„Ani ti, kdo vám radí, neví, jak se cítíte. Každý prožívá danou emoci jinak.“

„Snažím se v tradici pokračovat, ne však ve vyjetých kolejích, ale v její podstatě, v základní myšlence.“

„Potřebuju přesně pochopit, co režisér zamýšlí, a musím s tím souhlasit.“

Alžběta Poláčková je v tomto týdnu součástí uvedení Sukova Epilogu v České filharmonii – především je však stálou a nepostradatelnou součástí ansámblu sólistů Opery Národního divadla. Na prknech první scény vytvořila celou řadu výrazných a velmi rozmanitých postav. Zanedlouho tam také opět ztvární Jenůfu v inscenaci Calixta Bieita. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o tom, v čem byla její letošní příprava na Její pastorkyni jiná, jak roli Jenůfy vnímala ze začátku kariéry, ale i to, kdy typicky pořizuje „zlomvazky“.

V jakém období jsem vás zastihla? Co teď prožíváte?

Zastihla jste mě v pracovním, ale radostném období. Letos jsem si zhruba polovinu sezony naordinovala daleko klidnější než obvykle. Předešlé sezony jsem měla hektické, potřebovala jsem delší volno. Strávila jsem skoro tři týdny na horách, což mě neskutečně nabilo. Výhodou bylo i to, že jsem se na jednotlivé projekty mohla připravit pečlivěji. Neskákala jsem z jednoho do druhého, „nevalila“ jsem před sebou nic nedodělaného. Takže teď, když jsem se vrátila do rychlého tempa, mám pořád z čeho čerpat. Už navíc vím, jak důležité je najít si čas pro sebe i ve shonu. Nemusí to být čtrnáct dní na Maledivách, kolikrát stačí půlhodina, jde jen o správné nastavení. To, že vás práce baví, je hlavní: ani v tom případě toho ale nesmí být příliš. 

Zkusila jste takto vědomě klidnější rozvržení sezony poprvé? 

Vlastně ano. Předtím se mi to párkrát povedlo díky tomu, že jsem otěhotněla, což mě od vysokého nasazení pokaždé trochu uchránilo. Ale donekonečna to nejde, pak bychom doma už potřebovali autobus. (smích) Tentokrát jsem se pro klidnější období rozhodla cíleně, ale nepředstavujte si to jako impulzivní krok. Musela jsem ho ohlásit tak dva roky dopředu. Vlastně i toto poměrně svazující plánování bylo jedním z důvodů, proč jsem se potřebovala nadechnout.

Byl pro vás v této sezoně výběr projektů náročnější? Musela jste být přísnější ohledně toho, na co kývnete?

Jsem taková dobrá duše. Snažím se všem vyhovět a nikoho nezklamat, čímž nakonec ublížím sama sobě, protože jsem přehlcená. Nebylo tudíž snadné říct si: ne, toto neber, ten volný čas potřebuješ. Zpětně jsem opravdu ráda, že jsem to dodržela. Mohla jsem díky tomuto režimu zodpovědně pracovat na Jenůfě. 

V jakém smyslu lze podle vás „zodpovědně pracovat“ na roli, kterou jste už zpívala tolikrát?

Nikdy nelze říct: „Tak teďka je to hotový, už to umím!“ Měla jsem teď časový komfort se dílem znovu probrat, znovu se na něj podívala z jiného úhlu. Vyvinula jsem se hlasově i osobnostně, takže je přirozené, že k dané roli přistupuju jinak než před deseti lety. Vybarvil se mi hlas, postoupila jsem s výběrem repertoáru… je to velmi zajímavý proces. Jenže v běžném shonu nemáte tolik času se těmto nuancím věnovat. 

Jak to tedy probíhá běžně?

Musíte prostě odevzdat výsledek. To, že cesta k výsledku třeba nebyla příjemná, už pak nikoho nezajímá. Vlastně mi pak v tomto režimu začínala chybět radost z toho, co dělám. Nevím, jestli to teď na výsledku bude pro diváka patrné, ale pro mě bylo příjemné dělat něco znovu do hloubky.

Našla jste tedy díky tomu v postavě Jenůfy něco nového, co jste předtím neslyšela, necítila, nezpívala? 

Asi bych nemluvila o žádných velkých objevech nebo výrazných posunech. Spíše jsem se důkladněji podívala na technickou stránku a zkonzultovala ji s více lidmi, s korepetitory, s dirigenty… Jsem trošku vědec, baví mě zabývat se věcmi dopodrobna a hledám jiné pohledy. 

Takže diskutujete, rozebíráte… Je to doplněk k jakési intuitivní stránce?

Ráda čerpám z více stran, ráda si vyslechnu názory různých lidí. Nic ale neberu direktivně. Ani ti, co vám radí, neví, jak se cítíte. Každý prožívá danou emoci jinak. Takže si rady s pokorou vyslechnu, myslím ale na to, že jsem to ve finále pořád já, kdo výsledek prezentuje.

Zkušenost ve zpěvu je navíc asi dost individuální i tím, že souvisí s prací s tělem a celkově s fyzickou stránkou. 

Určitě ano. Objevila jsem ale i trochu jiný druh propojení: velice mi vyhovuje, když vedle mě dobře zpívá kolega nebo kolegyně. To mě vždycky úplně nakopne! V tu chvíli cítím napojení, a hned vím, že začnu také zpívat jinak, lépe.

Mění se tedy i vaše pojetí podle toho s kým zpíváte? Má to vliv na vaši interpretaci? 

Nemělo by to tak být, pořád bych měla podávat stoprocentní výkon. Ale to víte, že je fajn, když pracujete s člověkem, se kterým si sednete jak lidsky, tak pěvecky. Často to spočívá v barevnosti hlasů, ale také v určité přímosti projevu. Nemám totiž ráda pozlátko, operní afekt. Možná je to na pěvkyni trochu divné tvrzení, ale například v Janáčkovi žádný efekt navíc není potřeba. Vnímám v jeho dílech čistotu a upřímnost, jakési sdělení bez obalu, což se mi líbí. 

Není to bez toho „obalu“ riskantnější? Stojíte na pódiu odhalená, s emocemi, které jsou u Janáčka často velmi drásavé… jak to vnímáte?

S tím se musíte naučit pracovat – a mluvíme o létech práce a vývoje. Je pravda, že mě to ze začátku drtilo hrozně. Jsem strašně emotivní člověk. Díkybohu, začala jsem od menších rolí, typu Kristiny ve Věci Markopulos. I v této roli jsem ale intenzivně vnímala, co se děje kolem mě, a tak jsem závěr Makropulos probrečela. 

Jak to máte v tomto ohledu s Jenůfou?

U té mi trvalo velmi dlouho, než jsem vůbec byla schopná ji začít interpretovat. Nejdříve jsem pořád poslouchala, četla si texty a ptala se: Ne, toto není možné, jak to někdo mohl takto napsat? A jak to někdo potom může na pódiu vyjádřit, aniž by se u toho zhroutil? Musela jsem proto Jenůfu odložit. Jednou přišla nabídka dokonce myslím těsně předtím, než jsem otěhotněla. Do inscenace jsem tedy měla vstoupit záhy po porodu, snad hned po šestinedělí. Jenže když jsem se pak dívala na to svoje malinký miminko, řekla jsem si, že teď Jenůfu prostě nedám, že mi za to taková zátěž nestojí. Z projektu jsem tudíž odstoupila, čistě z citových pohnutek, abych získala nad rolí nadhled. Teď si už troufnu říct, že emoce ukočírovat dokážu. Vím, kde si můžu dovolit ten luxus a „pustit to tam“. Není to přitom tak, že bych byla citově neupřímná, vůbec ne. Probrečet celé představení ale prostě nemohu, navíc v tak těžké roli. Diváka nezajímají moje slzy, přišel kvůli tónům.

Lze emoci přetavit do tónu způsobem, který by byl udržitelný jak pro vás, tak pro diváky?

Na prvním místě je dokonalá technika. Musím naplno vládnout svým hlasem. Emoce může problesknout, zabarvit, ale nesmí nijak narušit hudební linku. 

Když mluvíme o emocích v Její pastorkyni, zmiňme i inscenační stránku. Režisérem chystané premiéry je Calixto Bieito. Myslím, že právě k oné Janáčkově přímočarosti má tento režisér blízko, osobně se mi velmi líbila jeho Káťa Kabanová, kde jste zpívala také. Říkala jsem si, že Její pastorkyně může být v podání Calixta Bieita až devastující náloží, skoro bych se toho, v dobrém slova smyslu, bála. Vím, že nemůžete předbíhat, máte ale ohledně inscenace nějaké indicie? 

Mně se s panem Bieitem pracovalo na Kátě hrozně dobře. Cíleně jde po emocích, po sdělení myšlenky, pocitu. A upřímně řeknu: také se teď bojím. Vím ale, že je to režisér otevřený diskusi. Myslím, že dokonce uvítá, když budeme mít relevantní návrhy – už jen proto, že máme málo času. Pan Bieito tu totiž bohužel nebude dlouho, budeme dost pracovat i s jeho asistentkou. Každopádně jsem na režijní koncepci velmi zvědavá. Vím zatím jen to, do jaké doby bude děj zasazen. 

Vyhovuje vám tato intenzivní režisérská práce? Umí z vás Calixto Bieito „vytáhnout“ něco nového a vést vás?

Řekla bych, že ano. Já totiž potřebuju přesně pochopit danou situaci, potřebuju pochopit, co režisér zamýšlí, a musím s tím souhlasit. V Kátě jsem toto tenkrát našla. Uvidíme, co má pan Bieito za lubem teď, věřím, že nepůjde o žádnou šílenost. Já bych se ostatně ani nenechala nutit do něčeho, co nechci. Nevidím třeba důvod dělat věci, které by se lidem nelíbily, jenom a priori pro to, aby byly kontroverzní. V tom nevidím krásu ani smysl.

Nedávno jste zpívala Jenůfu v inscenaci bernského Stadttheater. Z ukázek se zdálo, že režie nese určité tradiční elementy, celkově ale působila spíše odosobněně. Jak jste se k této koncepci stavěla? 

Základní myšlenka režie byla dobrá, měli jsme na sobě škrabošky, které znázorňovaly vnitřní svět každého z nás. Ze začátku jsem s jakousi strohostí měla problém. Pak jsem se ale do té inscenace zamilovala. Měla jsem moc fajn kolegy: Claude Eichenberger je výborná Kostelnička, zaskakovala i v Litomyšli v předešlé inscenaci pana Nekvasila. Také jsem byla mile překvapená, jak vřele přijalo tuto operu švýcarské publikum. Varovali mě, že jsou tam lidé chladnější a nereagují moc emočně. V našem případě ale byli nadšení, dokonce brečeli.

Vrátím se k té masce: Asi jste v ní nezpívala, že ne? 

Tu jsem musela samozřejmě sundat. Limitovala mě ale jinak: bylo otravné na ni pořád myslet, nasazovat ji, sundávat, řešit, že plandají gumičky… to, že jsem na ni musela dávat pozor, odvádělo pozornost od vnitřního prožitku. To je taková praktická poznámka.

K tomu snad ještě jedna historka: bernská inscenace začíná tím, že sedím na forbíně a škrábu brambory. Kvalitní švýcarská škrabka však způsobila, že jsem se řízla, ale tedy opravdu hodně, byl to kus prstu. Začala předehra, já tam stojím, kape mi krev z prstu, myslím na to, abych nezašpinila ten sněhobílý kostým a říkám si, co teď asi tak budeme dělat. Nakonec jsem ránu nějak zmáčkla, kolegové zboku přišli s náplastí a já jsem hrála. Někteří diváci to asi vnímali jako docela dobrý trik, takový krvavý začátek.

Kolem inscenování Její pastorkyně byla nedávno jedna hlasitější kontroverze v Česku. Veronika Kos Loulová ji režírovala v Olomouci pod názvem Jenůfa (reflexe ZDE), odchylek od „tradice“ bylo v její koncepci více. Jak se na taková pojetí díváte? 

Tuto konkrétní inscenaci komentovat nemohu, bohužel jsem ji neviděla. Zrovna včera jsem se o tom ale bavila s Eliškou Gattringerovou, ptala jsem se na to, jestli ji ještě budou hrát, protože bych to moc ráda viděla. Jsem otevřena jakémukoliv smysluplnému pojetí díla. Pokud záměr pochopím, tak v žádném případě neříkám preventivní ne.

Chápu. Ostatně, zpíváte i v Prodané nevěstě Alice Nellis, po které se strhla pro mě až nepochopitelně silná vlna kritiky.

Já se v tom cítím bezvadně, moc si to užívám! 

To si říkám pokaždé, když vás vidím vysmátou na tom plakátu…

Ano. To víte, že to nebylo jednoduché. Já jsem ale strašně obdivovala Alici. Přistupovala k tomu s velkou odvahou a neustálou pokorou. Přitom to měla náročné od samého začátku, už během zkoušek. Je potřebné si uvědomit, že Alice dostala od divadla zadání, které splnila, divadlo její pojetí přijalo a proběhla premiéra. Navíc, všichni účinkující šli do toho projektu dobrovolně: a já skutečně nevidím důvod hanit něco, do čeho jsem svéprávně šla a mohla z toho kdykoliv vystoupit. Věřím, že i jako zaměstnanec mohu nesouhlasit, říct, že je to pro mě moc, diskutovat – myslím si, že by vedení na dialog přistoupilo. Samozřejmě má každý plné právo na soud líbí–nelíbí. Chápu i argumenty tábora, který říká: „Lidé přijedou do Národního divadla jednou za život, vezmou vnoučata na Prodanku a chtějí klasiku.“ Ale to rozhodně není výtka Alici. Pokud by se měl hledat „viník“, tak by to asi bylo divadlo, které koncepci navrhlo. Ale pro mě osobně je ta inscenace nesmírně zábavná a myslím si, že fakt má smysl. Pokud divák už přijde s předsudky, protože o té inscenaci něco slyšel, tak si tam samozřejmě najde něco, co kritizovat. Třeba to, že se inscenuje výběr představitelky Mařenky. Ale tak to v divadle normálně chodí, nevidím důvod, proč to neukázat – vždyť je to komedie! Nevím, co by na to řekl Smetana, ale vlastně si myslím, že by se bavil. Navíc ani idea „divadla na divadle“ neprovází inscenaci celou dobu. Například třetí dějství se odehrává v nádherné čistotě, až katarzi. 

V Národním divadle se na tradici dbá přirozeně více. Co to znamená pro vás? 

Já pořád nevycházím z úžasu, že mám tu čest tady zpívat a mohu tu tradici nést dál. Na prvním místě je to pro mě závazek a vyznamenání. Doufám, že to tak zůstane. Troufám si říct, že kdybych to jako závazek nevnímala, bylo by to špatně. Že by mi chyběla pokora, bez které by člověk podle mě neměl zůstat ani v reálném životě. Takže se snažím v tradici pokračovat, ne však ve vyjetých kolejích, ale v její podstatě, v základní myšlence. Neznamená to neaktualizovat, nejít s dobou. 

Je pro vás pocit závazku oporou i ve chvílích, když si divadlo prochází turbulentními časy? Drží vás v přesvědčení, že jste na správném místě? 

Během svého profesního života jsem měla několikrát zaječí úmysly. Ale co si budeme povídat – pokavaď chce mít operní pěvec v Česku stabilní zaměstnání a nechce neustále cestovat, nemá na výběr zas tak moc míst. Jako žena, která chtěla mít rodinu, jsem nechtěla trávit čas pořád někde jinde než doma. Pár zahraničních projektů jsem vzala, ale vždy jsem je přizpůsobila rodině. I teď bych mohla cestovat více. Podle mě je ale hrozně smutné fungovat tak, že jste dva měsíce na jednom místě a pak zas na druhém. Můj život nestojí a nepadá s profesním úspěchem. Práce jako taková mě samozřejmě baví, ale potřebuju k tomu normální, rodinný život. Nevidím smysl pouze v opeře – a moje děti už vůbec ne. Nezajímá je moje premiéra, ale spíše, co je k večeři. Jsou ale i další důvody, proč v Národním divadle zůstat. Já třeba absolutně nechci žehrat na to, jaké máme tady v divadle podmínky. Samozřejmě, nikdy bych se nedržela zuby nehty, ale nechci, aby mě pálilo dobré bydlo. V zahraničí jsem viděla, jak těžké to tam kolegové mají, jak těžce se dostanou k rolím. Také vidím komfort v tom, že jsme repertoárové divadlo. Díky tomu pořád střídám obory, což je podle mě dobré i pro hlas. Obecně se v České republice máme hrozně dobře. 

Když jste zmínila to střídání oborů: působí to na mě tak, že máte dvě velmi silné a zároveň protikladné polohy. Jednak jsou to výrazné, dramatické až tragické ženské hrdinky, jako Káťa Kabanová nebo Kateřina Izmajlovna, na straně druhé dokážete být nesmírně hravá – nikdy třeba nezapomenu, jak jste ztvárnila Mozarta v Mozart a ti druzí. Přemýšlíte o tom nějak? Jsou vám některé polohy bližší?  

Zrovna nedávno na mě vyskočily fotky z toho Mozarta a vzpomněla jsem si, jak moc jsme si to tenkrát užili. Ale co se těch poloh týče, těžko říct. Já se velmi ráda směju, mám obecně pozitivní přístup k životu, užívám si všeho, co jde. To je určitě lepší než řešit tragédie, byť si samozřejmě uvědomuju, kolik jich kolem nás je. Znovu a znovu cítím, jak moc uvolňující je dělat komedii, jak mě to až rozesmává, že si tam můžu dělat, co chci. Vnímám to hlavně tehdy, když hraju komediální kus krátce po tragédii. Myslím, že mi toto střídání poloh pomáhá najít mezi nimi střed.  

K té vážnější poloze máte blízko v jednom ze svých aktuálních projektů, účinkujete v Sukově Epilogu s Českou filharmonii. Jako operní pěvkyně s hudbou Josefa Suka do styku nepřicházíte. Jak blízká je jeho tvorba? 

Jako pěvkyně jsem se se Sukem zatím nepotkala, ale jako posluchači je mi jeho hudba blízká. Ze spolupráce s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou se těším. Sopránové sólo tam není tolik rozsáhlé, budu mít tedy ten luxus užít si to a ponořit se do díla i poslechově. 

Jaké to pro vás vlastně je mít orchestr výjimečně za sebou, za zády? 

Mám to nesmírně ráda! Připadá mi, že jsme propojenější, že jsem součástí orchestru. Úplně nejradši mám, když během zkoušky zpívám rovnou do orchestru, nechci jim ale řvát do ucha pořád. (smích) Také je mi velice příjemné dívat se lidem do očí. Dobře se tak cítím i v komorní hudbě, nedávno jsme dělali s Orbis triem Šostakovičovy písně, Sedm romancí. To je silně intimní dílo, v němž jsou krásné dialogy hlasu a nástrojů, a je zajímavé, že se všichni interpreti „potkají“ až v poslední písni. 

Je náročnější zpívat takto „sama za sebe“ než v roli? 

Náročnější to je, připadám si pak jako nahatá. Je důležité střídat tyto dvě roviny, aby si člověk nezvyknul na bariéru mezi ním a lidmi v publiku. V opeře je snazší něco schovat, na koncertě jsem pouze sama za sebe. Je to intenzivnější, vnímám v koncertní poloze i jakousi větší čistotu. 

Rozdíl mezi koncertním provozem a provozem repertoárového divadla je i ten, že zatímco v opeře inscenaci víckrát reprízujete, koncert se uvede většinou maximálně třikrát, za to ale v bezprostředně po sobě…

Ano, v našem běžném operním provozu je náročné udržet všechno v hlavě. Kolikrát se něco odehraje dvakrát třikrát a pak s tím máme na rok pauzu. A u oper typu Lady Macbeth nebo Růžový kavalír, který se příští rok vrací v Brně, je to opravdu těžké. Musíte si pamatovat celé penzum textů a informací, v tom je divadelní, repertoárové fungování výzvou.  

Poslední otázku si dovolím takovou „lifestylovou“. Máte nějaký předpremiérový rituál?

Tak co všechno bych řekla… (úsměv) Tím hlavním rituálem je uvést se do pohody a koncentrace. Chci, aby mě to bavilo, abych se na to těšila – nesnáším být pod tlakem a cítit kolem sebe nervozitu. Kolikrát mi vadí, když je okolí nervóznější než já. Věřím, že když jsme všichni odvedli kus poctivé práce, měli bychom si užít to, že lidem jdeme předvést výsledek. Takže to je můj rituál, nic takového, jako skákat levou noho přes švihadlo nedělám. Na premiéru jezdím do divadla vždy s předstihem, snažím se včas obstarat „zlomvazky“ pro kolegy, ale ne vždy se mi to podaří. Obdivuju kolegyně i některé kolegy, kteří si s přípravou dají velkou práci. Já to dost často doháním na poslední chvíli. A to mi připomíná, že na Jenůfu bych se mohla připravit už teď. (úsměv) Ale celkově – je to hlavně o upřímnosti a vřelosti v rámci ansámblu. Myslím, že máme dobrou partu a úspěch si navzájem přejeme. V takovém prostředí se to prostě zpívá samo.