„Coplandovi se dařilo psát hudbu plnou patriotismu. Tak plnou, že se její styl udržel ve filmu vlastně dodnes.“

„Dílo záměrné bukolické jednoduchosti, se smírným vyústěním do nálady evokující náboženské shromáždění či modlitbu.“

„Publikem byla skladba ihned pochopena jako odraz národní identity, naděje a naplnění v těžké době druhé světové války.“

Za hudbu k baletu Apalačské jaro získal Aaron Copland roku 1945, rok po premiéře, Pulitzerovu cenu. Dílo složené pro tanečnici Marthu Grahamovou bylo svým optimistickým vlasteneckým námětem oslavou lásky, mateřství a venkovského života a hudebně – tanečními rytmy, široce rozvinutými harmoniemi a dlouhými melodickými oblouky – aktuální syntézou abstraktního modernismu a nezakryté lidovosti. Mimořádně empatickou nahrávku Leonarda Bernsteina a orchestru Los Angeles Philharmonic z první poloviny 80. let připomínáme ke 14. listopadu, dni, kdy se před 125 lety, tedy v roce 1900, skladatel narodil.

Za vůbec první americký muzikál je považováno představení s názvem Show Boat, česky Loď komediantů, uvedené v New Yorku v roce 1927. Příběh herců plavících se po Mississippi. Tématem jsou mimo jiné rasové otázky, ale hlavními jsou písně. Westernový muzikál Oklahoma, v němž se také dá ještě hovořit o písních, přivedl v roce 1943 na scénu kovboje a farmářské děvče. Základem děje je milostný trojúhelník, ale také patriotismus a romantika, a tak se Oklahoma brzy stala na Broadwayi vůbec nejúspěšnějším dílem, než se na první místo v oblibě nedostala kolem roku 1960 My Fair Lady. Ale v americké hudbě existuje i westernový, opravdový kovbojský balet. Rodeo od Aarona Coplanda (1900–1990), poprvé inscenované o rok dříve než Oklahoma.

Hudbu Aarona Coplanda, patriota a přesvědčeného socialisty, dodnes mnozí cítí téměř jako synonymum pro americkou hudbu vůbec. Skládal díla opěvující Divoký Západ i Abrahama Lincolna. Podařilo se mu s dalšími tvůrci oslovit širokou veřejnost prostřednictvím rozhlasu, nahrávek a filmu… i prostřednictvím vládního Federálního hudebního programu. Patřil totiž k těm, kdo se pokoušeli nejen vlastní tvorbou, ale i organizační činností přitáhnout co nejširší publikum. Odpovídalo to situaci ve třicátých letech, v době úřadování prezidenta Roosevelta, který podporoval vizi sdělné demokratické kultury středního proudu pro masové publikum, kultury, která není jen pro elity. A Coplandovi se podařilo psát hudbu plnou patriotismu. Tak plnou, že se její styl udržel ve filmu vlastně dodnes.

Jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z litevské Rusi. Otec se do New Yorku dostal ze Skotska, kde přijal anglickou verzi svého jména Kaplan. Matka vyrostla v Texasu, než se roku 1881 přestěhovala do New Yorku. Po sňatku provozovali malý obchod v Brooklynu. Aaron měl tedy podobné imigrantské rodinné zázemí jako George Gershwin. Byli vrstevníci, oba z Brooklynu. A přece tak rozdílní autoři…

Copland se učil ve dvacátých letech tři sezóny v Paříži u Nadii Boulangerové. Po návratu do Ameriky si prošel rytmickým, jazzovým, disonantním a modernistickým obdobím. Jazz nicméně záhy opustil, když zjistil, že má omezený emocionální záběr a že veškerou „americkou“ hudbu nelze vměstnat do dvou dominantních jazzových modelů, tedy do blues a apartního kabaretního čísla… Současně dospěl k výrazně levicové orientaci a jako aktivista se zapletl s komunisty. Ale zůstal nakonec jen u hledání dostatečně „populistického“ stylu a na politiku se nedal. Naplňoval svůj život hudbou… a také vztahem k muži, fotografovi Victoru Kraftovi.

Napsal balet El Salón México, ke kterému se inspiroval při jejich společné návštěvě země ovládané levicovým režimem. Zkomponoval balet Billy the Kid, jehož hlavní postavou je legendární psanec, který se vzepřel kapitalistickým hodnotám. První část díla nese název Otevřená prérie. A právě v ní ustálil styl, který se pak dočkal řady nápodob, i kýčovitých. Copland se nakonec dožil devadesátky. Proměny svých hudebních idiomů sledoval tedy ještě po dlouhá desetiletí. Prý docela pragmaticky. 

Na počátku čtyřicátých let složil své naprosto ikonické dílo – Fanfáru pro obyčejného člověka, inspirovanou vyhraněně levicovým projevem amerického viceprezidenta. Vystavěl na ní posléze i svou nádhernou Třetí symfonii.

Balet Rodeo zkomponoval pro americkou choreografku Agnes de Mille, která pak dílo nabídla Ruskému baletu z Monte Carla, působícímu během druhé světové války v USA. Odehrává se na ranči. Mezi kovboji jsou výherci soutěží usilující o přízeň dcery majitele, té, která používá klasické ženské zbraně. Ale pak je tu ještě cowgirl, nenápadná dívka-honák v mužském oblečení, která s ní nemůže soupeřit o přízeň kovbojů. Jejich oprávněnou pozornost vzbudí, až když se v závěru objeví na slavnosti v krásných šatech…

Copland stvořil v Rodeu pregnantní a energickou hudbu s lehkým nádechem naivity. Použil melodie známých písní a balet měl ohromný úspěch. Dvaadvacet opon při premiéře na scéně Metropolitní opery a pak desítky dalších inscenací…

Rodeo uvedené v roce 1942 bylo plodem doby hledající masovou, nikoli však pokleslou kulturu pro moderní americkou společnost. Doby, kdy rozhlasové přenosy koncertů Artura Toscaniniho sledovalo až deset milionů lidí a přenosy z Metropolitní opery ještě víc. Toscanini ovšem žijící autory v podstatě ignoroval. Jiní však hudbu současných autorů objednávali a dávali mnohem víc. Zejména tu skutečně náročnou: vždyť například Sergej Kusevickij v Bostonu přímo inicioval vznik děl takových autorů, jako byli Stravinskij, Britten, Messiaen, Britten, Bartók nebo Martinů…

Aaron Copland měl v této situaci svou přímočarou hudbou u publika výhodu. Pohyboval se v jiném světě než zmínění skladatelé. V Rodeu jednoznačně překlenul propast mezi klasickým baletem a broadwayským muzikálem.

A tak napsal rovněž baletní hudbu Apalačské jaro pro choreografku Marthu Graham, představitelku výrazového tance. Dílo záměrné bukolické jednoduchosti, se smírným vyústěním do nálady evokující náboženské shromáždění či modlitbu. Stylizovanou představu amerického venkova, obraz ideálního národa. Projekt financovala nadace mecenášky Elizabeth Sprague Coolidgeové. Měl premiéru v roce 1944 ve Washingtonu. Prostý děj upomíná symbolicky na příběh amerických přistěhovalců, kteří si budovali v nové zemi vlastní osady. Původní partitura byla určena pro komorní soubor třinácti nástrojů. Na žádost dirigenta Artura Rodzińského vytvořil Aaron Copland roku 1945 z hudby baletu orchestrální suitu. Apalačské jaro vznikalo na sklonku druhé světové války. Partitura nijak nedává tušit přerod a chaos, který o pár let později ve světě klasické hudby nastane.

S hudbou Aarona Coplanda se české publikum seznámilo v roce 1946 na prvním ročníku festivalu Pražské jaro, když Českou filharmonii řídil na svém prvním zámořském vystoupení a tedy na samém začátku mezinárodní kariéry mladý Američan Leonard Bernstein. Zazněl tehdy El salón México. O rok později Bernstein na Pražském jaru s Českou filharmonií řídil evropskou premiéru Coplandovy Třetí symfonie. Samotný autor potom filharmoniky dirigoval v Praze na dvou koncertech v roce 1973, na nichž vedle skladeb jiných autorů provedl i svá vlastní díla Inscape a Billy the Kid. A natáčeli! Stravinského, Ivesovu Nezodpovězenou otázku, předehru k Bernsteinovu Candidovi, Schumanův New England Triptych a Poločas Bohuslava Martinů. Tyto snímky v 90. letech vydal na CD s titulem An American In Prague britský label Romantic Robot českého emigranta Alexandra Goldscheidera.

Podhoubím, z něhož vyrostla Coplandova hudební řeč, byla severoamerická i latinskoamerická lidová hudba a trochu rovněž jazz. Apalačské jaro patří k jeho neznámějším kompozicím. Zachycuje den svatební oslavy na pensylvánské farmě na počátku 20. století. Publikem byla skladba ihned pochopena jako odraz národní identity, naděje a naplnění v těžké době druhé světové války. Je to hudba mimořádně sdělná a posluchačsky přístupná: jiskřivá, hravá, výpravná, ale také idylická a intimní, nabízející podmanivé melodie. V sedmé části baletu jde o variace na píseň Simple Gifts, Prosté dary, považovanou v 19. století za hymnu Společnosti věřících v Kristův druhý příchod, dnes již v podstatě vymřelé nevelké americké křesťanská církve zvané shakeři.

Vše, co k hudbě Apalačského jara jako charakteristické i s jejím backgroundem patří, interpretuje Leonard Bernstein ideálně, vědoucně a neodolatelně. Byl nesporně geniální osobností. Slyšíme to, když vystupuje jako autor takzvané vážné hudby, stačí si vzpomenout třeba na Chichesterské žalmy… Ale ještě víc to slyšíme a cítíme ve všech přesazích, kterých docílil na hranici mezi klasickou a zábavnou hudbou. Určitě v grandiózním scénickém díle s názvem Mše. A nesmrtelně ve West Side Story. A stejně mnohostranný byl v roli pianisty a dirigenta. Projevoval se jako živelná temperamentní osobnost, velmi nekonformní ve vystupování i v dirigentské technice. Řídil jinak než je obvyklé, klidně například jen rameny… Na pódiu byl vždy „svůj“. Ale – jak se píše kdesi v jedné starší recenzi – Herberta von Karajana lze občas nařknout z falešného patosu a jisté okázalosti; naproti tomu Bernstein sice býval značně excentrický, ale pokaždé stoprocentně věrohodný.

Aaron Copland: Appalachian Spring
William Schuman: American Festival Overture
Samuel Barber: Adagio for Strings
Leonard Bernstein: Candide Overture

Los Angeles Philharmonic Orchestra
Leonard Bernstein

CD 1983 a 2016, Deutsche Grammophon 413 324-2

Foto: Pražské jaro, Aaron Copland House, archiv KlasikyPlus