„Jako mladý se Charles Mackerras ujal vedení londýnského BBC Concert Orchestra, se kterým v Brně vystoupím.“

„Po studiích jsem vystupovala v orchestrech u prvních houslí, od kterých člověk své spoluhráče do jisté míry koordinuje. A zatoužila jsem se vydat na neprošlapanou dráhu dirigentky.“

„Na koncert spojený s památkou na Mackerrase se těším a jsem už teď rozechvělá“.

Jako by nám byl blízký už svým datem narození. Vždyť Charles Mackerras přišel na svět 17. listopadu. Pravda, už roku 1925 a ještě ve vzdálené Austrálii. Přilnul k nám ovšem díky své hudební lásce Leoši Janáčkovi, kterého propagoval po celém světě. Je proto namístě, že Mistrovo kulaté jubileum připomene brněnský festival Moravský podzim svým zahajovacím koncertem. A že při něm 12. října pozdvihne taktovku Finka Anna-Maria Helsing, není náhodou.

Letos přijíždíte, Maestra, do Brna už podruhé, když na jaře se vaše vystoupení na Velikonočním festivalu duchovní hudby setkalo s nebývalým ohlasem. Tentokrát ovšem nebudete dirigovat zdejší Filharmonii, nýbrž jedno z pěti hudebních těles britského veřejnoprávního giganta, jmenovitě BBC Concert Orchestra.

Je to tak a jsou pro to dva dobré důvody. První je chvályhodná skutečnost, že si Filharmonie Brno vytkla coby pořadatel festivalu Moravský podzim letos jasný cíl. Připomenout významného muže, spjatého celoživotně s vaší zemí a s vaším úžasným Janáčkem. Ovšem ve svém mládí, jako devětadvacetiletý slibný dirigent, se Charles Mackerras ujal na dvě sezóny vedení londýnského BBC Concert Orchestra. Právě toho, se kterým tentokrát v Brně vystoupím.

Roku 2019 jste se jako první žena v jeho historii stala hlavní hostující dirigentkou a zjevně jste se osvědčila, neboť vás BBC Concert Orchestra jmenoval o tři roky později do svého čela. Samozřejmě jako historicky první šéfdirigentku. Mohla byste toto těleso představit?

S radostí. Vzniklo ve své první verzi, která se později dočkala dvou zásadních změn, už roku 1931. A od první chvíle plnilo toto těleso kultivovaným způsobem třetí z úkolů, které BBC vytýčil jeho první generální ředitel, sir John Reith. Zněly, jak známo, „informovat, vzdělávat, bavit“. A tak bylo zřejmé, že kromě symfonické hudby je třeba do portfolia BBC zabudovat i těleso menšího rozměru, které bude jak posluchačům, tak divákům v různých sálech nabízet širokou škálu hudebních žánrů. Od, řekněme, lehčí či chcete-li přístupnější klasiky přes operu, operetu až k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu z populární muziky. A jak se preference vyvíjely, měnil se i název. Zprvu zněl BBC Theatre Orchestra, od roku 1949 se změnil na BBC Opera Orchestra a nakonec přijal v roce 1952 nynější pojmenování. A stojí za zmínku, že jeho vlajková loď na rozhlasových vlnách, pořad nazvaný Friday Night Is Music Night, se vysílá nepřetržitě už dvaasedmdesát let!

Ve spolupráci s dramaturgem Moravského podzimu Vítězslavem Mikešem jste připravila zajímavý obsah koncertu. Je poctou Charlesi Mackerrasovi už tím, že na něm zazní jeho milovaná Sinfonietta, jedno z Janáčkových nejhranějších orchestrálních děl. Ale připomíná či představuje našemu publiku rovněž několik anglických autorů, které dost možná příliš neznáme. A navíc je měl, pokud vím, Mistr rád…

Asi vás nepřekvapí, že jejich výčet začnu ženou, skladatelkou. Doreen Carwithren, starší jen o rok než BBC, snad není ve světě moc populární, zato v Británii ano. Nejenže totiž složila hudbu ke zhruba třiceti filmům, z nichž leckteré zaznamenaly divácký ohlas. Především se vepsala do britské historie mistrovským kouskem, který se jí vydařil v souvislosti s korunovací královny Alžběty II. v roce 1952. K filmovému dokumentu, na který se přirozeně spěchalo, dokázala složit hudbu za pouhé tři dny! 

A teď ještě ke dvěma skladatelům a jejich skladbách, které známe míň než Edwarda Elgara s jeho Enigmou, jež bude také na programu.

Úvod koncertu bude patřit krátkému, ale svižnému dílku od Williama Waltona, ročník 1902, které diriguji moc ráda. Je totiž barvité, zvukomalebné. Jmenuje se Portsmouth Pier a já při jeho tónech přímo vidím, jak se to v přístavu hemží námořníky a jak se po pobřeží promenují místní lidé… Zato skladba Arthura Sullivana, narozeného o šedesát let dřív než Walton, je z úplně jiného těsta. Její autor se stal známým především díky třem desítkám oper, až na jednu výjimku lehčího ražení, a skládal také pro balet. Což je právě případ skladby, která zazní v Brně.

Pokud vím, zmíněná Doreen Carwithen byla rovněž znamenitou klavíristkou. Také vy jste se na hudební dráhu vydala v rodném Švédsku, byť jako příslušnice finské menšiny, díky nástrojovým studiím. Ve vašem případě se jednalo o housle. Co vás, a kdy, přimělo změnit nastoupený směr a vydat se na dirigentskou dráhu?

Nebylo to ze dne na den, jednalo se o postupný a vlastně docela dlouhý proces. Konzervatoř jsem absolvovala v rodném městě Jakobstad, ale pokračovala jsem ještě dalšími studiemi na hudební akademii v polském Bydhošti. To už jsem vystupovala v různých orchestrech, většinou u prvních houslí, od kterých člověk do jisté míry orchestr když ne vede, tak aspoň koordinuje, usměrňuje. Pochopila jsem, že mě to zajímá a baví čím dál víc. A zatoužila jsem se vydat touto cestou, pro ženy tenkrát ještě poměrně neprošlapanou. A od roku 2004 jsem studovala obor dirigování na Sibeliově akademii pod vedením takových veličin, jako byli Leif Segerstam anebo Jorma Panula. 

Postupně jste na pomyslném kariérním žebříčku stoupala výš a výš. A opět stojí za zmínku, že jste přitom prorážela zažité bariéry a razila cestu svým následovnicím. Stala jste se jako první žena ve Finsku roku 2010 šéfdirigentkou, vedla jste po tři roky Oulu Symphony Orchestra. Pak se vám ozval BBC Concert Orchestra a letos jste přijala pozici šéfdirigentky u Vaasa City Orchestra. Na nedostatek práce si nemůžete stěžovat. Jak jej kloubíte se svým soukromím?

Je pro mě stejně důležité jako práce. Ne že bych se kdy jako žena bránila tomu mít děti. Ale nepodařilo se. Dnes žiju se svojí partnerkou ve Finsku a vážím si každého dne, který spolu můžeme při mém roztoulaném povolání prožívat. 

Připadá vám, že vaše práce s taktovkou v ruce je už ve světě hudby čímsi běžným, nikoli exotickým jako před lety?

Ano, víceméně tomu tak je, máte pravdu. Nedá se to srovnat se situací před dvaceti lety, kdy si žena na dirigentském stupínku musela své postavení a svou prestiž těžce vybojovávat. Naštěstí je to za námi a kdybychom se sešli k rozhovoru za další dvě dekády, kdo ví, zda by námětem nebylo to, že už diriguje víc žen než mužů…

Dokonce, jak jistě víte, existuje v Paříži celosvětová soutěž dirigentek zvaná Maestra. Jak se na ni konkrétně a na soutěže obecně díváte?

Sama už se dávno žádných neúčastním, patřily do mého období s houslemi. Někdy úspěšně, jindy méně. Ale přijímám pozvání do porot anebo se jako vyučující účastním mistrovských kurzů. A nikdy by mě nenapadlo dělit své posluchače na muže a ženy s tím, že to či ono pohlaví potřebuje přednostní zacházení. Jsem pro rovnost příležitostí, ukaž co umíš a co v tobě je. Zdali jsi žena či muž, není vůbec podstatné.

Charles Mackerras měl svůj poslední koncert v Brně dirigovat 7. dubna 2009. Pro nemoc musel odříct a deset měsíců poté zemřel. Je pro vás koncert spojený s jeho památkou emotivní?

O tom není sebemenších pochyb. Těším se na něj a jsem už teď rozechvělá.