„I ty nejtěžší úkoly se v obklopení správných lidí dají zvládnout, zatím na ně mám velké štěstí.“

„Naším cílem je, aby se sboristé do Olomouce vraceli nejen za festivalem, ale i mimo něj.“

„Člověk by si řekl, že v takovém festivalu se musí točit spousta peněz, ale opak je pravdou.“

Mezi 5. a 8. červnem se Olomouc promění již po dvaapadesáté na město sborů. Festival Svátky písní Olomouc, který je největším mezinárodním sborovým festivalem v České republice, letos přináší bohatý program jak pro samotné sboristy, tak pro příznivce sborového zpěvu. Vedoucí organizačního týmu Aneta Vondráčková prozradila, co organizování festivalu obnáší či na jaká úskalí se svým týmem naráží.

Jak jste se dostala k festivalu Svátky písní?

Do Olomouce jsem přišla před více než 15 lety a u festivalu jsem nyní desátým rokem. Tehdy jsem přes olomouckou univerzitu, kde jsem studovala, zjistila, že se hledají lidé do týmu festivalu Svátky písní Olomouc. Spolu s Petrem Hýlem jsem se přihlásila a od té doby pravidelně spolupracujeme na různých projektech. Na kultuře mi právě tohle přijde skvělé, jak dovede lidi spojovat. Postupně jsem se seznamovala s dalšími a dalšími, prošla různými pozicemi – od produkční, přes stage-manažerku, až jsem se dostala v roce 2022 do jedné z klíčových pozic ve vedení festivalu.

Předpokládám, že nebylo jednoduché převzít vedení festivalu s více než 50letou tradicí.

To ne. Festival jsme přebírali od Marka Klimeše, který jej vnímal jako rodinné dědictví, Svátky písní Olomouc založil jeho dědeček a otec. Naštěstí jsme tehdy prošli produkčním „rychlokurzem“ paní Zdeňky Vlachovské z brněnské JAMU, která Markovi pomáhala od roku 2015 nastartovat tým a přivedla do něj také řadu svých šikovných studentů, mezi jinými třeba Báru Mikolášikovou. Postupně se jim podařilo navázat spolupráci s městem v podobě propojení akcí, Svátky města Olomouce se konají ve stejném termínu. Covidová pandemie ale všechno změnila a my jsme poté s novým spolkem začínali v podstatě na zelené louce.

Z pandemie covidu-19 se kultura vzpamatovávala dlouho, jak festival poznamenala?

Rok před nástupem covidu se nám podařilo dosáhnout vrcholu, co se organizační práce týče, nejen podle mého názoru, ale i podle zpětné vazby ze strany sborů. A pak přišel covid… Snažili jsme se Svátky písní Olomouc přesunout na podzim, ale protože přicházela nová a nová omezení, rozhodli jsme se pro online variantu a vznikly z toho vánoční koncerty vokálních skupin. Soutěž se tehdy nekonala vůbec.

Soutěž je ale stěžejním bodem festivalu, je to tak?

Přesně tak, soutěž je gró festivalu, i kdyby se pořádalo 20 koncertů, soutěž je to, co festival tvoří a všechno se jí podřizuje. Covidový ročník proto značně vybočoval a ten následující jsme nakonec byli nuceni zrušit úplně. Dosavadní ředitel Marek Klimeš se rozhodl přesunout na jiné místo a festival zanechal v rukou těch, kterým důvěřoval. Tedy Petrovi Hýlovi, mně, a tehdy ještě Kateřině Janíčkové, uměleckým ředitelem se stal Milan Motl. Na přelomu roku 2021 a 2022 jsme založili nový spolek s názvem OLArt21 a začali znovu budovat festival od nuly. Změnou týmu a nucenou roční prodlevou jsme ale přišli o řadu kontaktů, vazby byly zpřetrhány, a postihlo to samozřejmě z velké části dotační stránku. Festival žil dál, ale ve chvíli, kdy se změnil organizátor akce, dotační historie zmizela. Ten rok nás podpořila pouze Nadace Život umělce. Z veřejných zdrojů jsme nezískali nic.

Jak je to možné?

Některé dotační programy mají podmínku roku fungování žadatele, jinde jsou komise opatrné a nedůvěřivé.

Ročník 2022 ale přesto proběhl a došlo dokonce k jakémusi festivalovému schizmatu, je to tak?

Ano, došlo opravdu k nedorozumění z nedostatku komunikace všech stran. Město totiž zjistilo, že v roce 2022 se má konat 50. ročník festivalu Svátky písní a začalo jej připravovat ve spolupráci se ZUŠ CAMPANELLA. My jsme však mezitím chystali 49. ročník, protože ten se kvůli covidu nekonal. Nerozumím přesně tomu, co se tehdy stalo, kde vznikly komunikační chyby a kde se zrodila myšlenka uspořádat 50. ročník festivalu bez jeho organizátora. Bylo to ale dost nepříjemné jak pro pořadatele „50. ročníku“, později přejmenované akce na Olomouc zpívá, tak pro nás, o zmatení celé sborové komunity nemluvě. I přes nesnadné podmínky se však nakonec podařilo zorganizovat plnohodnotný dvoudenní festival.

Jak dlouho vlastně příprava takového festivalu trvá?

Chystáme jej celoročně ve čtyřech lidech. Není to zdaleka záležitost jednoho měsíce, od srpna vymýšlíme dramaturgii, od podzimu do jara řešíme registrace, komunikujeme se sbory a postupně rozjíždíme celou produkční mašinerii. Je potřeba zajistit všechno – od soutěžních míst, přes technickou realizaci, sestavení širokého týmu až po propagaci. Snažíme se, aby byl festival zážitkový. Chceme, aby sbory mohly během soutěžení poznávat krásy Olomouce a chystáme také doprovodný program v podobě koncertů, workshopů a podobně. Naším cílem je, aby se sboristé do Olomouce vraceli nejen za festivalem, ale i mimo něj.

Zní to jako docela dost práce pro čtyři lidi.

Těžko se do užšího týmu dostává někdo nový, protože málokdo je takový blázen jako my. Řekněme si otevřeně, jedná se o v podstatě neplacenou práci, které věnujeme veškerý svůj volný čas. Za celý ročník máme my z užšího organizačního týmu symbolickou odměnu pohybující se okolo deseti tisíc korun, na víc už v rozpočtu nezbývá. Člověk by si řekl, že v takovém festivalu se musí točit spousta peněz a že máme ohromné odměny, ale opak je pravdou, někteří z nás do festivalu vkládají i vlastní peníze.

Sponzoři a dotace financování festivalu nevykryjí?

Ne, z registračních poplatků sborů platíme asi 30 procent nákladů, přičemž jen pronájmy prostor stojí cca 300 tisíc korun. Sponzory máme letos pouze dva, a to Vodohospodářskou společnost a Lázně Slatinice. Chápeme, že zrovna sborový zpěv asi není pro sponzory to nejzajímavější. Většinou musí mít ke sboru nějaký zvláštní vztah, aby se pro sponzoring rozhodli. Jsme však stále otevřeni možným zájemcům.

Když se podíváte na financování festivalu, ať už na dotace z ministerstva kultury nebo od města, spatřujete nějaké nedostatky?

Vnímám, že si dotační komise dávají pozor, aby komerční akce, které jsou více soběstačné, nedostávaly takovou podporu, což kvituji. Nemyslím si však, že všechny akce, které získají vysoké bodové ohodnocení a dostanou vyšší dotace, dosahují úměrné kvality, to je ale můj subjektivní názor. Myslím si, že svou roli by měla hrát i jedinečnost projektu. Dovedu si představit, že by dotační komise braly v potaz také přínosy pro cestovní ruch, protože když k nám přijede na prodloužený víkend 1 300 lidí (diváky nepočítám), z nichž minimálně polovina ve městě přespává a stravuje se, často využijí prohlídek města nebo muzeí, nakupují upomínkové předměty nebo regionální výrobky, musí se to ekonomicky projevit. Otázka nastavení jednotlivých rozpočtů akcí je další věc, do jejich plnění ale nevidím.

Zajišťujete sborům i ubytování?

Ne, strava a ubytování je na samotných sborech. Musím říct, že si velmi cením organizačních zástupců či manažerů sborů, že do toho jdou, protože si dokážu představit, že není snadné ubytovat třeba padesátihlavý sbor. Existují samozřejmě festivaly, které to zajišťují – ty, které mají přidruženou cestovní kancelář, na tom dokonce mohou vydělat nemalé peníze. My ale cestovní kancelář ani další personál, který by mohl tyto služby bezplatně zprostředkovávat, nemáme. Občas se s tím střetáváme, jelikož předchozí pořadatel, Festa musicale, měl cestovní kancelář přidruženou.

Velký rozdíl je také v tom, že Marek Klimeš měl organizaci festivalu v podstatě jako hlavní pracovní úvazek a věnoval mu svůj veškerý čas. My máme festival jako koníček, mimo to chodíme do vlastních prací. Aktuálně jsme schopni vytipovat nějaká ubytovací místa, ale pak už je to jen na sborech. Vím, že s tím musejí mít spojenou hromadu zařizování. Jakmile se totiž v termínu festivalu koná ještě nějaká vědecká konference, narážíme na strop ubytovacích kapacit.

Kolik sborů do Olomouce v rámci festivalu jezdí?

Aktuálně máme hranici okolo 45 sborů a naší ambicí v tuto chvíli není číslo nijak zvyšovat, protože víme, že by sbory nesehnaly ubytování, a nechceme, aby kvůli tomu rušily účast. Některé sbory ale omezení kapacity nechápou, protože v minulosti nic takového nebylo. Jenže tehdy také nikomu nevadilo přespat například v tělocvičně. Nároky se však proměňují, a to úplně ve všem. Navyšování míst na úkor těsného programu není řešením, jako první by totiž pravděpodobně zmizely akustické zkoušky, které jsou sice krátké, ale stále jsou a považujeme je za důležité. Nechceme odebírat na komfortu ostatním.

Ze kterých zemí kromě tuzemska sboristé přijíždějí?

Nejčastěji jezdí samozřejmě z těch sousedních států, ale měli jsme například i Slovinsko či Maďarsko. Snažíme se, aby zhruba polovina sborů byla česká, ale zároveň chceme přilákat i ty zahraniční. Letos měli přijet také Turci, nakonec se však z politických důvodů nemohou zúčastnit. Novinkou letos budou sbory z Makedonie a Irska.

V rámci doprovodného programu nabízíte sborům také workshopy. Co máte letos v plánu?

Workshopy se snažíme vytvářet tak, aby si z nich sbory opravdu něco odnášely, aby je vedli profesionálové svého oboru. Pro letošní ročník jsme zvolili téma jazz a populární hudba a připravili jsme dva typy workshopů. První, ten dvoudenní, povede Petr Wajsar, který pro Svátky písní složil novou skladbu. Sbory na ní budou pracovat ve dvou blocích a v sobotu večer ji společně s Komorním sborem Lenky Dohnalové-Mlynářové uvedou v premiéře na Horním náměstí. Kompozice je postavená na improvizaci a na střídajících se rytmicko-melodických modelech, což bude pro sbory rozhodně nevšední zkušenost. Druhý workshop se uskuteční v neděli pod vedením Luboše Hány a bude se týkat efektivního nácviku skladby právě z oblasti populární hudby.

Jistě to bude nevšední zážitek jak pro sbory, tak pro publikum. Na jaké další koncerty se letos můžeme těšit?

Ve čtvrtek nás čeká Zahajovací koncert s podtitulem Československý večer v kapli Božího Těla. Tradičně sbory „vyvezeme“ i mimo centrum do Chválkovic, kde vystoupí polský a makedonský sbor a jeden z vokálních souborů. Další den zahájí Bratislavský chlapecký sbor svým koncertem ve svatomořickém kostele slovenskou sezonu v Olomouci a výše zmíněný koncert na Horním náměstí zakončí vystoupení vokální skupiny Skety. Dodávám, že se lze přijít podívat i na soutěže, které jsou volně přístupné. Soutěžním vrcholem je přehlídka těch nejlepších v sobotu večer v olomoucké Redutě, při níž porota rozhodne o absolutním vítězi.

Mohou se vaši příznivci těšit na nějaké novinky?

V posledních letech jsme zařadili například nesoutěžní kategorii seniorských sborů, protože vnímáme, že počet seniorských sborů začíná celosvětově narůstat. Lidé, kteří se sborovému zpěvu celý život věnovali, se totiž dostávají do jistého věku a chtějí ve zpěvu pokračovat. Letos také ve spolupráci s městem připravujeme akci nazvanou Rozezpívej Olomouc neboli Zpívající kašny. Pro sbory je připraveno několik zastavení a u každého si mohou zazpívat. Jedná se o soutěž, takže ten sbor, který „rozezpívá“ nejvíce míst, získá od města balíček s cenami. Chceme, aby také občané města Olomouce poznali, že se něco děje, bývá nám totiž vytýkáno, že se příliš schováváme ve vnitřních prostorách. Sborový zpěv má však určité akustické nároky a soutěžit venku by z řady důvodů nedávalo smysl.

Napadá vás někdy myšlenka s organizací festivalu vzhledem k okolnostem skončit?

Určitě ano, podřizuje se mu celá rodina. Člověk si pak musí klást otázky, zda by ten čas neměl trávit spíš s dětmi, jestli to úsilí stojí za to, a kvůli čemu to vlastně dělá? Přichází to ve vlnách. Na jednu stranu mě moc těší velký zájem ze strany sborů i porotců, kteří se k nám podle všeho rádi vracejí, pro sborovou komunitu má festival velký význam. Finanční stránka je ale opravdu problematická – myšleno financování festivalu jako takového. Aktuálně to stojí na lidech, kterých však máme v užším týmu neustálý nedostatek. S každým člověkem, který to vzdá, se organizace festivalu ocitá ve větším ohrožení. Tým je pro mě podstatný a moc si ho vážím. I ty nejtěžší úkoly se v obklopení správných lidí dají zvládnout, zatím na ně mám velké štěstí.

foto: Petr Hýl