„Party tří sester určil Eötvös pro muže-kontratenoristy, čímž chtěl odkázat na antické tragédie, ale travestie může stejně tak podtrhovat bizarnost a nepřirozenost situace, v níž se postavy nacházejí.“

„Možná, že celé pojetí mohla být i asociace na současnu Ukrajinu, kde také žijí lidé na troskách svých plánů a nadějí, ačkoli tyto trosky mají jasného viníka.“

„Každý z kontratenoristů byl trochu jiný osobnostně i hlasově, využívali jak falsetový, tak příležitostně i hrudní rejstřík. Výsledkem byla opravdu zvláštní trojice, každopádně zapamatovatelná…“

V loňském roce zemřel ve věku osmdesáti let jeden z nejvýznamnějších skladatelů moderní éry Peter Eötvös. Salcburský festival letos uctil jeho památku inscenací opery Tři sestry, která je adaptací hry A.P. Čechova. Hudebního nastudování se se souborem Klangfora Wien ujali dva dirigenti Maxime Pascal a Alphonse Cemin, režie je z dílny kazašského tvůrce Jevgenije Titova.

Operu začal Eötvös psát jako své první celovečerní dílo již koncem osmdesátých let na původně německé libreto Clause Henneberga, které pak bylo zpětně přeloženo do ruštiny. Světovou premiéru měly Tři sestry roku 1998 v Lyonu pod taktovkou Kenta Nagana. Eötvös Čechovovu hru zhutnil a rozdělil na tři části, které pojmenoval podle hlavních postav hry, sourozenců Iriny, Andreje a Máši. Ti žijí na malém městě kdesi v Rusku a marně se pokoušejí uniknout z omezujícího prostředí, a to jak v doslovném smyslu, tak – a to více – v přeneseném. Největší bariéry si totiž nosí v sobě – odevzdanost osudu, neschopnost se vzbouřit či zkrátka cokoli podniknout, bojovat za vlastní štěstí. Jakousi zářivou vidinou, k níž jediné se upínají, je Moskva, kde kdysi žili. Jedinou nadějí na změnu by snad mohla představovat přítomnost vojenské posádky ve městě, ale i vojáci nakonec odcházejí a život se vrací do beznadějného stereotypu.

Zajímavé je, že party tří sester určil Eötvös pro muže-kontratenoristy, čímž chtěl odkázat na antické tragédie, ale travestie může stejně tak podtrhovat bizarnost a nepřirozenost situace, v níž se postavy nacházejí. Skladatel pracuje se dvěma orchestry, menším v orchestřišti a větším za scénou.

Eötvösova hudba je atonální, ale neohlušuje, je jakoby obrácena do sebe, pracuje s vybranými jednotlivými nástroji, které charakterizují postavy, a dají se v ní rozeznat záchvěvy emocí. Nejpůsobivější je v tomto směru monolog Andreje, v němž si zoufá nad poměry v městečku, v němž se s nikým nedá o ničem diskutovat, v němž není jediný vědec, jediný umělec a nikdo nemá v úmyslu cokoli změnit.

Zhlédla jsem poslední ze série čtyř představení, které se konalo 24. srpna. Hudební složku dostal na starosti proslulý, i u nás dobře známý vídeňský soubor Klangforum Wien, který v orchestřišti vedl Maxime Pascal, za scénou pak Alphonse Cemin. Byla to ideální volba, na modernu specializované těleso hudbu interpretovalo přehledně, syrově a podtrhlo její psychologické průniky do lidských duší.

Opera se hrála ve Felsenreitschule, což znamená, že inscenátoři se museli vyrovnat se zdejším velkým a širokým jevištěm. Režisér Jevgenij Titov, původem z Kazachstánu, a německý scénograf Rufus Didwiszus scénu zaplnili troskami železniční tratě, přes něž postavy šplhají a mezi nimiž občas vzplanou ohně.

Není vyřčeno, co se přesně stalo, jestli udeřila válka, nebo živelná katastrofa (ale spíš válka), každopádně tento výjev má zjevně symbolizovat rozvrácený svět, z nějž není úniku, i koleje beztak možná nikdy nikam nevedly. Na zemi se povaluje směrovka s nápisem Moskva, kterou občas některá z postav toužebně zvedne. Irina v jednom okamžiku zase na kus kamene maluje obrysy tunelu, který by snad mohl vést do jiného života.

Mezi ruinami stojí nemocniční postel se starou ženou, která si v úplném závěru uloupne kousek narozeninového dortu. Kdo ví, co nebo koho to mělo symbolizovat, možná zesnulou, ale stále jakoby všudypřítomnou matku sourozenců Prozorovových. Anebo snad matičku Rus?

Možná, že celé pojetí mohla být i asociace na současnou Ukrajinu, kde také žijí lidé na troskách svých plánů a nadějí, ačkoli tyto trosky mají objektivního, jasného viníka, kdežto Tři sestry spíš vyprávějí o subjektivním viníkovi – fatalismu ruského člověka. Každopádně v tomto prostoru se postavy snaží nějak žít, či spíš přežít, třeba banálně a prázdně konverzovat při oslavě Irinina svátku. Problém může být trochu v tom, že právě onu omezenost a uzavřenost scéna tolik nevystihuje, leda v tom, že trosky nikdo neodklízí, protože nikoho vlastně nic nezajímá.

Trojici sester v některých inscenacích ztvárňují zpěvačky, v Salcburku však zůstali věrni skladatelovu záměru a obsadili kontratenoristy – vycpávky jim dodaly ženské tvary, ale účesy měli své, mužské. Každý byl trochu jiný osobnostně i hlasově, využívali jak falsetový, tak příležitostně i hrudní rejstřík. Výsledkem byla opravdu zvláštní trojice, každopádně zapamatovatelná… V prologu opery stáli všichni tři v bílých šatech na vrcholu trosek a zpívali o životě, který se – jak sestry věří – stává vzpomínkou, kterou vystřídá nový začátek.

Dennis Orellana, rodák z Hondurasu, byl drobnou a křehkou Irinou, také hlasově jímavou. Americký pěvec Aryeh Nussbaum Cohen zase stvořil úplně odlišnou, nejstarší sestru Olgu, robustní a jakoby mateřskou, s (na kontratenoristu) nosným a plným hlasem. Mášu zpíval vášnivě, zase s jinak barevným hlasem kanadský kontratenorista Cameron Shahbazi, upoutávající i temným zjevem, jenž posléze navíc vynikl v zelené róbě. Jejich švagrovou Natašu, ženu Andreje, ztvárnil další kontratenorista, Jihokorejec Kangmin Justin Kim jako téměř komickou semetriku.

Úctyhodný výkon podal jihoafrický barytonista Jacques Imbrailo v roli Andreje, jehož monologu dal vypjatě zoufalý až hysterický, přesto stále kultivovaný výraz. Režisér pro něj navíc vymyslel další výzvu: Jakousi nafouklou tělovou masku plnou boulí, do níž se Andrej symbolicky ukrývá, a z níž se v dotyčné scéně vysvléká, až zůstane na jevišti úplně nahý. Ale oni on nenajde cestu ven.

Také další role se podařilo výstižně obsadit, ať už to byli představitelé Irininých nápadníků, basista Anthony Robin Schneider jako Soljonyj a barytonista Mikołaj Trabka jako Tuzenbach nebo Andrei Valentiy jako Mášin manžel, učitel Kulygin, či barytonista noblesního výrazu Ivan Ludlow jako nešťastně ženatý důstojník Veršinin, do nějž se zamiluje Máša.

Eötvösovo dílo už samo o sobě poněkud přesahuje původní Čechovovo intimní vyznění díla a salcburská inscenace dále směřuje od obrazu někdejší provinční nudy k výjevu apokalypsy, která jako by nebyla tak úplně minulostí – možná se dokonce blíží. Divadlo to je rozhodně sugestivní.

Foto/zdroj: SF/Monika Rittershaus