„Vyprodané sály na letošním ročníku festivalu jasně dokazují, že dozrála nová generace posluchačů, jež si ke komorní hudbě našla svoji cestu.“ 

„U Rachmaninova se nedá nic předstírat ani ošidit, těch pětatřicet minut se musí hrát naplno. Ivan Ženatý se svého úkolu zhostil s jistotou beroucí dech.“ 

„Při jemnosti Martina Kasíka zaslechneme i obracení listů s notami. Hned nato interpret strhne bouři.“

Také další koncert 47. ročníku Pardubického hudebního jara, pořádaný ve čtvrtek 15. května v Gočárově galerii v Automatických mlýnech, se stal oslavou komorní muziky v její nejkřišťálovější podobě. Dvě sonáty pro housle a klavír z počátku 20. století od Sergeje Rachmaninova a Bohuslava Martinů přednesli špičkoví čeští interpreti Ivan Ženatý a Martin Kasík k nápadné spokojenosti publika. 

Dříve, než se pokusím popsat atmosféru jedinečného večera, dovolím si malý exkurz do situace, v níž se v současné době nachází prezentace komorní hudby v Pardubicích. Ta donedávna vůbec nebyla pro posluchače vyhledávající danou oblast tvorby příznivá. Ve městě přibližně do přelomu tisíciletí působil Kruh přátel hudby, který pořádal koncerty jednou měsíčně, na něž zval přední české, ale občas i zahraniční interprety. Pak se ale začal potýkat, přes veškerou snahu obětavých pořadatelů, většinou neprofesionálů, s velkým úbytkem návštěvníků. Když několikrát skoro nastala v poměru účinkujících a posluchačů neblahá „přesilovka“, nezbylo než dlouholetou tradici ukončit. Naštěstí však ve stotisícové metropoli východních Čech působí Komorní filharmonie, jejíž mnozí členové si v nejrůznějších uskupeních rádi občas „odskočí“ do komorních žánrů a stejně tak to platí i pro hráče souboru Barocco sempre giovane vzniklého v roce 2004. Právě muzikantům z těchto těles patří dík za to, že komorní hudba se ve městě pěstovat nepřestala. Ale rovněž všem dosavadním organizátorům Pardubického hudebního jara, byť v případě festivalu jde pouze o období jednoho až tří měsíců. Vyprodané sály na letošním ročníku však jasně dokazují, že vyrostla, respektive dozrála, nová generace posluchačů, jež si ke „komořině“ našla svoji cestu. A přijímá ji s velkou pozorností a pozoruhodným vděkem. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Už při vstupu do prostoru, v němž se koncert konal, byla natěšenost publika více než zjevná. Lákaly skladby, které se nehrají příliš často, ale samozřejmě především interpreti. Houslista Ivan Ženatý se vrátil do Pardubic po mnoha letech, naposledy se zde představil ještě před covidem v ohromující symbióze s mladými členy orchestru Barocco sempre giovane, kteří by všichni mohli být, pokud jde o věk, jeho žáky. Teď přišel na pódium s o pouhých čtrnáct roků mladším klavíristou Martinem Kasíkem, oba tedy jako představitelé oné šťastné české generace, které se již dostalo jak bytostně českého fundamentu v hudebním vzdělání, tak především příležitosti vyjíždět do zahraničí a konfrontovat své interpretační umění s hráči na nejvyšší světové úrovni. Oba toho dostatečně využili a jejich celoživotní úsilí a četné zkušenosti logicky vedly k vlastní pedagogické činnosti. Martin Kasík je dnes uznávanou osobností na pražské HAMU, kariéru Ivana Ženatého završuje působení na prestižních školách v Drážďanech a v Clevelandu. Ale jací jsou dnes ve svých nejlepších letech jako hráči? 

Sonáta g moll, op. 19 Sergeje Rachmaninova byla napsána v roce 1901 původně pro violoncello a klavír, verze pro housle je jednou z jejích transkripcí. A ačkoli si ji od autora vyžádali krátce po jejím vzniku sami tehdejší interpreti, dostalo se jim přetěžkého kusu, s nímž se nedokáže vypořádat jen tak někdo. Rachmaninov vrší jednu rafinovanost za druhou a pohrává si s tématy natolik komplikovaně, že jakékoli zaváhání hráče, natož pak chyba, by vedlo ke zborcení úchvatné struktury díla. Lyrické pasáže houslí přecházejí s naprostou přirozeností v až úpěnlivě vygradované plochy přinášející strhující zážitek. Tady se zkrátka nedá nic předstírat ani ošidit, těch pětatřicet minut se musí hrát naplno. Ivan Ženatý se svého úkolu zhostil s jistotou, jež brala dech. Už když zazněly první tóny úvodní části Lento. Allegro moderato bylo jasné, že máme čest být přítomni onomu těžko popsatelnému zázraku zrození čehosi výjimečného, něčeho, co dokáže jen a jen hudba. Žádné postupné rozehrávání se, hned a přímo na komoru. A kdo upřednostňuje v kompozici prvky melodické, rád si počkal na třetí větu Andante, kde se Ženatého housle doslova rozezpívaly. Nezapomeňme však na klavír! Part pro něj je rovněž koncipován mistrovsky, romanticky velkolepé úseky střídají intimní okamžiky, v nichž při jemnosti Martina Kasíka zaslechneme i obracení listů s notami. Hned nato interpret strhne bravurní bouři. Oba nástroje se doplňují promyšleně a vyžadují od hráčů perfektní spolupráci. Housle a klavír spolu nesoupeří, ale koexistují. A oběma pánům interpretům to ladilo na výtečnou.

Dokonalá profesionalita se občas projeví i za poněkud nečekaných okolností. Sedíte v publiku a upřeně pozorujete stojícího houslistu, což je, přiznejme si, poněkud nespravedlivé k jeho spoluhráči u klavíru. Dáma v první řadě je patrně též natolik soustředěna na poslech, že si ani nevšimne pádu své francouzské hole na podlahu. Rána je to velká a mnozí lidé v sále se až lekli, co že ji způsobilo. A Ivan Ženatý? Ten jen mrkl očima patřičným směrem, okamžitě vyhodnotil, že nehrozí žádné nebezpečí, a bez jakéhokoli zaváhání pokračoval…

Bohuslav Martinů dokončil Sonátu C dur pro housle a klavír, H 120 v roce 1919 ještě ve své rodné Poličce a zúročil v ní řadu soudobých vlivů, jež na něj jako na mladého tvůrce zapůsobily. Zpracoval je ovšem již svým originálním způsobem, v němž neopomněl ani své milované prvky lidové tvorby. I tato skladba překypuje kontrasty a poskytuje interpretům přehršel možností, jak autorovo osobité vidění účinně vyjádřit. I tentokrát jde především o synergii interpretů, vyžadující pokoru a permanentní pozornost. Martin Kasík a Ivan Ženatý přesně vědí, co je důležité, kde je možno dopřát si chvíli oddechu a ve kterém okamžiku přetavit vše, čím v životě prošli, ve skutečné mistrovství.

A pokud snad nastane kritičtější chvíle, jako když prsty klavíristy jsou naplno zaměstnány a jeho asistentka neodhadne, kdy obrátit list, pomůže houslista. Okamžik, kdy Ivan Ženatý pohotově vyhověl Martinu Kasíkovi, si budu ještě dlouho pamatovat. Všiml si vůbec rychlé houslistovy reakce a jeho nečekaného pohybu směrem ke klavíru ještě někdo jiný v sále?

Dlouhé ovace publika vedly ke třem přídavkům. Claude Debussy, Oskar Nedbal a Antonín Dvořák. Ani pak lidé jako by se nechtěli s interprety rozloučit. Nedivil jsem se jim. S Ivanem Ženatým a Martinem Kasíkem by se dalo sedět ještě hodně dlouho.

Foto: František Renza