„Slabinu našeho vzdělávacího systému vidím především v nedostatku operních studií.“

„Z pěveckého hlediska mi role Jeníčka neuvěřitelně padla a našla jsem se v ní.“

„Zelenkova hudba není jednoduchá, ale líbí se mi na ní to, že je tak trochu ‚funky‘ a obsahuje spoustu hudebních vtípků.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech právě dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří mezzosopranistce Anně Moriové, která získala první místo v kategorii Píseň a druhé místo v oboru Opera. Umělkyně, která svou pěveckou dráhu zahájila na plzeňské konzervatoři a rozvíjí ji na pražské AMU, má za sebou rychlý vzestup: soutěžní úspěchy, prestižní stáže, debut v Národním divadle i výrazné role v Moravském divadle Olomouc, jehož je dnes sólistkou už třetí sezónu.

Vy mezzosopranistky jste letošní soutěž tak trochu opanovaly. Přesto se zeptám, co závidí mezzosopranistky sopranistkám?

Myslím, že hlavně to, že sopranistky mají více hlavních rolí a často nás trochu zastíní nebo dokonce „převýškují“. Osobně jim závidím některé role a árie, například celou Rusalku a zejména árii Necitelná vodní moci nebo árii Ten lásky sen z Prodanky. Ale zároveň si myslím, že každá mezzosopranistka potřebuje svoji sopranistku stejně, jako každá blondýnka potřebuje svou brunetku. (smích)

Podělte se s námi o své dojmy ze soutěže…

Je to pro mě obrovská čest a mám velkou radost z obou ocenění. Na soutěži bylo mnoho vynikajících pěvců a pěvkyň, letos mi připadalo, že konkurence byla opravdu silná. Velmi si vážím toho, že někdo ocenil mou práci – to pokaždé potěší. Celý týden byl velmi náročný, ale také cenný. Odnáším si hodně zkušeností, zejména jak pracovat se stresem, který je zde úplně jiný než při běžném vystoupení v divadle.

Mimo hlavních cen, které jste zmínila, jste obdržela i řadu vedlejších ocenění. Má některá z nich pro vás zvláštní význam, ať už tím, co představuje, nebo jaké dveře vám může otevřít?

Vážím si všech cen, každá mi udělala radost, ale kdybych měla jednu vyzdvihnout, je to cena Národního divadla – přináší radost i pocit zodpovědnosti. Jsem zvědavá, jaká role mě tam čeká. Velký význam pro mě má také cena Českého rozhlasu a SOČRu. Moc jsem si ji přála, protože znamená možnost spolupráce s těmito institucemi, což je v dnešní době cenné mimo jiné proto, že mám s orchestrem „vysoutěžené“ nahrávací frekvence. To je samo o sobě úžasné, a navíc kdybych se chtěla hlásit na další pěvecké soutěže nebo předzpívání například v zahraničí, tak tam obecně platí, že čím profesionálněji je zaslaná nahrávka zpracovaná, tím větší je šance, že si účastníka pozvou. Přitom profesionální nahrávka s orchestrem je samozřejmě velmi finančně náročná a sama bych si ji dovolit nemohla. 

V jakém repertoáru jste se předvedla ve Varech a co vás vedlo právě k těmto volbám?

Ve finále s orchestrem jsem si zvolila slavnou árii Dalily Mon cœur s’ouvre à ta voix z opery Samson a Dalila. Částečně proto, že bylo mým snem si tuto árii zazpívat s orchestrem a také z praktického důvodu – předpokládala jsem, že pokud se dostanu až do finálového kola, tak poslední den soutěže už budu dost unavená a nechtěla jsem si vybírat nic, co dlouho nezpívám a nemám dostatečně zažité.

Co se týče písní, výběr byl omezen podmínkami soutěže, takže jsem nemohla vybírat zcela volně. Některé písně jsem vybírala na poslední chvíli jen proto, abych splnila kritéria, ale zazpívala jsem si také své oblíbené kusy: Zigeunerin od Huga Wolfa či Dvořákovu píseň Dobrú noc, má milá. Dále jsem zařadila čtyři lidové písně od Bély Bartóka, čímž jsem si trochu naběhla, protože až po odevzdání repertoáru na soutěž jsem si uvědomila, že podmínkou je zpívat je zpaměti. A tak jsem se musela narychlo učit maďarský text a výslovnost. Nicméně jsem si při tom uvědomila, jak velmi zpěvný jazyk maďarština je.

Zastavme se na chviličku u vašich rolí: V Olomouci jste nastudovala Jeníčka v Humperdinckově opeře v režii Elišky Říhové. Zavzpomínejte na tuto práci…

Pro Elišku Říhovou to bylo první setkání s operou ve funkci režisérky. Její přístup byl poměrně alternativní, což ale byla pro všechny velká zábava. Od začátku jsme s Eliškou hledaly společnou řeč, kterou jsme rychle našly a všechno dopadlo skvěle. Byla vstřícná a otevřená našim nápadům. Užily jsme si to a vymyslely spoustu zábavných momentů. Z pěveckého hlediska mi role Jeníčka neuvěřitelně padla a našla jsem se v ní. A do Humperdinckovy hudby jsem se rychle zamilovala.

Dokázala byste, vzdor svému mládí, už nyní odhadnout, jakým směrem se váš hlas bude vyvíjet? Na jaké role si myslíte v blízké a vzdálenější budoucnosti?

Přesně se to odhadnout nedá, ale mým plánem je využít svůj hlas takový, jaký je teď: ráda bych se věnovala Rossiniho rolím – například Angelině, Rosině nebo Eleně, protože on na můj typ hlasu hodně myslel. Ideálně bych se chtěla věnovat také Mozartovi a barokní hudbě a postupně zabrousit i do lyrického repertoáru a zazpívat si Dalilu, Charlotte a možná někdy i Carmen. Ve vzdálenějším horizontu mě lákají role jako Ježibaba, Eboli nebo Amneris.

Jaký největší omyl má veřejnost zakódovaný vůči opernímu umění?

Myslím, že veřejnost často vnímá operu jako něco elitářského a to je podle mě velká škoda. Z mé zkušenosti opera nabízí tolik vrstev a příběhů, které se mohou dotknout opravdu širokého spektra lidí – každý si dokáže najít to, co je pro něj.

Také mi připadá smutné, že si mnoho mladších lidí myslí, že opera je jen pro starší generaci. Já mám naopak zkušenost, že kdykoliv jsem vzala vrstevníky, nebo dokonce svou dvanáctiletou neteř na operu, všichni mi pak dávali pozitivní zpětnou vazbu a byli překvapeni, jak je to vlastně poutavé a dobré.

Studovala jste na konzervatoři v Plzni a doděláváte magistra na HAMU v Praze. Co považujete za největší devízu našeho hudebně-vzdělávacího systému a naopak co vám na školách chybělo?

Slabiny vidím především v nedostatku operních studií, která by produkovala více inscenací za rok. Moje zkušenost na HAMU byla ovlivněna tím, že jsem za celé studium absolvovala jen jednu inscenaci – což bylo sice ovlivněno pandemií a pobytem v rámci Erasmu, ale přesto je počet inscenací na školách nízký a operních studií u nás je vzhledem k počtu divadel a vysokých škol opravdu málo. Ve Vídni během Erasmu jsem viděla, že se odehrávají čtyři inscenace během akademického roku, takže studenti mají možnost dostat se k mnoha rolím a velkému množství repertoáru. To považuju za zásadní pro jejich rozvoj… Teď se situace postupně zlepšuje, za což jsem moc ráda, i tak je stále málo prostoru pro koncertní a jevištní vystupování. Přitom se během něho mladý člověk může pro divadelní život naučit mnohem více než hodinami teoretické výuky. 

Pozitiva vidím především v možnostech vyjet do zahraničí – student si to nemusí financovat sám, protože Erasmy jsou finančně podporované. Je velmi důležité vyjet ven a vidět, jak se věci dělají jinde. Není pravda, že tam je všechno lepší a zalité sluncem, ale je cenné vidět rozdíly a učit se z nich.

Jak zvládáte finanční náročnost studia a samotných soutěží?

Měla jsem štěstí, že mě rodiče vždycky finančně podporovali, ale od konzervatoře jsem nechtěla, aby to bylo jen na nich. Během celé konzervatoře i bakalářského studia jsem pracovala většinou po kavárnách a zmrzlinárnách, abych rodiče nemusela neustále žádat o peníze.

Teď už mám štěstí a privilegium, že poslední tři roky, co mám stálé angažmá, to není potřeba a mohu se živit výlučně hudbou. Ono je fyzicky i psychicky náročné přepínat mezi profesemi. Jsem vděčná, že mimo mé domovské scény mohu vystupovat i na koncertech, či hostování v jiných divadlech, z čehož pochopitelně pramení i další příjmy. 

Když už jsme se dostali k těm koncertům, 17. prosince vystoupíte v pražském Vzletu s Ensemble Inégal v programu Zelenkových Psalmi Vespertini, což je jeden z nejpozoruhodnějších cyklů barokní duchovní hudby z pera českého tvůrce. Jakým jazykem k vám promlouvá hudba Jana Dismase Zelenky?

Se Zelenkovou hudbou mám zkušenosti především díky už celkem pravidelné spolupráci s tímto souborem. Barokní hudbě se sama věnuju jen okrajově a moc ráda, ale spolupráce s Ensemble Inégal je pro mě vždy příjemným vytržením z operního světa. Zelenkova hudba není jednoduchá, ale líbí se mi na ní to, že je tak trochu „funky“ a obsahuje spoustu hudebních vtípků. Původně jsem hrála jsem na saxofon, takže mám blízko k jazzu, a v Zelenkově hudbě cítím podobný puls a vnímám velkou paralelu mezi jazzem a barokem celkově, takže i způsobem, jak Zelenka skládal. Jeho Psalmi Vespertini budu zpívat úplně poprvé: je v nich obrovská škála emocí, což mám moc ráda.

Povězte nám, jak jste se dostala od saxofonu k opeře.

Nepocházím z hudební rodiny, v nejužší rodině se u nás hudbě nikdo profesionálně nevěnuje, ale zpívala jsem od malička. Chodila jsem do dětského sboru Medvíďata v Českém Krumlově, na ZUŠ jsem hrála na housle a pak na saxofon a s ním jsem se dostala na konzervatoř, kde jsem si ve druhém ročníku přibrala zpěv. Bylo období, kdy jsem nevěděla, čemu se věnovat více, a do maturity jsem seděla „na dvou židlích“ – vlastně jsem ani nevěděla, zda vůbec chci dělat hudbu. V té době jsem poprvé slyšela Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku a někde mezi jeho tóny jsem se definitivně rozhodla, že hudba je něco, čemu se chci celý život věnovat. Cítila jsem z jeho hudby něco nepopsatelně krásného a silného a naprosto mě to odzbrojilo. Řekla jsem si, že předávat něco takového musí být nádhera a chci se o to pokusit. O něco později jsem poprvé slyšela jeho Káťu Kabanovou a při ní padlo moje rozhodnutí pro operu. Za všechno může Janáček! (smích)

Pojďme porovnat písňovou a operní tvorbu. Jaký je pro vás největší rozdíl v jejich interpretacích a jak se vzájemně obohacují?

Myslím si, že opera může obohatit píseň tím, že pěvec může svou dobře zvládnutou techniku z opery aplikovat i v písni. Občas se zdá, že písně jsou technicky méně náročné, a dá se na to hřešit, ale to se pak promítne do výsledné interpretace. Na druhou stranu je píseň intimní a emotivní – jde víc o text, o přesnou a výraznou výslovnost, preciznější souhru s hudebním partnerem – a to se dá krásně použít i v opeře. Je důležité dělat oba žánry, protože se vzájemně doplňují.

Co byste chtěla udělat pro to, aby se u nás píseň zpopularizovala?

Kdykoliv mám možnost mluvit do dramaturgie koncertu, snažím se zařadit nějaké písně, a nejen Cigánské melodie nebo Biblické písně; jakkoliv mám tyto cykly ráda, chci ukazovat i další krásné a méně známé skvosty z této literatury. Loni v Olomouci jsme měli písňový recitál s Martinem Levickým, kdy jsme dělali písně Rachmaninova a Schumanna a ačkoliv to byly méně známé cykly, byl to velký úspěch. Martin je zároveň můj životní partner, dokonce jsme ve Varech dostali cenu Lieder Society za nejlepší písňové duo. Na naše společné projekty s tímto spolkem se nesmírně těším.

Jak si nejlépe odpočinete od zpěvu?

Ráda cestuju. Relaxovat pro mě znamená vyjet do zahraničí, i kdyby jen na dva tři dny – změnit prostředí, vypnout třeba během procházky po Vídni. Vždycky si ráda přečtu dobrou knížku a udělám čas na přátele. A miluju dobrou kávu…

Tak kdybyste mohla na šálek dobré kávy pozvat jakoukoliv osobu z operní literatury, kdo by to byl a o čem byste se chtěla bavit?

Moc bych si přála popovídat si s Varvarou z Janáčkovy Káti Kabanové. Zajímalo by mě, jestli to, jak jí vnímám a jak se s ní ztotožňuju, je správně a v čem se případně pletu. Mám pocit, že i kdybych se v něčem pletla, byly by z nás dobré kamarádky. Asi spíš než na kávu bych ji vzala bych na gin-tonic někam do centra Prahy, do podniku s krásným výhledem a s tanečním parketem.

A pokud by to měl být nějaký skladatel, vzala bych Rossiniho na sklenku primitiva. Už jenom jako poděkování za to, kolik skvělé hudby napsal pro náš hlasový obor.

Foto: archiv umělkyně, Svatováclavský hudební festival, archiv KlasikaPlus.cz