„Bravurní a svůdně koncertantní tóny flauty traverso Jany Semerádové, to byl slunce svit, pod nímž city roztály.“

„Příčná flétna nalezla ideálně barevný souzvuk v houslemi Magdaleny Malé a jeho kouzlo násobil stylově rovný tón obou barokních nástrojů.“

„Hana Fleková vládne energií, výtečným frázováním a zjevným prožitkem, ostatně v souladu s celým ansámblem.“

V Tereziánském sále Břevnovského kláštera se 21. května konal další koncert hudebních představení souboru Collegium Marianum, prezentovaných již čtyřiadvacátým rokem jako Barokní podvečery. Na programu byly skladby od Händela, Geminianiho, Corelliho a Quentina. A publikum, ve smyslu citátu Claudia Monteverdiho s povzneseným duchem po vyslechnutí dobré hudby, přijalo nepochybně vlídněji i deštivý závěr večera.  

Barokní podvečery souboru Collegium Marianum nesou letos doušku Všechny cesty vedou do Říma, což objasnila umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová poukazem na působnost Georga Friedricha Händela a Arcangella Corelliho ve Věčném městě. Koncert 21. května se konal pod motem Apollón a Dionýsos. Tady jsme byli odkázáni na erudovaný text programové tiskoviny od Václava Kapsy, který zařadil Corelliho do okruhu Apollóna, zatímco Händel prý patří na dionýskou stranu. Program zahájila Triová sonáta G dur HWV 399 druhého z nich, ve které střídal Jan Krejča dva nástroje, nejprve barokní kytaru a následně teorbu. Bravurní a svůdně koncertantní tóny flauto traverso Jany Semerádové, to byl slunce svit, pod nímž city roztály. Příčná flétna nalezla ideálně barevný souzvuk v houslemi Magdaleny Malé a jeho kouzlo násobil stylově rovný tón obou barokních nástrojů. 

Následující Sonáta F dur op. 5 č. 5 Francesca Geminianiho, psaná pro violoncello a basso continuo, byla pěknou a stylově využitou příležitostí pro sólové umění violoncellistky. Hana Fleková vládne energií, výtečným frázováním a zjevným prožitkem, ostatně v souladu s celým ansámblem. Zajímavou kompoziční zvláštnost připomíná alternativní titul díla, totiž že autor zde „provedl zvláštní studii pro užitečnost těch, kteří doprovázejí“. Basso continuo bylo realizováno teorbou a cembalem, na které hrál Sebastian Knebel. Jeho přednosti vynikly právě zde, v ostatních skladbách byl jeho part patrný jako součást harmonie s dominantní polohou violoncella. 

Po souborové skladbě psané pro dvoje housle a provedené s flétnou a houslemi a nástrojovým sólem s kantabilním violoncellem, přišlo neobyčejně poeticky znějící duo pro flétnu s houslemi s názvem Air d´Handel. Autor Michel Blavet je uveden v závorce, neboť jde o úpravu hudby Georga Friedricha Händela, běžnou nejen v době baroka. A to je také poznamenáno v titulu jako sbírka skladeb. Dueto Jany Semerádové a podivuhodné houslistky Magdaleny Malé bylo nejen okouzlující, ale také dramaturgicky velmi osvěžující. Program první části se obloukem vrátil k tvorbě Georga Friedricha Händela, soubor hrál jeho Triovou sonátu h moll HWV 386b. Uvedlo ji jemné, elegantní až něžné Adagio, po vitálním Allegru přišlo milostně vedené Largo a dílko uzavřelo kantabilní Allegro. Komentář k této sonátě upozorňuje, že se jednalo o originální instrumentaci pro flétnu a housle, oproti první skladbě večera psané pro dvoje housle. Argument je nalezen ve třetí větě, v níž jsem slyšel mimořádný emoční vklad. 

Po přestávce byla na programu Sonáta da chiesa h moll op. 3 č. 4 Arcangella Corelliho. Poutavé bylo zvláště nástrojově proměnlivé provedení druhé věty Vivace, v níž po sólu flétny, která ostatně dominovala i v první větě Largo, zaznělo hladivé duo melodických nástrojů, které nechala teorba vyniknout svým přechodným tacet. Třetí věta Adagio byla poslechově pomalejší než úvodní Largo, tento pocit nejspíše navodila právě s požitkem prožitá excelentní druhá věta. 

Před další skladbou pronesla Jana Semerádová slovo k druhé části koncertu a poté se hrála Sonáta D dur op. 3 č. 5 od francouzského houslisty a skladatele jménem Jean-Baptist Quentin. Jeho cesta sice nevedla do Říma, tak jako kolegy Geminianiho, ale jeho hudba má esprit, eleganci a výraz, který upoutává, zejména v úpravě sólového houslového partu pro flétnu. A autor je zajímavý také tím, že v partech už naznačuje volbu smyků (pro flétnu ovšem bezpředmětnou) a dynamiku. Sonáta obsahuje taneční věty a tím se stala hudbou veselejší, zvláště s podporou kytary, kterou Krejča v této skladbě opět patřičně využil. 

V následující Triové sonátě op. 2 č. 5 Francesca Geminianiho ji opět vyměnil za teorbu. Po tomto finále, které korunovalo koncert, přidával soubor, po dialogu sólistky s publikem, nejprve Gigue ze Sonáty da camera op. 4 č. 4 Arcangella Corelliho a poté instrumentální úprava Árie z opery Alcina Georga Friedricha Händela.  Příjemný Barokní podvečer měl promyšlenou dramaturgii, pěkné provedení a příjemné prostředí Tereziánského sálu, jehož akustika, znevýhodňující jednotlivé nástroje, zvláště pro publikum v předních řadách, nikterak výsledný dojem nehatila.

Foto: Collegium Marianum / Petra Hajská