„Do pěveckých partů se přirozeně a v patřičném zklidnění pustili Lucie Strejcová, vládnoucí příjemně zabarveným sopránem, s Joelem Frederiksenem, jehož bas může mít na posluchače až terapeutický účinek.“

„Mýlil by se hluboce ten, kdo by se snad, nedostatečně poučen, domníval, že při poslechu této hudby převažuje pocit jakési monotónnosti.“ 

„Pozoruhodná byla i ukázka autorské tvorby Magdy Uhlířové, která ráda využívá půdorys staré hudby ve vlastních kompozicích pro violu da gamba.“

Pořadatelé Smetanovy Litomyšle nezapomínají ani na starou hudbu a její příznivce. Letos se vítaným zpestřením programové nabídky festivalu stal koncert s názvem Joel Frederiksen v alžbětinské Anglii. Americký zpěvák a loutnista však sám sebe skromně označil během příjemného odpoledního pořadu v zámeckém divadélku toliko za hosta projektu, neboť jeho hlavní iniciátorkou a sestavovatelkou byla pěvkyně Lucie Strejcová.    

Sopranistka Lucie Strejcová již během studií na pardubické konzervatoři a Univerzitě Hradec Králové nasměrovala svůj zájem k historicky poučené interpretaci barokní hudby. Prohlubovala jej na četných mistrovských pěveckých kurzech a mezi osobnostmi, s nimiž se tam potkala, byl i Joel Frederiksen, žijící a působící v Mnichově. Právě on mladou českou umělkyni seznámil s písněmi ze třetí loutnové sbírky The Third Booke of Ayres Angličana Thomase Campiona, výrazného představitele ostrovní hudební tvorby a hry na loutnu na pomezí pozdní renesance a raného baroka. Campionova všestrannost (byl ve své době i známým a úspěšným básníkem) a zejména jeho reformátorské snahy spojené s kompozicí loutnových písní Strejcovou zaujaly natolik, že se rozhodla věnovat se této osobnosti a s ní spojenými kontexty, charakteristickými pro takzvané alžbětinské období v Anglii na přelomu 16. a 17. století, ve své disertační práci na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. 

Důsledné studium historických pramenů přivedlo Strejcovou k myšlence přepsat Campionovu sbírku ze starých klíčů a tabulatur do současné notace. Díky tomu mohla navázat spolupráci s dalšími zkušenými interpretkami, jež se starou hudbou rovněž intenzívně zabývaly. A šlo o šťastné setkání, loutnistka Barbora Hulcová (spolupracovnice mnoha specializovaných souborů a uskupení v tuzemsku i za hranicemi) a hráčka na violu da gamba Magda Uhlířová (dosahující pozoruhodných pedagogických výsledků na ZUŠ v Nové Pace, kde působí) využily nové příležitosti k rozšíření svých interpretačních i repertoárových dovedností a možností. Umělecké nadšení celého tria zapůsobilo na posluchače na řadě domácích i zahraničních festivalů a není tedy divu, že nyní došlo i na vystoupení v rámci Smetanovy Litomyšle. 

Účast Joela Frederiksena na pódiu skvostného barokního litomyšlského zámeckého divadélka byla výsledkem nejen předchozího uměleckého a inspiračního vztahu lektora a jeho žákyně, ale především navázala na přímou spolupráci tria českých interpretek s Ensemble Phoenix Munich, jehož je Frederiksen uměleckým vedoucím.

Svým neodolatelným způsobem působivé melodie, které zněly ve Spojeném království v době panování královny Alžběty I., tvořily hlavní část téměř půl druhé hodiny trvajícího programu. Páteřní místo v něm logicky zaujaly loutnové písně z výše zmíněné Campionovy sbírky, do jejichž pěveckých partů se přirozeně a v patřičném zklidnění pustili Lucie Strejcová, vládnoucí příjemně zabarveným sopránem, s Joelem Frederiksenem, jehož bas může mít na posluchače až terapeutický účinek. Od stejného autora zazněly ještě písně z následné čtvrté knihy a také instrumentální skladby pro dvě renesanční loutny, došlo ovšem i na jeho současníka Johna Dowlanda a ukázky z jeho sbírek A Varietie of Lute Lessons, The First Booke of Songs and Ayres a The Dowland Lute Booke, na španělského tvůrce ze 16. století Diega Ortize a jednu kompozici anonymního autora.

Mýlil by se hluboce ten, kdo by se snad, nedostatečně poučen, domníval, že při poslechu této hudby převažuje pocit jakési monotónnosti. Pořad totiž gradoval umným využitím několikerých improvizací a variací v podobě takzvaných „groundů“, dobových sledů akordů. Některé návštěvníky koncertu to možná až poněkud mátlo, neboť si zjevně nevěděli rady, ve kterém okamžiku odměnit účinkující potleskem. Každopádně největší překvapení pro ně přišlo při názorné interpretaci jedné Dowlandovy skladby pro jednu loutnu a čtyři ruce, vtipně okomentované Joelem Frederiksenem (podle něj mohla vzniknout z nedostatku financí na pořízení druhé loutny). Jediné, co by skvělému dojmu z dobře sestaveného programu mohlo ještě více napomoci, by bylo vytištění a rozdání textů skladeb, ať již v originále, nebo ještě lépe alespoň v přibližném českém překladu.

Pozoruhodná byla i ukázka autorské tvorby Magdy Uhlířové, která ráda využívá půdorys staré hudby ve vlastních kompozicích pro violu da gamba. Dávná minulost se díky jejímu hloubavému vnímání bezprostředně snoubí s hledáním nových možností a postupů. Alžbětinské okénko v Litomyšli tak vůbec nebylo jen jakýmsi letmým ohlédnutím za něčím „prachem zavátým“, ale dalším důkazem mnohotvárnosti hudby, kterou je možné nejen uchovávat a oživovat, ale také využívat coby zajímavý a podnětný inspirační zdroj. Posluchači vlídně přijatý moderními prostředky koncipovaný program v chladivém prostředí barokního divadélka renesančního zámku, jehož jsme byli svědky uprostřed tropické neděle 22. června, by si určitě zasloužil další reprízy při jiných příležitostech už jen pro svůj velký edukativní potenciál.

Foto: František Renza / Smetanova Litomyšl