„Zdálo se, že má interpret ke každé ze skladeb svůj specifický osobní vztah.“

„Dramatičnost hudebního výrazu byla dosažena strhující technikou, co se týče tempa nebyl Ardašev v rychlých částech nijak opatrný.“

„Bylo nutné se zaposlouchat i ‚mezi řádky‘, Ardašev nedává svým posluchačům hudbu zcela zadarmo.“

V úterý 25. listopadu zazněl jeden z koncertů Dnů Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci, v sídle Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze, příznačně v Sále Bohuslava Martinů. Klavírista Igor Ardašev kromě Osmi preludií, H 181 od Martinů zahrál také Osm preludií Miroslava Kabeláče a „Patetickou“ sonátu Ludwiga van Beethovena. Jeho pojetí tohoto dramaturgicky zajímavě sestaveného programu bylo neokázalé, plné respektu k hudbě a specifických interpretačních momentů.

Osobnost Igora Ardaševa je neobyčejná. Jeho koncerty nehýří prvoplánovou technickou virtuozitou (ačkoliv virtuozitu nepostrádají), strhujícími výrazovými změnami a charismatickým svébytným pojetím. Síla jeho „pianismu“ je v něčem jiném: v subtilním filozofickém sdělení často znějícím mezi řádky, nebo ještě lépe – mezi tóny a pomlkami; v intimitě, v přiblížení se k podstatě hudby vlastním, jemným, nenásilným způsobem. Svým poctivým přístupem, aristokratickým vzezřením i chováním, všudypřítomnou pokorou, slušností a skromností by Igor Ardašev dobře zapadl i do dob minulých století. Posluchač musí naladit své senzory na vyšší úroveň citlivosti, aby dobře zahlédl všechny nuance, které interpret do hudby otiskuje.

Ve všech skladbách, které toho večera zazněly, byla patrná také jakási spojující linka mezi hudbou a klavíristou. Zdálo se, jako by každá skladba klavíristu nějakým způsobem odrážela, jako by skladby seděly na svém dobře zvoleném místě nebo jako by byly záměrně dobře zvolené, po zralé úvaze, po zralém zkoumání. Zdálo se, že má interpret ke každé ze skladeb svůj specifický osobní vztah.

To se odrazilo i v prvním čísle koncertu, což byla Beethovenova Sonáta č. 8 c moll, op. 13 „Patetická“. Pojetí tohoto díla v rukou Igora Ardaševa bylo v mnohém jiné, než bežně slýcháváme. Obecně jeho interpretace dynamických kontrastů nepůsobila beze zbytku dramaticky, ale spíše věcně a elegantně. Jako by Beethovenovu hudbu nevnímal tak vyhraněně, prudce a extremisticky, jak někdy vnímána bývá. Dramatičnost hudebního výrazu byla dosažena strhující technikou, co se týče tempa nebyl Ardašev v rychlých částech nijak opatrný. V lyričtějších pasážích interpret dopřával hudbě prostor a hudbu spontánně dynamicky i agogicky tvaroval na základě zaposlouchání se do hudební struktury. Všechno znělo velmi přirozeně, koncentrovaně a bez nátlaku.

Hlavní téma v druhé větě sonáty působilo svým charakterem Sostenuto, což je pojetí také značně neobvyklé. Opakovaná zdržení před těžkou dobou v mých uších místy narušovala tah a tok hudby, na druhou stranu svým způsobem dávala hudbě prostor. Střední část druhé věty Ardašev interpretoval s velmi precizně artikulovanými akordy, což umocňovalo napětí a pomáhalo soudržnosti hudební fráze. Třetí věta zněla v rozumném, ale stále rychlém tempu, klavíristova neoddiskutovatelná virtuozita zřetelně vynikala. Ani ve třetí větě nehrály hlavní roli výrazové a dynamické kontrasty. Přestože mi to k Beethovenově hudbě nějak neodmyslitelně patří – a možná jsem prudší kontrasty ve službě dramatičnosti v tomto případě trochu postrádala –, Ardaševovo pojetí bylo přesvědčivé svým originálním způsobem.

Následující kompozicí byl Kabeláčův cyklus Osmi preludií pro klavír, op. 30. Už svým charakterem tento cyklus odpovídá přemýšlivě a spíše introvertně laděnému pianistovi. Od prvních tónů měla Kabeláčova hudba neobyčejnou atmosféru, ale opět platilo, že bylo nutné se zaposlouchat i „mezi řádky“, Ardašev nedává svým posluchačům hudbu zcela zadarmo. Od vzdáleně znějícího Preludia ostinato, které nás do cyklu uvedlo, jsme se dostali k Preludiu meditativo, kde náladu dokreslovaly tajemně znějící basy. Ve třetím kusu Preludio sognante se za pomoci specifické interpretace rychlých rytmických hodnot podařilo vytvořit dojem zvukové průzračnosti a svobodného toku hudby, čtvrtá část Preludio corale přinesla temné a závažné tóny. Páté Preludio notturno znělo z cyklu možná nejhloubavěji, pozoruhodné byly dokonale vyrovnané trylky. Hybné Preludio volante svým svižným tempem působilo naléhavě a překotně, v Preludiu arioso se vystřídala meditativní a klidná nálada s dramatickými prvky až do závěrečné katarze a Preludium impetuoso cyklus majestátně završilo.

Igor Ardašev pokračoval bez přestávky už posledním cyklem v programu, Osmi preludii, H 181 od Bohuslava Martinů. Ačkoli preludia mají poměrně jasně danou strukturu a jsou svým hudebním výrazem relativně nekomplikovaná a dobře čitelná, zdálo se mi, že v některých z nich Ardašev z celého večera dosáhl nejlepšího propojení skladatel–interpret–publikum. První preludium bylo psáno ve formě blues, druhé bylo hravé scherzo. Třetí preludium En forme d‘Andante. Adagio znělo velmi působivě, do zvuku se dařilo dostat napětí mezi jednotlivými tóny, které udržuje posluchače bdělého, interpreta následujícího, v očekávání, co přijde dál. Ve čtvrté části cyklu En forme de Danse. Allegro vivo se Igor Ardašev nebál ostrých rytmů, dynamických změn a akcentů, výsledek byl energický a sugestivně taneční. Následovala část Capriccio a Largo, kde mi trochu scházelo hlubší procítění hudby. Skvěle virtuózně vyznělo preludium En forme d´Etude. Presto a taky závěrečné En forme de Fox-Trot. Allegro, kde Ardašev beze zbytku ukázal, že taneční rytmy mu jsou vlastní. Tento názor se mnou podle své reakce sdílelo i publikum; konec programu byl efektní.

Ardašev ve vší skromnosti své vystoupení doplnil ještě dvěma přídavky – prvním z nich byla skladba od Bohuslava Martinů s názvem Pátý den páté luny a když publikum ani poté nechtělo přestat tleskat, zazněl ještě Smetanův Obkročák z Českých tanců.

Přiznávám se, že Ardaševův hudební jazyk pro mě není vždy snadno čitelný. Jeho temperament pravděpodobně bude odlišný od temperamentu mého a možná proto se mi občas do jeho interpretace nedaří vcítit, velmi se mi ale zamlouvaly záblesky až dětské hravosti a zaujetí, které jsou tu a tam znát. Byl to recitál zajisté inspirativní…