„Dramaturgie lehce škádlila, protože nabídla díla skladatelů nepříliš známých.“

„Stěžejní skladbou večera, na kterou publikum vlastně přišlo, byl Koncert pro klavír a orchestr č.2 Johannesa Brahmse.“

„Přes počáteční zklamání a dokonce nedůvěru se podařilo Alexeii Volodinovi domácí obecenstvo nadchnout.“

Třetí abonentní koncert v Opavě, který odehrála Janáčkova filharmonie Ostrava v pátek 4. července jako závěrečný koncert sezóny, nabídl mezi jinými díly hlavně Druhý klavírní koncert Johanessa Brahmse. Opavské publikum se těšilo na svého rodáka Lukáše Vondráčka, ten ovšem pro nemoc nemohl přijet. Koncert proto zachránil ruský klavírista Alexei Volodin, který v provedení skladby exceloval. V rekonstruovaném objektu kostela sv. Václava dirigoval renomovaný Christoph-Mathias Mueller a i díky němu se narodil nezapomenutelný zážitek. 

Dramaturgie nejprve lehce škádlila, protože nabídla díla skladatelů nepříliš známých. Alexis-Emmanuel Chabrier žil v Paříži ve druhé polovině 19. století a jeho Suite pastorale je z roku 1888. Obsahuje čtyři původně klavírní skladby, které měly velký úspěch, a proto je autor zinstrumentoval pro orchestr. Zachoval přitom jednotlivé skladby jako jednotlivé věty. 1. Idylle – Andantino, poco con moto zahájil jemný triangl, aby pokračovala krátká sóla dřevěných nástrojů, střídaná smyčci v houpavém rytmu. Postupný nárůst energie narůstal v accelerandu do fortissima v plénu, aby s měkkou hravou melodií v barevné instrumentaci usnul v pianissimu. 2. Danse villageoise – Allegro risoluto (Vesnický tanec) je rytmicky velmi výrazný díl a střídá mollové a durové tóniny. Zahájilo rázně klarinetové sólo Romana Šimíčka, smyčce převzaly melodii i taneční rytmiku. V lidovém tanci se vystřídaly dřevěné nástroje s vůdčí melodií klarinetu spolu s hornami a dávaly najevo, že je skotačivá melodičnost baví. 3. Sous bois – Andantino (Podrost) je impresionisticky laděná věta, nálady a barvy lesa a šumění stromů zahájily nejprve tajuplně z hloubi kontrabasy, pokračovaly v pianissimu dřevěné nástroje, poté smyčce a vykouklo melodické hornové sólo Věry Bartošové z kolébavého rytmu smyčců. Závěrem opět les v poklidu usnul za hlubokého pianissima kontrabasů. 4. Scherzo – Valce – Allegro vivo nechalo běžet smyčce ve veselém rytmu s akcenty a se štěbetáním klarinetu i flétny a v rytmizovaném lidovém tanci narůstala dynamika, za podpory vyladěných horen, melodických violoncell i trubky se postupně vzepjal zvuk orchestru do závěrečného forte. Barevná a pohodová skladba pohladila a navodila milou atmosféru.

Další skladbou bylo Pastorale Alexandra Veprika, skladatele, který se narodil v Oděse roku 1899, ale vyrůstal a studoval ve Varšavě a v Lipsku, kde byl ovlivněn tehdejšími vůdčími hudebními duchy. V době zahájení první světové války se vrátil s rodinou do Ruska, ale jeho díla už zněla na světových pódiích. Ke konci života proto neunikl osudu „židovského nacionalisty“ a skončil v gulagu. Jeho zážitky z ponurého místa se odráží i v atmosféře skladby Pastorale. Zahájil mollový nářek smyčců a klarinetu v melodickém oblouku, kontrabasy se nořily do hloubek a nad nimi naříkala flétna Dominiky Jablońské. První housle koncertního mistra Jakuba Černohorského vyklenuly širokou melodii, na kterou navázalo plénum orchestru, kdy se jednotlivé skupiny nástrojů prolínaly. Pastorální část flétny a klarinetu vystřídalo další měkké a jímavé sólo prvních houslí, přidala se něžně harfa Kateřiny Bendové a zasněné legato smyčců. První housle se opět vzepjaly do výšky, přidaly se dřevěné nástroje, violoncella a kontrabasy připomněly původní nebezpečnou hloubku. Vzepětí smyčců doplněné harfou přešlo následně do barevné plochy s dynamickými efekty. Střídala se sóla jednotlivých nástrojů, fagot Radka Josky vystřídaly postupně horna Věry Bartošové, klarinet Romana Šimíčka, violoncello Jiřího Hanouska a pak opět klarinet spolu se smyčci a hornou dodýchaly skladbu do klidného pianissima.

Stěžejní skladbou večera, na kterou publikum vlastně přišlo, byl Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur, op. 83 Johannesa Brahmse. Diváci se těšili především na klavíristu, měla to být událost sezóny. Není divu, Lukáš Vondráček se v Opavě narodil, proto i když nyní žije v Bostonu, mají ho v Opavě stále za „svého“, především komunita hudebních nadšenců. Zprávu, že bude hrát někdo jiný, se mnozí dověděli až na místě a neskrývali své rozčarování. Nicméně i klavírista je jen člověk a má na nemoc právo. Pohotově zaskočil, díky operativnosti managementu Janáčkovy filharmonie, ruský klavírista Alexei Volodin. Má samozřejmě Brahmsův koncert na repertoáru. Je to renomovaný pianista střední generace, narozen 1977 v tehdejším Leningradě. Vystudoval v Moskvě a později působil v zahraničí a patří dnes ke světově proslulým klavíristům a je exkluzivním umělcem značky klavírů Steinway. Působí starší, než je, a jeho vystupování i hra je velmi sevřená, věcná a technicky naprosto brilantní. Udivuje v pianissimech svými lehkými a perlivými běhy a trylky, stejně jako hutnými a plnými akordy ve fortissimu. To vše je ze strany interpreta prezentováno jako samozřejmost, jako ta nejpřirozenější činnost. Jeho komunikace s orchestrem byla precizní, jako by společně hráli neustále. Dynamické efekty i propojení s orchestrem bylo dokonalé a dirigent s orchestrem a s klavíristou spolu dokázali dýchat. 1. Allegro non troppo zahájilo hornové sólo a klavír a orchestr navázal melodií, aby klavír najednou vpadl energicky ve fortissimu. Orchestrální plocha ustoupila klavíru a poté již hudební proud soupeřil s klavírem v plném zvuku. Akordy i běhy se střídaly a plénum orchestru přerušilo krásné hornové sólo Jindřicha Molingera. Orchestr se uplatňoval v dynamických vlnách a klavír ho přerušoval virtuózními částmi, až se potkali v závěru věty ve fortissimu. 2. Allegro appassionato zahájily mohutné klavírní akordy, na které navázaly smyčce, aby daly klavíru prostor pro vylehčené virtuózní běhy a střídání klavíru a orchestru vrcholilo žesťovými fanfárami. Zasněná pomalá část se opět rozvinula do fortissima, aby se po odsazení orchestr rozvinul spolu se sólovou hornou. Poté pokračoval klavír za doprovodu orchestru v brilantním provedení a v crescendu s orchestrem se vzepjal do fortissima. 3. Andante zahájilo měkké melodické violoncellové sólo Jiřího Hanouska, na které navázal orchestr a přidal se hoboj Dušana Foltýna a klavír se připojil v nostalgickém rozjímání. Postupné crescendo do fortissima vedlo dialog orchestru s klavírem, který dovedl větu do klidu v rozvážném pianissimu. 4. Allegretto grazioso zahájilo vylehčeným klavírem v radostném rytmu, kterému odpovídal orchestr, ozval se nostalgický valčík proložený perlivými trylky a nostalgická melodie se vinula orchestrem, načež klavír začal nabírat energii, aby strhl celý orchestr do euforie energickými akordy. Závěrečné vítězné fortissimo zvedlo posluchače ze sedadel a nadšený potlesk a přídavek, skladba Franze Schuberta Das Wandern ist des Müller’s Lust, na sebe nenechal dlouho čekat.

Přes počáteční zklamání, a dokonce nedůvěru se podařilo interpretovi domácí obecenstvo nadchnout; odcházelo spokojené. A bylo to jistě i díky dirigentu Christophu-Mathiasi Muellerovi, který dokázal přesnými a úspornými gesty orchestr vybičovat k maximálnímu soustředění a komunikaci s klavírem vedl tak, že působila naprosto přirozeně a kompaktně. Závěrečný abonentní koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava se v Opavě nakonec opravdu vydařil. 

Foto: Jiří Zerzoň