„Koncert byl koncipován jako ucelený proud rozdělený do šesti logických částí. Jedno hudební číslo navazovalo na druhé a hudebníci vyprávěli různé příběhy.“

„Hlas pana de Praetere zní naprosto přirozeně a působí, jako by se takto jednoduše vyjadřoval od narození.“

„Soubor jako celek působil nesmírně mladě, a to nejen svým vzezřením čerstvých absolventů hudební školy, ale především přístupem k hudbě.“

Další z festivalových večerů Letních slavností staré hudby, nesoucí podtitul Their Majesties (Jejich výsosti), se 31. července odehrál na příhodném místě, v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Do vznešené společnosti anglického královského dvora druhé poloviny 17. a počátku 18. století pozval posluchače vlámský soubor Musica Gloria spolu s belgickým kontratenoristou Pieterem De Praetere. Stylově vytříbený program se nesl ve znamení ušlechtilé hudby Henryho a Daniela Purcellových a připomenul jejich jedinečný přínos dějinám barokní Anglie.

Že hudba umí znít tam, kde rodokmeny mlčí, se badatelé v historických hudebních archívech přesvědčili mnohokrát. Nejinak tomu bylo na tomto koncertu, který byl téměř výhradně věnován hudebnímu odkazu Henryho a Daniela Purcellových, jejichž rodové i sociální spojení zůstává historikům zahaleno, nicméně víme jistě, že oba byli nositeli jedné tvůrčí krve, milovníci hudby pro hlas, scénu i slavnostní příležitosti a zejména že vyznávali podobné hudební postupy. V některých skladbách je totiž jejich styl natolik podobný, že lze domnívat, že pracovali spolu. Spojuje je rovněž dědictví královské kaple, která byla v 17. století líhní talentů i symbolem anglické kulturní identity. Henry Purcell (1659–1695), se stal dvorním skladatelem a varhaníkem Westminsterského opatství. Daniel Purcell (cca 1670–1717), na rozdíl od Henryho, pracoval i s pozdně barokními strukturami, zejména s kantátovým modelem a da capo árií. Patrně o deset let mladší Daniel, vstoupil do světa opery a divadla logicky později, ale také za jiných politických podmínek. 

K pochopeni jejich díla si musíme uvědomit historický kontext: oba zažili tzv. Slavnou revoluci (1688–1689), nekrvavý státní převrat, při kterém byl katolický král Jakub II. Stuart sesazen a na trůn byli pozváni jeho protestantští příbuzní: Marie II. Stuartovna a její manžel Vilém III. Oranžský. Výsledkem bylo posílení moci parlamentu na úkor krále a zrod konstituční monarchie. Pro kulturu však byla tato významná politická změna téměř likvidační, protože hudba a kultura obecně ztratily podporu, které se těšily za vlády předchozích Stuartovců, zejména Karla II. Noví protestantsky orientovaní vládci byli spíše zdrženliví než okázalí a hudební slavnosti a dvorní pompéznost, tolik typické pro anglický dvůr v 17. století, ustoupily střídmosti. Navíc Vilém III. se k hudbě stavěl nedůvěřivě a důraz kladl na správu státu a vojenskou sílu, nikoli na umění a slavnosti, což nám dnes může znít povědomě. Královský dvůr tedy výrazně omezil výdaje na umění, včetně královské kapely, hudebníků a operních produkcí a mnozí skladatelé, včetně Henryho Purcella, si začali hledat uplatnění jinde: v londýnských divadlech, soukromých aristokratických kruzích nebo církvi. Henry Purcell odešel od dvora a začal v daleko větší míře komponovat pro divadlo – vytvořil bezmála devadesát děl, většinou scénických. Z jeho tvorby dýchá hravost, smutek i okouzlení lidským hlasem. Vrcholem jeho tvorby jsou opera Dido a Aeneas (pravděpodobně 1688), kterou v lednu nově uvede Národní divadlo a hudba ke hře The Fairy Queen z roku 1692, postavené na základu Shakespearova Snu noci svatojánské. 

Středeční koncert souboru Musica Gloria byl koncipován jako ucelený proud rozdělený do šesti logických částí. Jedno hudební číslo navazovalo na druhé a hudebníci během nich vyprávěli různé příběhy. Tento styl hudebního přednesu se stává zejména u koncertů staré hudby populární a dle mého soudu je divácky vstřícný, protože bez neustálého přerušujícího potlesku se posluchač může lépe ponořit hloubek do interpretovaných děl a chápat souvislosti mezi nimi. 

První část byla zahájena Henryho slavnou árii Musick for a While, kterou složil pro tragédii Oedipus. Zde hudba „na chvíli“ utiší i duchy a běsnění, jak stojí v textu Johna Drydena. Během ní postupně přicházeli hudebníci na pódium. Naprosto přesvědčivě ji přednesl kontratenorista Pieter de Praetere. (Rozhovor s ním čtěte ZDE.)

Smyslem této reflexe není zaobírat se každým vokálním či instrumentálním číslem zvlášť, ale zhodnocení celkového „příběhu“, který do Prahy Musica Gloria přivezla. Vypravěčský přednes a ponoření do příběhů zvládl pan de Praetere na výbornou. Jeho kontratenorový fond – jak je patrné i z nahrávek na YouTube – zaujme na první poslech až překvapivou přirozeností. Jakkoliv kontratenorové hlasy přinášejí neobyčejnou krásu a požitek ze zpěvu nesrovnatelný s ničím jiným a u některých zpěváků působí jako by přicházel z jiné galaxie, přece jen je nevnímáme jako něco přirozeného, tedy jako něco, čeho zpěvák dosáhnul díky neúnavné píli, zvládnutí přetěžké a abnormální techniky a často – zejména v barokních dobách – i ohromné osobní oběti (jakkoliv kastráti používali jinou techniku než kontratenoristé). Naproti tomu hlas pana de Praetere působí, jako by se takto jednoduše vyjadřoval od narození a jako by mu tento způsob přednesu byl zcela vlastní. Jistě, některé barokní ozdoby a koloratury mohly být preciznější a některé nástupy přesnější, ale i tak nás tento belgický pěvec oblažil nesmírně zajímavým vokálním fondem a výtečně dávkovanou energií. Zpíval naprosto uvolněně s ukázkovou dechovou oporou, čistými výškami a bez jakékoli viditelné námahy. Jeho nevelký ale pevně usazený hlas zcela přirozeně přecházel rejstříky a až do přirozeného hrudního hlasu. Tyto kvality prokázal i v následující písni When Orpheus Sang, ódu na sílu hudby, která dokáže vracet život a zahladit bolest, kterou přednesl z balkónu. Zcela patrné bylo, že se každé písni snažil dát jinou tvář a vyprávět jiný příběh, a tak například v Danielově písni New Sooth Our Joy jeho part zněl téměř jako by ho přednášel člen chlapeckého sboru (jímž kontratenorista ostatně kdysi býval). Poněkud rozpačitý mi přišel jeho výkon v písni O Solitude, My Sweetest Choice, jejímuž technickému uchopení sice nebylo téměř co vytknout, ale jako by se mu nedařilo do významu písně plně proniknout a odzpívat ji s náležitým prožitkem. Na vrub jeho přednesu jdou hned dvě skutečnosti: tou první je, že zpíval píseň, která je velmi dobře známá v podání mnohých světových sopranistek a kontratenorů a nabízí se tak bezprostřední srovnání. Tou druhou je, že tuto píseň (a bohužel i několik dalších) zpíval z not. Ty měl sice vkusně vlepené do staré knihy a působilo to, že své příběhy chvílemi vypráví, chvílemi předčítá, ale v této písni byl na noty až příliš fixován. Ostatně jeho výkon byl nejpřesvědčivější v písních, kdy noty odložil: již zmiňované Musick For a While, Strike the Viol a One Charming Night, jež zazněla v přídavku. O poznání lépe se ponořil do podobně teskné písně The Plainte, kterou mimochodem soubor veřejně interpretoval úplně poprvé a na přání festivalu. Pochvalu si jistě zaslouží i jeho interpretace dobové angličtiny, která není vůbec jednoduchá, a navíc jen těžko vystopovatelná. Připomeňme, že po Purcellových se zpívanou angličtinou systematicky a významně zacházel až Benjamin Britten a chybí nám tedy její hmatatelný vývoj skrz několik století. 

Kontratenorový obor zažívá v našich časech nejen neobyčejný „boom“, ale také se dělí do různých směrů a technik. Za vše můžeme poděkovat Andreasi Schollovi, který před lety definoval moderní pojetí kontratenorového oboru a dnes je vnímám jako jakýsi otec všech kontratenoristů. Ti nyní hledají své vlastní interpretační styly a usilují o rozmanitost tohoto oboru. I proto máme na jedné straně tradiční kontratenoristy, např. Maxe Emanuella Cenčiće, modernější pojetí nedávno v Praze předvedl Jakub Józef Orliński a ještě zcela jiný přístup přináší tzv. sopranisté. „Naturální“ styl Pietera de Praetere je dalším dílem v této neobyčejné mozaice, který jistě nemusí vyhovovat každému, ale i tak přináší nespornou interpretační kvalitu a žánrovou pestrost. 

Z Danielova odkazu zazněly dvě sólové árie z Ódy na jmeniny princezny Anny z roku 1698. Jde o slavnostní, ale zároveň jemně poetické kusy, které prozrazují autorovu blízkost ke dvoru i jeho schopnost zachytit nálady dvorské společnosti; či dvě sonáty pro flétnu. Večer zakončila již zmiňovaná Henryho slavná árie Strike the Viol, součást ódy Come Ye Sons of Art, napsané k oslavám narozenin královny Marie II. 8. února 1694, která je ale zároveň oslavou hudby a hudebního života jako takého, a to nejen hudbou, ale také textem: „Rozezni gambu, loutnu zlehka hlaď, harfu vzbuď a flétně dech svůj slaď…“ (volný překlad). 

Vyprávění příběhů by samozřejmě nebylo možné bez instrumentálních hráčů, kteří ho podpořili mj. tím, že pražskému publiku předvedli úctyhodný počet barokních hudebních nástrojů. Umělečtí vedoucí Nele Vertommen a Beniamino Paganini hráli na barokní hoboj, zobcové a barokní flétny, respektive cembalo a zobcovou flétnu. Kouzelné byly okamžiky, kdy si během jedné skladby tito nejen umělečtí, ale i životní partneři své flétny vzájemně vyměňovali. Nele hrála na všechny dechové nástroje s mladickou vášní ale zároveň bezpečnou technikou a nebylo pochyb, že je duší celého ensemblu. Beniamino, který hrál především na cembalo, dostal šanci se blýsknout zejména v Henryho Suitě v d moll, kdy jeho prsty vyloženě švitořily po klaviatuře, technicky hrál naprosto výborně, a to jak v dramatických, tak tichých pasážích. Evan Buttar se předvedl při hře na dvě verze violy da gamba; do interpretace svých partů byl natolik ponořen, že chvílemi působil jako z jiného světa. Zejména bych rád vyzdvihl jeho výkon v Henryho Trio sonátě pro flétnu, violu da gamba a continuo. Thomas Langlois se svou vizáží idolu z filmů pro teenagery obohatil celý program o hru na teorbu a barokní kytaru. Ve svém sólu v Henryho Suitě v a moll připomínat bájného Orfea; tóny, zaujetí a přesvědčivost, které z pod jeho prstů z nástroje vycházely byly nesmírně dojemné. Navíc se mu tohoto večera vyplnil jeho dětský sen zahrát si na Pražském hradě. 

Na chvíli bych se ještě zastavil u jediné „nepurcellovské“ části programu. Tou byly skladby Tickle Me Quickly a Touch Me Lightly“ (Rychle mě polechtej a Lehce se mě dotkni) anglicko-skotského skladatele, hráče na violu da gamba a vojáka Tobiase Humeho (c. 1569/1579–1645). Tobias byl o zhruba sto let starší než Daniel a je považován za pozdně renesančního průkopníka violového repertoáru. Obě skladby pocházejí z jeho sbírky The First Part of Ayres (1605), která vyšla pod názvem Musical Humors. Je plná hravých, někdy až dvojsmyslných názvů, které odrážejí Humeův provokativní a originální styl. Vyznačují se rychlým, živým tempem a virtuózními pasážemi a stylově jsou blízko tanečním formám. První ze skladeb přednesl Evan Buttar na violu da gamba a druhou Beniamino Paganini na cembalo. Obě skladby překvapily nejen hudebním humorem, ale především svou invencí a vyzrálostí. 

Musica Gloria přinesla do Prahy nesmírně civilní interpretaci anglického raně barokního repertoáru zbaveného všech pomp a okázalosti. Soubor jako celek působil nesmírně mladě, a to nejen svým vzezřením čerstvých absolventů hudební školy (ve skutečnosti jim je o pár let více), ale především přístupem k hudbě. Ač jsou všichni skvěle sehraní a navzájem si naslouchající profesionálové, svou hudbu interpretují zlehka, s výraznou energií a bez zbytečného patosu.

Foto: Ivan Malý / Letní slavnosti staré hudby