„Takzvaná stará hudba si žádá nejen respekt k tradici, ale i odvahu současného pohledu.“

„Zabývám se hudbou, která má duchovní rozměr, ale zároveň dokáže oslovit muzikologicky.“

„Rád náš soubor vnímám jako seskupení sólistů, nikoliv jako sbor.“

Ensemble Polyharmonique zahájí letošní Letní slavnosti staré hudby. Jde o sdružení zpěváků staré hudby, zaměřující se především na skladby renesance a baroka. Soubor vychází z historicky poučené interpretační praxe a spojuje vlivy německé a franko-vlámské vokální tradice. Základní obsazení tvoří šest sólistů, kteří zpívají a cappella nebo s doprovodem bassa continua. Ansámbl zvou významné festivaly po celé Evropě a jeho uměleckým vedoucím je altista Alexander Schneider, který spolupracoval s předními dirigenty jako Philipp Herreweghe, Václav Luks, René Jacobs či Howard Arman. KlasikaPlus.cz se Schneiderem přináší rozhovor.

Co stálo u zrodu souboru Ensemble Polyharmonique? 

Základní impuls vyšel z dlouholetého přátelství s Matthiasem Lutzem, s nímž jsem zpíval už v chlapeckém sboru Dresdner Kreuzchor. Známe se už přes pětatřicet let. Chtěli jsme vytvořit něco výjimečného – skupinu sólistů, kteří se pravidelně scházejí, zkoušejí společně a tvoří s otevřenýma ušima i srdcem. Někdy zpíváme ve čtyřech, jindy v šesti nebo osmi a třeba loni jsme prováděli Händelova Mesiáše s deseti sólisty. Vždy jde o dialog mezi hlasy, mezi lidmi, mezi tradicí a tím, co můžeme objevit nového. Pracujeme s prameny, zkoumáme možnosti ornamentace, harmonických struktur i výrazových vrstev textu. Věřím, že výjimečná hudba potřebuje výjimečné podmínky – zvláštní teplotu, chcete-li. A pokud ji najdeme, hudba se rozvine a roste, až překvapí i nás samotné.

Jaká je podle vás nejvýraznější kvalita Ensemble Polyharmonique? Co vás jako soubor definuje?

To je těžké říct – sám sebe člověk hodnotí neobjektivně. O tom, co skutečně vyzařujeme, musí nakonec rozhodnout posluchač. Ale když se na to podívám zblízka: každý z nás přináší do souboru svůj jedinečný hlas, svou barvu, svůj dech, a přesto se společně snažíme tvořit jeden zvuk. Jde o to, že každý z nás je výtečný sólista se schopností naslouchat. Rád náš soubor vnímám jako seskupení sólistů, nikoliv jako sbor.

Máme v souboru i hostující zpěváky, ale to, co slyšíte, je vždy výsledkem sdíleného času, společného naslouchání a hlubokého ponoření do hudby. Ptáme se sami sebe, co nám chce hudba říct a co může říct posluchačům takzvaná stará hudba si žádá nejen respekt k tradici, ale i odvahu přistupovat k ní se současným pohledem. Vyžaduje to i určitý životní styl, jistý druh nasazení. Možná tím někdy neodpovídáme představám některých specialistů, ale neusilujeme o to, aby naše hudba působila jako výstavní exponát v muzeu. Chceme tu hudbu vnést mezi lidi, do jejich srdcí.

Na YouTube je k zhlédnutí impozantní provedení Zelenkovy Missa Dei Patris. Mohl byste nám říct něco víc o jeho hudbě v širším kontextu německy mluvícího světa? 

Zelenka bývá často označován za „katolického Bacha“ a myslím, že právem. Jeho hudba, zejména v prostředí Drážďan, představuje vrchol barokního umění. Když se podíváte na jeho mše – například právě Missa Dei Patris –, zjistíte, že tam nenajdete trubky ani tympány. Jako by říkal: „To, co mám na srdci, není pro světskou slávu, ale pro nebe.“ I proto Zelenka psal zejména pro smyčce, hoboje, hlas. Abyste tuto hudbu probudili k životu, je potřeba dokonale ovládat řemeslo a mít výborný cit. V kontrastu s Heinichenem, který byl víc „italský“ a přístupný, je Zelenka vždy přísný, až asketický. Nechtěl se líbit; chtěl být vyslyšen. Možná i proto mu lidé za života tak úplně nerozuměli.

Jeho hudba ale dokáže nabídnout víc než jen „typický barok“ – nese v sobě cosi hlubšího, výsostného. Vím, že u vás se mu v dokonalé interpretaci věnují skuteční specialisté jako Václav Luks, Adam Viktora a další. Mají k Zelenkovi blízko kulturně, jazykově, geograficky, ostatně z Prahy do Drážďan je to kousek. Já se do své interpretace snažím přenést znalosti, které jsem získal i v jiných ansámblech, ale i s Polyharmonique. 

Zabýváte se ve své práci také českými skladateli nebo hudbou z historických zemí Koruny české?

Do jisté míry ano, okrajově. Z renesanční doby jsme se dotkli třeba děl Philippa de Monte, který působil v Praze na dvoře Rudolfa II. Mysliveček už patří do pozdější éry a jeho oratoria by si žádala spíše velký sbor, což není úplně náš formát. Praha má bohaté hudební dědictví, obzvlášť v renesanční době, a já vím, že se tam této oblasti věnují opravdoví specialisté. My se jako Ensemble Polyharmonique soustředíme především na repertoár z Německa a Itálie – na skladatele, jakými byli Giovanni Palestrina, Orlando di Lasso, Heinrich Schütz a samozřejmě Johann Sebastian Bach a jeho rod. Zároveň ale hledáme i soudobou hudbu, pokud nějakým způsobem zapadá do našeho výrazu. Pro nás je důležité, aby hudba nesla vnitřní poselství; obraz, který se otevře v posluchači. Publikum nemusí rozumět kontrapunktu nebo harmonii, ale pokud přijdou s otevřeným srdcem, měli by něco zaslechnout. Něco, co se jich dotkne.

Kteří skladatelé nebo díla by si podle vás dnes zasloužili znovuobjevení?

Pro mě je hudba neustálé hledání. Stále znovu se vracím k dílům Heinricha Schütze. I on se pohybuje na pomezí renesance a baroka a přitom je neuvěřitelně čistý. Nepsal ani tón navíc. Všechno, co v jeho repertoáru najdete, je podstatou hudby: žádné okrasy, žádné ornamenty navíc. Jen sdělení. Na nás jako interpretech je, abychom toto sdělení dokázali předat naplno. Zajímají mě i méně známí autoři, teď třeba studuju Requiem od Michaela Wiedemanna, slezského skladatele, pastora. Oblastí, kterou se neustále zabývám, je hudba, která má duchovní rozměr, ale zároveň dokáže oslovit i muzikologicky. Tedy repertoár, který chytne za srdce, ale přitom obstojí i před analytickým pohledem.

A pak je tu ještě jedna výzva: naše publikum stárne. Pokud chceme, aby stará hudba dál žila, musíme s ní jít i k mladým. Musíme za nimi přijít – ne jen čekat, až přijdou oni k nám.

V Praze představíte program složený výhradně z hudby rodu Bachů. Jakým způsobem se vaše práce zapojuje do letošních oslav výročí Johanna Sebastiana Bacha?

Naším cílem bylo najít a představit hudbu nejen samotného Johanna Sebastiana, ale celé jeho rodiny, a proto zpíváme v malém obsazení pěti až šesti sólistů, kteří tvoří jádro programu věnovaného rodu Bachů. Bach byl perfekcionista a já jsem se snažil vystopovat, kde čerpal své inspirace a jaké kořeny stojí za jeho mistrovstvím. Tento koncert tedy vnímáme jako jakýsi dialog, rozhovor mezi členy rodiny Bachů. Chceme, aby posluchači byli součástí tohoto hovoru, aby se s námi ponořili do hluboké konverzace o hudbě a jejím významu.

Vrcholným bodem programu je moteto Jesu, meine Freude. Co podle vás nejlépe ilustruje kontinuitu a vývoj v rámci rodiny Bachů právě v tomto díle?

Moteto Jesu, meine Freude spojuje všechny hudební vlivy a tradice, které v rodině Bachů vznikly. Nejstarším z rodiny, jehož hudbu zde také připomínáme, je Heinrich Bach, jehož skladby vyzařují intenzitu a jednoduchou harmonickou kvalitu, jež položila základy dalším generacím. Struktura moteta je mimořádná – sedm částí, střídání malých koncertů fugy a sborů, které začínají a končí chorály, jež se opakují jako duchovní mantra. Ačkoli jde o hudbu pohřební, není smutná, ale naopak dává naději a sílu; ukazuje světlo na konci tunelu. Ve světě, který se zdá být někdy zmatený a rozbouřený, nám tato hudba umožňuje alespoň na hodinu zapomenout a najít vnitřní klid. Možná to zní pateticky, ale právě to často potřebujeme.

Byly v rodině Bachů i nějaké skladatelky? A zabýváte se také hudbou autorek té doby?

Nemyslím si, že by v rodině Bachů byly skladatelky. Magdalena Bachová, manželka Johanna Sebastiana, byla výborná zpěvačka, ale skladatelkou nebyla.

Nicméně v širším kontextu staré hudby se setkáváme s úžasnými osobnostmi. Například Chiara Margarita Cozzolani, které jsme se věnovali v loňském roce, byla fenomenální – pocházela z Milána a její hudba má kvalitu srovnatelnou s Monteverdim; je v ní cítit přímočarost a upřímnost. V německých zemích zase působila hraběnka Maria Antonia Bavorská či princezna Wilhelmine von Bayreuth. Tyto ženy měly dostatek znalostí i vzdělání k tomu, aby komponovaly – a jejich dílo rozhodně stojí za pozornost.

Předpokládám, že zahájení letošních Letních slavností staré hudby není vaším prvním vystoupením v Praze.

Ensemble Polyharmonique vystoupil v Praze už před dvěma lety s programem věnovaným dílu Heinricha Schütze. Osobně jsem zde byl třikrát a mám velkou radost, že se nám daří se k vám vracet a opět představit naše pojetí hudby českému publiku.

Jste altista, což není právě běžný hlasový obor. Můžete čtenářům vysvětlit, čím se liší mužský altový hlas od kontratenorového?

Mužský alt je hlas s rozsahem altové tessitury, který využívá jak hrudní, tak hlavový rejstřík. To je podstatný rozdíl například oproti kontratenorům, kteří zpívají převážně falzetem a mají jinou techniku. Můj hlas kombinuje oba rejstříky, což mi umožňuje větší barevnou škálu a výrazovou flexibilitu. Já se cítím nejlépe v nižších altových partiích, které jsou mojí specializací a kde mohu naplno využít sílu a barvu svého hlasu.

Jak osobně pečujete o svůj hlas a jak podle vás dozrává mužský altový hlas v průběhu času?

Operní tvorbě jsme se vždy věnoval jen okrajově a vždy jsem se snažil vyhýbat příliš těžkým rolím, které by můj hlas nadměrně zatěžovaly. Pravděpodobně mu to pomohlo zachovat se v dobré kondici. Naopak zpěv v ansámblech je pro hlas neuvěřitelně prospěšný: zostřuje hudební inteligenci, prohlubuje schopnost naslouchání a umožňuje zpívat i ve vyšším věku. Altový hlas dozrává s trpělivostí. Postupem času získává více barvy, hloubky a pružnosti, zvlášť pokud není nucen do něčeho, co mu nesedí.

Mimo koncertu povedete v Praze i masterclass. Jaké je klíčové poselství, které chcete studentům předat? A co byste si přál, aby vám někdo poradil, když jste začínal jako zpěvák?

Technika je naprosto zásadní – ne jako cíl sama o sobě, ale jako nástroj, který umožňuje dát vaší hudební představivosti plnou svobodu. Čím lépe znáte svůj hlas, tím přirozeněji a výmluvněji dokážete zpívat. Kdybych mohl svému mladšímu já něco šeptnout, bylo by to: měj víru v proces, i když je dlouhý, a neboj se být jiný. Originalita často roste v tichu a nejistotě.

Kdybyste si mohl vybrat jakéhokoli skladatele z historie a jít s ním na sklenku vína, koho byste pozval? O čem byste si povídali a jaké víno byste mu servíroval?

Byl by to Heinrich Schütz. Dvakrát během 17. století cestoval do Itálie, a proto bych mu nalil sklenku radostného, sluncem prozářeného vína z italského regionu Veneto – něco svěžího a živého, co by mu připomnělo mládí. Rád bych se ho zeptal, jak dokázal vložit tolik hloubky a důstojnosti do hudby, která vznikla z bolesti, a jak to, že ji zároveň udržel živou a lidskou. Myslím, že by mi poskytl jemné a hluboké rady a určitě by mi připomněl, že každý tón musí dýchat.