„Viditelně omlazený rozhlasový orchestr hrál Gubajdulinové Pohádku-Poému s jistotou repertoárového čísla, ovšem s vizí hostujícího dirigenta.“

„Roth se zásadně ujal odkazu Mieczysława Weinberga.“

„Andris Poga zaujal přehledným a inspirativním vedením v první částí koncertu a uchvátil Dvořákovu síň Rudolfina v provedení Čajkovského symfonie.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl druhý koncert rudolfinské abonentní řady s českou premiérou houslového koncertu Mieczysława Weinberga. Sólo hrál Linus Roth. Koncert dne 24. listopadu uvedla skladba Sofie Gubajduliny, vrcholem večera byla Čajkovského šestá symfonie zvaná „Patetická“. Hostem orchestru byl lotyšský dirigent Andris Poga.

Úvodní skladbu programu s titulem Pohádka-Poéma, původním ruským názvem Poema-skazka, který jí v roce vzniku 1971 dala rusko-tatarská skladatelka Sofia Gubajdulina, se dostala do programu koncertu s německou verzí Märchen-Poem. Skladatelka totiž žila poblíž Hamburku od roku 1992 až do svého skonu letos březnu; tak se také stalo, že premiéru měla skladba až v onom roce 1992. Provedla ji 5. listopadu Radiophilharmonie Hannover des NDR, dirigent Bernhard Klee. Od té doby je na repertoáru mnoha orchestrů v Německu, Anglii i jinde, třeba ve Slovinsku nebo na Novém Zeelandu. V roce 2022 byla na programu závěrečného koncertu Pražského jara, Vídeňské filharmoniky řídil Andris Nelsons.

Pohádka–Poéma Gubajduliny má zajímavou genezi. Někdy v roce 1970 si u ní objednal Marek Kopelent skladbu pro soubor Musica viva pragensis a skladatelka pro něj stvořila skladbu Concordanza. Byla hrána na koncertě Pražského jara 23. května 1971. Z kontaktu s Kopelentem vznikla i Pohádka-Poéma, která vychází z jeho zhudebnění poetické alegorie Miloše Macourka s názvem Křída. Text pohádky líčí: „Na začátku je v kartonové krabici s dalšími velkými kusy křídy kousek křídy. Leží tam a sní o krásných věcech, které ve svém životě nakreslí.“ Ale křída má jiné poslání, je vyrobena, aby na tabuli zobrazovala pouze čísla a nudné tvary až do chvíle, jak líčí Gubajdulina, dokud chlapec nevytáhne ze své kapsy odhozený a vysloužilý kousek křídy, a „nezačne kreslit hrady, zahrady s pavilony a moře se sluncem na chodníku“. Stejně jako se křída každým tahem křídy po asfaltu vytrácí, tak se se pohádková báseň rozpouští v kráse.

V roce 1971 natočil Pohádku-poému Maxim Šostakovič pro moskevský rozhlas. Na koncertě v Rudolfinu hrál 24. listopadu 2025 viditelně omlazený rozhlasový orchestr Gubajdulinové Pohádku-Poému s jistotou repertoárového čísla, ovšem s vizí hostujícího dirigenta. SOČR hrál totiž tuto skladbu na svém koncertě v Rudolfinu 13. prosince 2021 pod vedením dirigenta Holly Mathiesena. Tentokráte řídil orchestr Andris Poga, šéfdirigent norského Stavangerského orchestru, kdysi asistent Paava Järviho v Pařížském orchestru, který s jistotou vedl hudbu proměnami a kontrasty konsonancí a disonancí. Gubajdulina zručně využívá konkrétních nástrojů k nápodobě programního vyjádření pohádkového děje v kategorii filmové hudby. Tajuplnost svěřuje flétnovému souzvuku stoupajícímu do vyšších poloh s následnou podporou smyčců, dramatičnost zobrazují sólo klarinetu, pádné údery klavírních akordů doprovázené pouze violoncellem, flétnou, violou či klarinetem, které rozechvívají hudbu v tremolu a vibratu. Dramatický prvek přineslo i významotvorné dueto klarinetů ve spěšném pohybu. Časté je využívání komorního zvuku v přitažlivých variacích, jako je souzvuk harfy s flétnou a doteky marimby, pohyb marimby v minimalizovaném pohybu s činely, témbrový souzvuk fléten, pomalá rozprava basklarinetu s flétnou. Kontrast přichází se zvukem a pohybem celého orchestru. Hudba vyzařuje napětí, střídá melodické dění s disonantní zvuky, dynamicky graduje, využívá zesíleného důrazu na první dobu a náhle umlká. Samotné finále dokončují opět jednotlivé nástroje, xylofon, minimalisticky rozeznívaný klavír a marimba za tichého doprovodu smyčců.

V následující skladbě programu, Koncertu pro housle a orchestr g moll, op. 67 Mieczysława Weinberga, měl sólo houslista Linus Roth, renomovaný německý umělec s významnými úspěchy na mezinárodní scéně. Roth překvapil světovou premiérou nahrávky Čtvera ročních dob v duetu s kytaristou Petritem Çeku, osobitě pojal houslové koncerty Johanna Sebastiana Bacha a zásadně se ujal odkazu Mieczysława Weinberga. V případě Bachových koncertů se necítí být specialistou, nicméně stal se jím v hudbě Mieczysława Weinberga. Nejen, že nahrál komplet jeho houslových skladeb, ale také v roce 2015 založil Mezinárodní Weinbergovu společnost. Založil také další dva festivaly – Ibiza Concerts a Schwabischr Frühling, je uměleckým ředitelem Mezinárodní houslové soutěže Leopolda Mozarta v Augsburgu, tamtéž působí na univerzitě jako profesor houslové hry v Centru Leopolda Mozarta. A hraje na housle Stradivarius „Dancla“ z roku 1703, které mu laskavě zapůjčila hudební nadace L-Bank Baden-Württemberg.

Koncert pro housle a orchestr g moll, op. 67 Mieczysława Weinberga, dotčen inspiracemi židovských a polských melodií, má čtyři věty a je plný emocionálního vypětí. Začíná a končí tématem uvedeným hned v úvodu a jeho návratem v naprosto jiném výrazu a dynamiky a centrem díla je třetí věta Adagio. Prudce vášnivý, furiózní úvod orchestru přibral po dvou taktech houslový hlas, který zněl jako součást pléna díky Rothovu vyostřenému a tvrdému zvuku. Nápor a vášeň posléze polevil, tón se zaoblil, ale tempo zůstávalo. Weinberg nechal sólistu velmi často střídat polohy, výrazově chytlavě využil spodní paganiniovskou strunu g, přičemž v závěru věty vepsal pohyb na hranici rozsahu nástroje. Závěr dokončil orchestr rezolutním zabouřením s účastí tympánů. V kontrastu s rychlým, fugitivním tempem se druhá věta nesla relativně nevzrušivě. V klidně se tvářící hudbě tlumených vášní stvořil Roth výraz klidu hrou con sordino. V řídkém orchestrálním doprovodu zbarvovaly zvuk kontrabasy, klarinet, violy, technika pizzicato a tympány. Ve vloženém Largu hrál Roth opět s plným netlumeným tónem, zjevně žalným, s podporou klarinetu a sólem v horní poloze až do konce věty. V této náladě se vyvíjela pomalá věta, kterou Roth hýčkal tónovou kulturou tklivého výrazu s řídkým orchestrálním doprovodem. Finální svižná věta zaujala razantním nástupem, rytmem a Roth se opět šplhal do naléhavých výšek, kde po delší takty zůstával. Burcující vstupy tympánů uzavřely pohyb v orchestru a sólové housle dotvořily koncert v dojemném pianissimu. Weinbergův koncert, skladba Šostakovičova souputníka a přítele, je spíše sofistikovanou výpovědí než strhující koncertantní, virtuózními efekty hýřící skladbou, přesto uvedl Roth publikum k nadšeným ovacím. A nabídl rovněž závažný přídavek – Sonátu pro sólové housle č. 3 d moll, op. 27: č. 3 „Baladu“ od Eugena Ysaÿe. A co se Weinbergova koncertu týče, Linus Roth tu ve shodě s dirigentem Andrisem Pogou představili spíš neznámé dílo, třebaže je k dispozici nahrávka Gidona Kremera s Orchestrem lipského Gewandhausu s dirigentem Danielem Gattim. Pro Pogu to představovalo zdárně stvořenou kreaci s orchestrem, který rozhodně dobře podpořil sólistu.

Andris Poga zaujal přehledným a inspirativním vedením v první částí koncertu a uchvátil Dvořákovu síň Rudolfina v provedení Symfonie č. 6 h moll „Patetické“ Petra Iljiče Čajkovského. Čtyřvěté dílo, s původním označením jako dílo vášnivé a emotivní a se zamlčeným programem, patří do repertoáru každého symfonického orchestru, takže pan dirigent Poga měl na čem stavět svou interpretační představu. A dal si záležet, aby všechny pasáže sekce smyčců měly náležitou vláčnost melodie, aby všechny nástrojové sekce zněly s přitažlivým výrazem. Byly to zejména žesťové nástroje (s mimořádně zvučícím basovým pozounem), které báječně zněly už v první sonátové větě, po změně tempa otevřeného orchestrální explozí. Tamtéž měly předtím své extempore tajemně a vážně znějící fagot a pastorálně znějící klarinet. Poga vystavěl provedení v kontinuálním pohybu proměnlivé dynamiky a tempa a s poutavým výrazem. Každá věta byla samostatným kreativně provedeným úsekem s vlastní agogikou a psychologicky vystavěným kontrastem v rámci celku. Melodie smyčců byla mnohde vyloženě vábivá, což demonstroval orchestr v mimořádně tempově odlehčené větě. Rytmické vedení orchestru bylo zvláště chytlavé v třetí větě se závěrečným pochodovým tempem. Toto Allegro molto vivace výrazově posílily bicí nástroje – činely s velkým bubnem a opět žestě. Do významných výrazových momentů vstoupil úpěnlivý tah orchestru ve finální větě, působivý zlom po kvapícím tempu a dělený cézurou od pokračujícího tristního larga. A konečně pozouny, které v osamění dovedly finále k závěru.

Druhý koncert rudolfinské řady R v letošní sezóně měl úspěch a byl doprovázen nadšeným ohlasem.

Foto: Matěj Komár