„Cítili jsme, jak si každé soutěžní kolo vybralo svou daň, jako by nám vzalo padesát procent energie.

„Když se na pódiu cokoli stane, všichni zaostří antény a toho slabšího v danou chvíli podrží.“

„Když bylo nejhůř, zapli jsme vířivku. To byla naše tajná zbraň!“

Flétnistka Anna Talácková, hobojistka Barbora Trnčíková, klarinetista David Šimeček, fagotista Petr Sedlák a hornista Kryštof Koska jsou výraznými členy předních pražských orchestrů – České filharmonie, Pražských symfoniků, Rozhlasových symfoniků i orchestru Národního divadla. To hudebně nejzajímavější však tvoří tato pětice společně. Jejich komorní soubor Alinde Quintet získal loni třetí cenu na Mezinárodní soutěži Carla Nielsena v Kodani a před týdnem v bavorském Mnichově zvítězil na ARD, jedné z nejprestižnějších hudebních soutěží vůbec.

V čem tkví jejich jedinečnost a jak je možné obstát v tak ostré konkurenci, jsem se pokusila zjistit při osobním rozhovoru, na který přišli všichni společně a v dobré náladě. Setkali jsme se před provozní budovou Státní opery v Praze, kde spolu v předchozích měsících trávili hodně času intenzivním zkoušením. Náš rozhovor byl jejich první společné setkání od soutěže. „Paní vrátná, my vám musíme něco říct.” – „Že vy jste to vyhráli?! Já to tušila! Ale ne že teď polevíte!”

Vypadá to, že paní vrátná je vaše nejpřísnější koučka. Čekala bych, že po tak náročné soutěži budete všichni odpočívat a regenerovat. Vy jste se ale právě vrátili z Brna! Jak to?

Barbora Trnčíková (BT): Hráli jsme dnes v pořadu Dobré ráno.

Všichni: Dobré ráno, Brno! (smích)

Anna Talácková (AT): Takže vstávačka ve čtyři ráno.

Takto rychle média zareagovala na váš úspěch?

BT: To je náhoda. Budeme mít 4. října koncert ve Valticích a do vysílání jsme byli pozvaní už dříve právě kvůli propagaci Lednicko-valtického hudebního festivalu.

To je teď váš nejbližší koncert? 

AT: Úplně nejblíž je vystoupení v rámci Jablkobraní na zámku Ctěnice v sobotu 21. září.

Petr Sedlák (PS): Ne, úplně nejdřív je přece koncert vítězů! V pátek dvacátého se vracíme do Mnichova!

Co tam budete hrát?

PS: Dechový kvintet, op. 10 Pavla Haase.

AT: To bylo takové naše přání a bylo vyslyšeno. Vystoupí tam taky vítězové sólových kategorií s orchestrem. Ale my samozřejmě hrajeme bez doprovodu, my si vystačíme.

Vítězství v soutěži ARD je neuvěřitelný úspěch. Sledovala jsem váš postup na sociálních sítích. Projít tolika koly musí být extrémně náročné. Jaké to je, když touto zkušeností procházíte společně v pětičlenném ansámblu?

PS: Podle mě je komorní soutěž něco úplně jiného než soutěž sólová. Člověk vidí, že na tom není sám tak špatně. (smích) Shodli jsme se, že si už nedovedeme představit vydržet ta čtyři kola sami jako sólisti.

Kryštof Koska (KK): Měli jsme ubytování s vířivkou, takže když bylo nejhůř, zapli jsme vířivku. To byla naše tajná zbraň! (smích)

AT: Myslím si, že by se už nikdo z nás nedonutil jít na sólovou soutěž. V tom provozu, v jakém jsme v orchestrech, kde hrajeme, je to nepředstavitelné. Přiznávám, že během toho půl roku příprav jsem měla dny, kdy se mi prostě fakt vůbec nechtělo. Kdybych necítila zodpovědnost za to, že čtyři další lidi počítají s tím, že máme zkoušku, už bych to dávno vzdala.

Výhodu soutěžení v ansámblu tedy vidíte hlavně ve vzájemné motivaci. Jinak ale asi příprava nebyla jednodušší než na sólový výkon, je to tak?

PS: To rozhodně nebyla! Naopak. Člověk musí cvičit sám a pak ještě všechno dát dohromady.

BT: Hodně pomáhají právě pevné termíny zkoušek, sám člověk mnohem hůř udrží takhle pevný režim.

Vzpomněli byste si na nějakou příhodu z průběhu soutěže, která tu vaši cestu vystihuje?

PS: Mně se vybavuje jeden moment, který je zachycený i na fotce – těsně před tím, než nás vyhlásili. Jmenovali už vlastně všechny soubory kromě nás. O třetí místo se dělila dvě kvinteta. Když vyhlásili druhou cenu pro Pacific Quintet, napadlo nás, že jsme tam opravdu možná byli nejhorší! Soutěž ARD je celkem známá tím, že často neuděluje první ceny. Úplně jsem to slyšel: „Druhá cena: Pacific Quintet a děkujeme, to je vše…”

Na té fotce je vidět, jak moc jsme si to všichni přáli, ale jak jsme tomu zároveň nevěřili, dokud opravdu neřekli naše jméno.

KK: Pacific Quintet jsme považovali za největší favority. Je to soubor, který je na hudební scéně už poměrně dlouho. 

David Šimeček (DŠ): Jsou to absolventi Karajanovy akademie, což je orchestrální akademie Berlínských filharmoniků. Působí v Německu a jsou tam dost známí. Nedávno vydali CD.

PS: S některými z nich se známe i osobně, víme, že jejich hra je na opravdu vysoké úrovni.

Bylo pro vás tedy překvapivé každé další kolo, do kterého jste postoupili?

PS: Svým způsobem jo.

BT: Vlastně jsme tomu nevěřili, dokud to nebylo černé na bílém.

AT: Už první kolo bylo hodně nepříjemné a náročné po hudební stránce, věděli jsme, že tam bude to největší síto. Vůbec jsme nevěděli, kolik nakonec přijede souborů, jak budou hrát… Jestli my to tam pak pošleme tak, jak jsme byli připravení. V prvním kole jsme hráli Mozarta, Barbera a Taniu Leon. Mozart je vždycky risk, člověk neví, jak se trefí do stylových preferencí poroty. Barberův kvintet je mimořádně náročná komorní skladba, kde se toho může stát strašně moc. A skladba Tanii Leon byla tak rytmicky složitá, že bychom v ní kdekoli mohli vypadnout a už se nenajít. Z toho jsme měli velký respekt. Ale zároveň jsme se strašně těšili na další kola, protože v druhém kole byla česká hudba – Haas, Rejcha – a tu jsme si hrozně chtěli zahrát.

Měli jste v průběhu soutěže nějaký opravdu krizový moment?

KK: Já jsem měl krizový moment asi tak od 2. září, kdy jsme tam přijeli, do 11. září, než jsme odehráli finále. Přijel jsem tam s horečkou. Navíc, jestli si vzpomínáte, odehrál se v Mnichově během soutěže pokus o teroristický útok.

DŠ: Nám s Kryštofem navíc v ten den oběma zemřely babičky. Ve stejný den, pět minut od sebe!

BT: Bylo to těsně před druhým kolem a vlastně jsme byli rádi, že se kvůli útoku soutěž o den posunula. 

PS: To byl moment, kdy jsme se hodně semkli a pokusili se nějak zklidnit. Ten den jsme vlastně vůbec nehráli.

AT: Čekalo nás pak druhé kolo, což bylo padesát minut hudby. Já sama jsem měla největší krizi asi potom.

Měli jste kapacitu poslouchat během soutěže ostatní soubory?

PS: Jen zpětně z nahrávek. Naživo jsme neposlouchali. Nechtěli jsme si úplně utvářet nějaký obrázek nebo se nechat ovlivňovat. Španělský SenArts Wind Quintet, který se nakonec dělil o třetí místo, jsme ale znali už z Kodaně. Tam nás naopak oni přeskočili o jedno místo. Byli tenkrát druzí, my třetí.

BT: Trochu jsme předpokládali, že SenArts a Pacific budou ve finále. Ale, že tam s nimi budeme my, to jsme nečekali.

KK: Překvapením byli pro nás čtvrtí finalisté, Nevsky Quintet z Ruska. O ruských umělcích tu nic moc nevíme, ale hráli opravdu skvěle. Navíc po soutěži jsme se od nich dozvěděli, že spolu hrají od ledna! Přijde mi fakt obdivuhodné dostat se za tak krátkou dobu až do finále světové soutěže.

Která ze soutěžních skladeb je vám nejbližší? Která si myslíte, že vašemu souboru nejvíc sluší?

KK: Myslím, že Haas.

BT: Rejcha.

AT: Za mě Nielsen. I když je to náročná skladba, u které se dokážeme zhádat…

DŠ: Já souhlasím s Kryštofem. Na Haase jsme se hodně těšili. Měli jsme radost, že můžeme hrát českého autora, je to hodně hluboká skladba.

AT: Já to mám právě v Nielsenovi, tam jsou místa, co mě zas a znova dojímají.

DŠ: U Haase si troufám říct, že jsme na devadesát devět procent přesvědčeni, že ho přesně takto chceme hrát. U Nielsena máme místa, která se podle mě ještě budou vyvíjet…

AT: Nielsen je taky mnohem náročnější skladba, už jenom svým rozsahem.

KK: Mě překvapilo, že nám myslím dost sedí soudobky. To bylo podle mě rozhodující i v téhle soutěži a pro nás vlastně objev.

Má někdo ve vašem souboru rozhodující slovo, když dojde na neshody?

DŠ: Bez komentáře.

AT: Pokud se týká času mezi hraním, tak je to myslím Kryštof. Umí nás usměrnit, usadit, dokáže i zklidnit emoce, když jsou občas na zkoušce až moc vyhrocené.

Kryštof je z vás ale nejmladší.

AT: On má právě skvělou praxi z rodiny, umí vyjednávat se staršími sourozenci. (smích)

KK: To je fakt, nás doba bylo sedm.

A když se neshodnete hudebně?

PS: Myslím, že už jsme se naučili, že když se někde zasekneme, je lepší jít od toho a   zkusit to příště. Mnohokrát jsme na něčem strávili třeba dvě hodiny a odcházeli jsme ze zkoušky vlastně všichni zpruzelí, to místo se stejně nevyřešilo, jenom se každý utvrdil ve svém názoru. Teď už to zvládáme lépe. Většinou se nám vyplácí vrátit se k tomu s odstupem.

BT: Někdy zjistíme, že jsme to vlastně všichni mysleli podobně. Jenom jsme to neuměli úplně dobře vyjádřit.

AT: Každý si taky sám za sebe v mezičase dokáže uvědomit, že třeba neměl pravdu nebo se zachoval špatně. Další den se sejdeme a dokážeme spolu zase v klidu vyjít.

KK: Moc často ale k těm neshodám nedochází a na muziku máme vesměs stejný pohled, což považuju v komořině za důležitý.

Otevřela vám soutěž nové možnosti? Dostali jste v souvislosti s ní už nějaké nabídky?

BT: Sami teď vlastně ještě čekáme, jak v tomto směru soutěž zafunguje. Ale skutečně už teď, v průběhu jednoho týdne po soutěži, několik nabídek přišlo. Zatím poslední dorazila před pár minutami! Dověděli jsme se, že jsme dostali jako speciální cenu možnost natočit CD u německého labelu Genuin. Vybrali si právě nás ze všech letošních laureátů soutěže, což nám udělalo ohromnou radost.

KK: Myšlenkou natočit cédéčko už se zabýváme dlouho a tohle bude skvělá příležitost, jak se k tomu konečně dostat.

Máte už představu, co byste rádi nahráli?

DŠ: Ta nabídka přišla asi před hodinou, takže jsme to ještě nestihli úplně promyslet.

BT: Ale zajímá nás určitě méně známá česká hudba. Kvintetů, které se nehrají, je strašně moc.

AT: Třeba Jan Novák. Pauer, Feld, celá tahle silná generace…

Máte čerstvé zkušenosti ze dvou velkých mezinárodních soutěží v Německu a v Dánsku. Vnímali jste z pódia nějaké odlišnosti v atmosféře nebo v reakcích publika?

KK: ARD bylo výjimečné tím, že budilo zájem publika už od prvního kola. To v Kodani nebylo. Tam přišlo vetší publikum až na finále. Byly tam taky podstatně menší sály.

DŠ: V Německu bylo publikum hodně disciplinované.

Všichni: Až na finále!!!

KK: Ve finálovém kole jsme z pódia během první věty zaznamenali nějaký hluk. Pánovi v první řadě se udělalo špatně, hrozně nahlas to tam rozdýchával, a místo toho, aby odešel po první větě, čekal až do konce našeho Nielsena. 

PS: Nahlas mluvil se svou ženou, která se ho snažila přesvědčit, aby šli ven.

DŠ: Takhle tam ležel. 

AT: Natáhnul nohy do uličky a sípal. Držel se za srdce. My si fakt myslíme, že měl infarkt!

BT: To nás ke konci první věty úplně rozhodilo. I na videu je vidět, že se otáčíme.

KK: Čekali jsme, jestli zareaguje porota, ale nic neřekli.

AT: Mně běželo hlavou, že to bude ostuda, když nepřestaneme hrát. Bude to vypadat, že tu myslíme jen na sebe a za námi třeba umírá člověk!

PS: Mělo to nečekaný efekt na nás všechny. Já jsem toho člověka viděl přímo před sebou, když jsem se podíval na Andul. Vypadal opravdu tak bledě, až jsem si říkal: „My tu řešíme nějakou soutěž a tady může umírat člověk.“ Najednou ze mě spadlo všechno soutěžní napětí a chtěl jsem si prostě zahrát.

Co vás v soutěži překvapilo na vás samotných?

PS: Mě překvapila naše odolnost. Byl to opravdu šílený tlak. Cítili jsme, jak si každé kolo vybralo svou daň, jako by nám vzalo padesát procent energie. Sice z vás částečně spadne nervozita, ale posbírat ty síly a jít do dalšího kola naplno bylo neuvěřitelně těžké. Člověku se opravdu nechtělo. Fyzicky ani psychicky. Každý jsme to před výkonem řešili různě, ale pak jsme vyšli společně na pódium a mě až štvalo, jak výborně ti mí kolegové hrají. Předtím se mohlo zdát, že to tam půjdeme jen přežít, ale když jsem je slyšel na pódiu, měl jsem sám chuť hrát ještě líp. Myslím si, že tahle naše schopnost byla pro soutěž určující a teď teprve nám dochází, kolik sil nás to celé stálo.

DŠ: Jinými slovy, Petr byl překvapen, že vlastně nehrajeme tak špatně. (smích)

Když se dařilo, vzájemně jste se inspirovali. Co ale děláte, když se někomu z vás zrovna nedaří, když se mu hraje špatně?

BT: V tu chvíli přidám.

AT: Tohle mě baví hodně. Když se cokoli stane, všichni zaostří antény a toho slabšího v danou chvíli podrží a snaží se mu pomoct.

PS: Existují myslím dvě diametrálně odlišné možnosti, jak zareagovat. V některých souborech v takové situaci někdo strhne pozornost na sebe. My to máme tak, že se v krizi naopak všichni semkneme a společně to chceme odnést dál.

To je až dojemné… Vydržet takový nápor je i fyzicky náročné. Připravujete se i po této stránce?

PS: Obecně každý psychickou a fyzickou přípravu řešíme individuálně. Teď se nám ale na soutěži osvědčilo, že jsme si před prvním kolem a před finále společně zameditovali.

AT: Přemluvil nás David, který s tím má zkušenosti.

A co se týká hudební přípravy?

BT: Stejně jako před Nielsenovou soutěží v Kodani jsme spolupracovali s flétnistou Janem Ostrým a klarinetistou Karlem Dohnalem. Tentokrát se k tomu přidali ještě fagotisté Vašek Vonášek a Sarah Burnett, profesorka Royal College of Music v Londýně. V srpnu jsme si udělali přehrávku na HAMU, kam přišli třeba Přemek Vojta, Vilém Veverka, Káťa Javůrková, Honza Souček, Liběna Séquardtová, Martin Daněk. Kdo chtěl, přišel nám potom k našemu hraní něco říct.

To jste ale museli slyšet velkou spoustu názorů, někdy možná i protichůdných. Jak s tím pracujete?

KK: Myslím, že je potřeba to vzít trochu s nadhledem a vybrat si z toho, co komu sedí.

AT: Od loňska jsme se v tom jako soubor docela posunuli. Po konzultaci už si dokážeme říct, co využijeme a co už je na nás třeba moc. Některé skladby bychom ale bez pomoci dohromady asi nedali.

BT: Zároveň nám všichni pomohli už jenom tím, že přišli. Mít v hledišti tolik kolegů nás pěkně vystresovalo.

KK: Navodili jsme si ten soutěžní pocit a v Mnichově se nám pak už hrálo o dost líp.

AT: Pomohli nám i partneři, kteří naše vystoupení vnímali víc z posluchačské perspektivy a řekli nám pak, jak co působí… Je to dlouhý seznam lidí, kteří nás podporovali a kterým tímto děkujeme. Na jeho konci nesmí chybět laskavá paní vrátná tady ze Státní opery.

Foto: Daniel Delang, Facebook soutěže, Jana Jarkovská