším.

Jaké máte slovo v dramaturgii koncertu? Podílíte se na výběru programu?

Pokud to není koncertní turné, jako měla například nedávno Diana Damrau s Jonasem Kaufmannem, kteří s písňovým programem objížděli celou řadu evropských měst, tak se o to snažím. Koncerty, které stavíme jen pro Prahu, chci nějak pocitově ovlivnit, snažím se přemýšlet, jak bych to vnímala já jako posluchač, jak by se mi to líbilo. Někdy zase chci, aby to zároveň byla ochutnávka pro mladou generaci nebo někoho, kdo třeba nechce jít na celé představení do opery…

Jak se obecně díváte na pěvecké soutěže? Je vůbec možné na nich podat autentický výkon, když nemá zpěvák zpětnou vazbu od publika? 

Pro nás, kteří jsme k nim přizvaní, je to takzvaný „buying“, takové „tržiště“ talentů. Při zpívání před porotou místo klasického publika samozřejmě panuje obrovská nervozita, účastníci ví, že nejde pouze o porotce, ale i o sponzory, zástupce divadel, agentury. Není tam stejná energie jako při operním představení. Právě proto chci pěvce slyšet i při jiné příležitosti, než je soutěž nebo předzpívání v divadle.

Stává se vám, že vás nakonec zaujme někdo jiný než vítěz? Nebo že se někomu nepovede předzpívání, ale v divadle si vás nakonec získá?

Ano, velmi často, dokonce se někdy cíleně snažím hledat i v řadách ostatních soutěžících, nejen mezi vítězi. Také se mi stává, že jedu na nějaké představení, abych si poslechla někoho konkrétního, a nakonec si vyberu někoho úplně jiného, protože se mi líbil víc nebo mě něčím nadchnul. Já už si dnes nenechám někoho jen tak vnutit – chci zvát pěvce, kteří jsou v něčem mimořádní, příjemní a zároveň přijedou do Prahy rádi a bude s nimi hezká spolupráce. Když mi někoho jen chladně nabídne jeho manažer, tak u mě často nepochodí.

Pořádáte jako agentura nějaká předzpívání?

Děláme to v rámci našich interpretačních kurzů, které pořádáme pod Spolkem přátel hudebních talentů. Je to náš nadační program, v němž spolupracujeme s konzervatořemi a nabízíme talentovaným studentům lekce s renomovanými lektory.

Když nám profesoři z konzervatoří navrhnou nějaké studenty, pozveme si je, aby nám předzpívali. A s těmi, které si vybereme, potom dál pracujeme; nejen technicky, ale komplexně interpretačně – jestli ten mladý zpěvák vůbec chápe, o čem zpívá, o čem je daná opera, jak ztvárňuje svůj charakter a podobně.

Jak spolupráce s konzervatořemi funguje? Nevzniká někdy mezi pedagogem a lektorem rivalita?

To se stává zřídkakdy. Navíc ne každý pedagog má zkušenosti se světovou operní kariérou. My máme lektory, kteří tu zkušenost mají a mohou ji studentům předat. Podařilo se nám najít model, kdy někteří profesoři dlouhodobě spolupracují s našimi lektory, a je to tím pádem i jejich úspěch. Protože jejich studenti jsou pak lepší na soutěžích, na předzpíváních nebo když jdou studovat do zahraničí. Já se zároveň snažím hodně sledovat, jak jsou studenti jazykově vybavení, jak se prezentují, jak mluví, jestli se umějí obléknout… To všechno v dnešním operním světě hraje roli.  

Jak se operní svět proměnil během těch pětadvaceti let, co se v něm pohybujete?

Dnes je to komplexní divadlo. Ten, kdo chce opravdu uspět v pomyslné TOP 100, musí být výborný zpěvák, dobrý herec, dobrý tanečník, musí být vizuálně vhodný pro konkrétní roli – časy padesátiletých korpulentních Julií jsou dnes dávno pryč. Zpěváci musí být všestrannější, být v dobré fyzické kondici, umět se prezentovat, být jazykově vybavení. Světoví pěvci dnes běžně mluví pěti či šesti jazyky.

Na jaké překážky podle vás nejčastěji mladí pěvci narážejí?

Někteří si myslí, že s koncem studia jejich práce na sobě končí a že už nepotřebují profesory zpěvu, že jim stačí korepetitor a možná občas nějaký masterclass. Někdo podceňuje nastudování rolí s vhodnými odborníky a pokud se třeba dostaví nějaké technické problémy, tak je nekorigují včas. A také – to je taková stálá bolest – že hodně brzy zpívají něco, na co ještě nejsou hlasově připravení.

V neposlední řadě je to samozřejmě sladit osobní život a rodinné zázemí s prací – pokud chce někdo mít opravdu mezinárodní kariéru, musí si uvědomit, že bude velmi často na cestách a skoro vůbec se neobjeví doma. Je to vlastně dost opuštěný život a pokud nemají partnera nebo někoho z rodiny, kdo cestuje s nimi, může selhat psychika. Nebo pokud mají takzvané dvoukariérní manželství, jeden z nich je prostě vždy úspěšnější – a můžou na sebe začít žárlit. 

Je podle vás důležité, aby měl i zkušený pěvec hlasového pedagoga?

Je to jako vrcholový sport, profesionální sportovci kolem sebe také mají celý tým lidí. Od trenérů, koučů přes výživové poradce po fyzioterapeuty… A úplně to stejné platí u zpěvu. 

Bojují dnes víc pěvci s psychickým tlakem? Je důležité, aby o své duševní zdraví pečovali?

Umět pracovat se stresem je pro zpěváka extrémně důležité. Když se dostaneme do stresu, tak se nám zadrhne krk. Když není v pořádku hlava, tělo přestane poslouchat a začne se to projevovat i v hlase. Člověk musí být psychicky velmi odolný. Velká operní studia navíc pracují tak, že v prvním roce mladého pěvce až přesytí. Studují spoustu rolí, jdou z představení do představení, nezastaví se. Přežijí jen „silné kusy“. 

Jak velká je v dnešním operním světě role sociálních sítí? Je to další dovednost, kterou musí profesionální operní zpěvák ovládat? Nebo je vůči tomu operní svět stále tak trochu „imunní“?

My jsme se tohoto tématu zrovna nedávno dotkli s Dominikem Domingem, vnukem Plácida, který je významným operním manažerem. Shodli jsme se na tom, že je řada umělců, kteří se skvěle prezentují na sociálních sítích, ale v představeních už to taková „sláva“ není. Jenže tím, že mají silnou základnu fanoušků, ze sebe na internetu dělají daleko větší hvězdy, než ve skutečnosti jsou. Naopak jsou pěvci, kteří jsou skvělí na pódiu, ale nejsou třeba úplně technické typy nebo nemají finanční prostředky, aby jim s tím někdo pomáhal, a vzniká tam jistá disbalance. 

Mluvila jsem o tom s řadou operních pěvců a všichni mi potvrdili, že vedle jejich pěvecké kariéry jsou sociální sítě v podstatě další úvazek, který musí k práci zvládat. Musí se sítím věnovat každý den. A dokonce se shodli, že je důležité nejen vkládat obsah, ale také vzájemně si reagovat na „posty“ – prý se stává, že když někdo nelajkne příspěvek kolegy nebo třeba dirigenta, se kterým zrovna spolupracuje, tak se kolikrát dotyčný cítí ublížený. 

Sociální sítě můžou být skvělým nástrojem, jak získat mladé publikum. Je to moderní způsob komunikace, který je rozhodně důležitý. 

Kdybyste si mohla vybrat jakéhokoli velkého zpěváka i z minulosti, koho byste do Prahy pozvala?

Marii Callas. A Luciana Pavarottiho, samozřejmě.

Kdo je podle vás Marií Callas dneška?

Anna Netrebko.

Zrovna s jejím plánovaným koncertem jste si zažila nepříjemnosti… Kvůli jejím kontaktům s Vladimirem Putinem vznikla velká nevole veřejnosti k jejímu vystoupení a koncert byl nakonec zrušený.

Ano, to mě samozřejmě mrzí, protože je to zpěvačka par excellence. Přitom s Putinem se potkali snad všichni přední ruští umělci – jsou hudebníci, kteří jeho režim vyloženě adorují, a přitom hrají na koncertech, na festivalech a bez problémů vystupují. Anna Netrebko je od roku 2004 občankou Rakouska, vystěhovala celou rodinu z Ruska, nikdo z nich tam nesmí… Zdá se mi, že je trochu obětí, že byla vytažena jako jakýsi štít. 

Co všechno obnáší příprava velkého koncertu operní hvězdy kromě toho, že daného umělce oslovíte a on řekne ano?

Asi málokdo si dovede představit to množství práce, které za tím je. Musíte to umět vyprodat. Musíte to umět taky dobře spočítat. Musíte umět reagovat, pokud nastane nějaký problém. Poradit si, pokud nastanou nějaké těžkosti, například pokud pěvec onemocní. A vybalancovat to. Protože není jen projekt a interpret, ale také orchestr, dirigent a na druhé straně jsou partneři, kteří ten projekt spolufinancují. Je potřeba všechno sladit tak, aby to fungovalo.

Kdy pro vás tenhle stres končí? V okamžiku potlesku?

V momentě, kdy jeden projekt skončí a všechno se doplatí, vyúčtuje a doreportuje, tak se už zase valí něco dalšího, takže myslím, že je to spíš perpetuum mobile, (smích) ale takové, které nás posouvá dál. Vždycky po koncertě ještě následuje nějaká rekapitulace, co jsme mohli udělat líp. Ale samozřejmě večer po koncertu, když všechno dobře dopadne, si dáme skleničku vína a všechno odlehne.

Jak těžké je v Česku ufinancovat koncert někoho, jako je třeba Diana Damrau?

Je nutné najít rovnováhu mezi tím, jakou částku můžeme získat od sponzorů a partnerů, jaký je předpoklad předprodeje a umět to dobře spočítat. Jsou samozřejmě jména, u kterých můžeme sázet na to, že bude téměř jistě vyprodáno. Ale pokud jde o mladé pěvce, u nichž sice věřím, že je čeká velká budoucnost, ale české publikum je ještě nezná, tak tam musím rozumně kalkulovat třeba i jen se 70procentní obsazeností sálu. 

Jaký je vkus českého publika? Je něčím specifický oproti poměrům zahraničí, jak je pozorujete?

Myslím, že máme báječné a vřelé publikum. Máme taky v průměru mladší publikum, než když vidím stejný nebo podobný koncert v Německu či v Rakousku. A řekla bych také, že je i relativně kultivované, málokdy se například stává, že by někdo přišel v džínách nebo kraťasech, a je pravda, že to bývá spíše nešvar turistů a na ty my příliš necílíme, ti chodí spíš do klasických divadel nebo na jiné koncerty. 

Máte nějaký oblíbený operní dům v zahraniční?

Mám ráda Théâtre des Champs-Élysées, protože má úžasnou akustiku, výborné vedení a skvělé inscenace. Ráda jezdím také do Vídně či do Mnichova.

Je nějaké konkrétní dílo, díky němuž jste se zamilovala do opery?

Asi Bohéma nebo Madama Butterfly. Člověk je může slyšet stokrát, ale je to tak tklivá hudba, že vás stejně dokáže znovu rozplakat.

Jak se vám jako ženě vstupovalo do mužského světa hudebních manažerů a agentur? 

Svět hudebních manažerů je velmi uzavřená komunita. Hlavně ti takzvaně staří bardi, kteří mají spoustu asistentů, drží při sobě, vyměňují si navzájem pozice, střídají agentury… Vy děláte během dvou let nějaký projekt a oni během toho vystřídají deset asistentů, každý po vás chce všechno znovu poslat, protože jeho předchůdce třeba prásknul dveřmi, odešel k jiné agentuře a nic mu nepředal, nebo se jim to prostě jen nechce dohledávat. 

Samozřejmě vstup do tohohle pánského klubu vůbec nebyl lehký, ale já jsem si vždycky šla svojí vlastní cestičkou. Buď mě akceptovali, nebo neakceptovali. Dneska už mám něco za sebou a nenechám nikoho, aby si na mě vyskakoval.

Co byste poradila mladým ženám, které se snaží uspět v jakémkoliv prostředí, které je tak trochu mužský svět, ať už je to hudba nebo něco jiného?

Nepřipustit, že je to mužský svět.