„Když se naráz rozezní čtveřice akordeonů, dostáváme dojem komorní symfonie.“

„Ladislav Horák se prezentoval mimojiné svou záviděníhodně samozřejmou muzikalitou.“

„Doušova skladba se z mého pohledu snaží zaujmout trochu úporně, což vyvolává instinktivní protireakci.“

U příležitosti Světového dne akordeonu, který připadá na den 6. května, Česká akordeonová společnost pořádá minifestival, jehož první díl se uskutečnil v sobotu 4. května v sále pražského Uměleckoprůmyslového musea, a to za přítomnosti vůdčí osobnosti českého akordeonu Ladislava Horáka. Dramaturgicky pestrý a obecně velice příjemný večer připomněl zejména mimořádně komplexní univerzalitu doličného hudebního nástroje.

Obvyklým prvním koncertním vjemem je akustika. Kdo ještě nebyl v sále v prvním patře Uměleckoprůmyslového musea, jež se nachází v těsné blízkosti pražského Rudolfina, má samozřejmě tendenci ji v souvislosti s provozovaným repertoárem a využívaným instrumentářem hodnotit. A právě čistě fyzikální zákonitosti bych označil za nejslabší článek večera. Akustické prostředí v sále rozhodně není suché – naopak bych ho označit za trochu „koupelnové“ –, což přesně nesvědčí nástroji akordeonu. Jako nástroj dechový přirozeně není schopen tak výrazného rázu a veškerá artikulace je důsledkem poměrně měkká. Tato dvojice aspektů se místy nepříjemně potencovala v nekonkrétní a rytmicky nepřehledný sluchový vjem.

Večer zahájilo duo hráčů-teenagerů Jaroslava Pokuty a Martina Chodla. Zahráli úpravu Dvořákova Pekelného tance z opery Čert a Káča. Vzhledem k věku interpretů je hodné ocenit (kromě hraní zpaměti) profesionálně suverénní výkon i co do pódiové uvolněnosti. Mladší z umělců v průběhu hry publikum dokonce častoval úsměvy. Opožděná připomínka skladatelova úmrtního výročí byla velmi důstojnou.

Už druhé číslo se mi stalo jakýmsi duchovním vrcholem koncertu. Zřícená katedrála Václava Trojana je sice stručná (kolem sedmi minut), svým poselstvím však závažná. Když se navíc naráz rozezní čtveřice akordeonů, z nichž každý sám o sobě disponuje pestrou škálou barevných možností, dostáváme dojem určité komorní symfonie. Výborně hrál Czech Accordion Ensemble ve složení Martin Šulc, Andrea Šulcová, Filip Kratochvíl a Ladislav Horák.

Před třetím číslem i po něm došlo na krátké povídání. Patrně do určité míry záměrně, protože skladba Dream Petra Vacka stála v kontextu dramaturgie trochu stranou, ne nepřipomínající tvorbu amerických minimalistů. Autor sám kompozici prováděl a roztomilým jeho nápadem je vložení pískání (míněno vyluzování zvuku pomocí úst), kterým ozvláštňuje hudební sazbu.

Čím složitější hudební nástroj, tím těžší pozici má ve světě skladatelů. Čím méně používaný instrument, tím spíše ho komponisté přehlédnou při své tvorbě. Z tohoto pohledu má akordeon vskutku těžký život, byť zvukové možnosti, jež nabízí, jsou mimořádné. Dynamická škála od fortissima do úplného niente, barevnost pomocí registrace, klavíristická hybnost či (v případě knoflíkového typu) možnost pravou rukou stisknout interval více než dvou oktáv (zde je tedy klavír dokonce poražen)… Zdaleka jsem neřekl všechno… Všechny možnosti s sebou však přináší požadavek obeznámenosti autorů s nimi a děje se, že do kompozice se pouští sami hráči, protože ti ony možnosti (mnohdy na rozdíl od skladatelů) znají detailně. Tak se stalo, že večer byl v jednom momentu také srovnáním skladatelů, kteří o akordeonu „něco ví“, s akordeonisty, kteří „také skládají“. V tomto smyslu vítězem se mi stala kompozice Baletní scény Pavla Trojana, bývalého ředitele Pražské konzervatoře (a otce ředitele festivalu Pražské jaro), která vykazuje jak komponistickou erudici, tak vhled do samotného nástroje. Pavel Trojan ve svém třívětém díle přitom nezapomíná na samu invenci. V pocitově často bitonálním, svěžím kusu si hraje s témbry i rytmy, prokazuje schopnost vystavět a naplnit formu, instrumentační nápaditost je v poslechově zkrátka příjemném díle více než zřejmá. Pokud Zřícená katedrála Václava Trojana byla duchovním vrcholem večera, pak Baletní scény jeho jmenovce zvukově-interpretačním, kdy podíl na nápadně pozitivním vyznění měl bravurně sehraný Apollon Quartet v obsazení Štěpán Pražák, Radek Křižanovský (housle), Pavel Cypris (viola) a Pavel Verner (violoncello). Doplnil je opět Ladislav Horák se svou záviděníhodně samozřejmou muzikalitou. (Čerstvý rozhovor s umělcem čtěte ZDE.) 

Následně vystoupil Jiří Lukeš se svou skladbou Kafkiana, složenou k výročí sta let od úmrtí Franze Kafky. Jednoznačně atonální a krutě disonantní kus efektivně dotvořil stylovou mozaiku koncertu. A jeho pestrou nástrojovou „kombinatoriku“ v předposledním čísle dovršili Petr Vacek a David Kovář. Ten se prezentoval světovou premiérou svého Religioso cantus, přičemž publikum oblažil také měkkým zvukem více než tři čtvrtě století starého altsaxofonu. Dominující dojem z cituplné kompozice je jakési lontano, jakoby z dálky znějící vřelá melodie.

Na závěr se zopakovalo obsazení Apollon Quartet a Ladislav Horák k produkci Quintettina HP Eduarda Douši. Osobně bych v běhu večera jeho skladbu jakéhosi neoromantického střihu prohodil s tou Pavla Trojana. Douša ve svém kvintetu prokazuje značnou řemeslnou dovednost, ale nemohl jsem se ubránit pocitu trochu nedostatečné invence (kterou právě supluje jednoznačně suverénním kompozičním řemeslem), přičemž i průnik do tajů nástroje akordeonu jako by zůstal napůl cesty. Skladba se z mého pohledu snaží zaujmout trochu úporně, což vyvolává instinktivní protireakci.

Nechci však končit negativně, protože večer (co do duraty skvěle odhadnutý) uplynul jedním tahem a dobře bavil. Ukázal životnost oslavovaného instrumentu i energickou osobnost lídra projektu Ladislava Horáka. Akordeon si koncertní pódia jednoznačně zaslouží.

Foto: International Accordion Days in Prague / KlasikaPlus, Daniel Pinc