„Svěží vstup první věty měl pouze krátkého trvání a motivicky sytý proud lehkosti a rytmické jiskřivosti skončil dřív, než se mohl plněji rozvinout.“

„Klavír se zde stáhl spíše do pozadí, jeho role se omezila na rozklady obsáhle vysázených mollových akordů, jež sólista rozehrál s patřičně měkkým úhozem a citem pro anticipaci harmonického pohybu.“

„Hráči zde prokázali brilantní souhru, v níž namísto prázdného virtuózního efektu pozitivně působil hudebně vyzrálý zřetel k celku.“

Trio Zimbalist si na pondělní rudolfinský koncert nachystalo bohatý, přes širokou historickou osu rozkročený program, jenž nenuceně mixoval soudobé trendy vážné hudby s klasickou noblesou. Těleso, které vystoupilo na pozvání Českého spolku pro komorní hudbu, ve své technicky brilantně zvládnuté hře vsadilo na nepateticky civilní a citově drobně zvrásnělý interpretační přístup, jemuž nechyběla elementární obeznámenost se stylovou individualitou provedených skladeb, ani bezproblémově fungující souhra.

Trio Zimbalist není na koncertní půdě žádným nováčkem, byť se také dá říct, že se na zářivém výsluní nejvyšší ligy komorní interpretace nevyhřívá nijak dlouho. Jeho členové, houslista Josef Špaček, violoncellista Timotheos Gavriilidis-Petrin a klavírista George Xiaoyuan Fu, se rekrutovali z filadelfského Curtisova hudebního institutu a svůj soubor pojmenovali po slavném houslovém virtuosovi Efremovi Zimbalistovi. Trio programově navazuje na Zimbalistův odkaz a díky svým nesporným kvalitám po dobu několika málo let obšťastňuje laické i odborné publikum, přičemž si s neochvějnou jistotou získává respekt na prestižních světových pódiích. Repertoárové rozpětí Tria Zimbalist sahá od stylově mírného vídeňského klasicismu přes citově rozkvetlý romantismus až po tonálně orientovanou modernu. Ve všech slohových perspektivách soubor uplatňuje energickou hru, již podporuje technickou spolehlivostí a symbioticky rozvibrovanou hráčskou komunikací. Není snad zapotřebí podotýkat, že všechny tyto aspekty byly přirozenou součástí pondělního koncertního večera.

Skladba Klavírní trio č. 1, op. 28 skladatelky Lery Auerbach hned zkraje koncertu překvapila pevnou a v lecčems novátorskou formou, v níž za řidší melodickou invenci suplovalo ostřílené, na rozvážné budování kompoziční architektury zacílené skladatelské řemeslo. Je třeba ovšem podotknout, že tento princip byl autorkou naplňován s různou mírou důslednosti. Svěží vstup první věty měl pouze krátkého trvání a motivicky sytý proud lehkosti a rytmické jiskřivosti skončil dřív, než se mohl plněji rozvinout. Kompozičně působivý, avšak nedotažený začátek jinak zajímavé skladby tím bohužel skončil na půlce cesty. Již zde ale mělo komorní těleso možnost předvést to, čím si podmanilo publikum po celém světě. Josef Špaček se ukázal jako virtuos prvního řádu, americko-čínský klavírista George Xiaoyuan Fu díky citlivé, i když občas trochu výrazově podceněné hře přidal do celého interpretačního výkonu punc mírnosti a vyváženosti. Řecký violoncellista Timotheos Gavriilidis-Petrin pak obalil tento zvukově čistý formalismus dostatečnou dávkou upřímné, avšak žádoucím způsobem usměrněné vášnivosti. Druhou větu těleso uvedlo v baladickém tónu, v němž prim sehrála temná a procítěná hra violoncella. Klavír se zde stáhl spíše do pozadí, jeho role se omezila toliko na rozklady obsáhle vysázených mollových akordů, jež sólista rozehrál s patřičně měkkým úhozem a citem pro anticipaci harmonického pohybu skladby. Třetí větu, nejsilnější část díla, Lera Auerbach zkonstruovala z tematicky nevýrazného dopředného dynamického proudu vyznačujícího se častými unisony bleskových škálovitých úprků ve violoncellu a houslích. Celá kompozice byla zakončena ztemnělou, kvílivými a znepokojujícími flažolety doprovozenou pasáží, kterou hráči provedli s profesionalitou a muzikálním vhledem. 

Ve stylové návaznosti zaznělo jako druhé číslo Klavírní trio a moll, op. 24 polsko-ruského komponisty Mieczysława Weinberga, jehož tvorba zatím není v tuzemském koncertním prostředí příliš známá. Weinberg své čtyřvěté dílo oděl do mírně modernistického hávu, v němž určující pozici sehrálo polyfonní splétání hlasů zpracovávané na rozšířeně tonálním základu. Skladatel se ukázal jako dobrý tematik, jemuž kromě expoziční práce nejsou cizí ani takové evoluční techniky jako přísně strukturovaná fuga. V první větě se Weinberg soustředil na postupné předávání hlavního tématu do všech instrumentálních složek, které skladbu v dalších fázích rozváděly do překvapivých charakterových poloh. Těžiště věty představovaly smyčce, s nimiž klavír vedl místy nerovný a nevyvážený dialog. Druhá věta utkvěla v posluchačově paměti díky drsnému a údernému vstupu klavíru, jenž byl moderován příkrými akcenty a ostrými rytmickými skoky. Hráči zde prokázali brilantní souhru, v níž namísto prázdného virtuózního efektu pozitivně působil hudebně vyzrálý zřetel k celku. Třetí a čtvrtá věta, do kterých Weinberg zřejmě za pomoci přímočaře rozfázovaných charakterových a expresivních diferencí esteticky zapojil své tragické zkušenosti z druhé světové války, pouze zopakovala interpretační umění tohoto komorního tělesa. Ze všech kladů je zde zapotřebí vypíchnout perfektně zahranou a rytmicky komplikovaně vypracovanou fugu ve finální větě, kterážto stvrdila neobyčejnou hráčskou úroveň Tria Zimbalist.

Druhá půlka koncertu byla věnována oblíbené „komořině“ Antonína Dvořáka, totiž Klavírnímu triu č. 4 e moll, op. 90 „Dumky“. Jak nás informoval program sepsaný muzikoložkou Vlastou Reittererovou, rakouský hudební kritik Eduard Hanslick se o dílu vyjádřil pochvalně, avšak vadila mu jistá absence jednotné náladové linie. Tento postřeh věhlasného hudebního estetika a Dvořákova podporovatele se po odeznění posledního akordu ukázal jako pravdivý: Antonín Dvořák dílo zkomponoval jako jakousi mozaiku náladových proměn a emočních švů, jež občasně zatemňovaly jeho formálně logický vývoj. Ve skladbě tak mohl posluchač vyposlouchat heterogenní směsici romantického lyrismu a operního dramatismu, jakož i plynulé prolínání nostalgického bezvětří se synkopicky rozdmýchávanou expresí. Trio Zimbalist se dokázalo bezpečně adaptovat na tento Dvořákův záměr a skrze poctivé následování obsahové a formální povahy skladby jej vsadilo do energicky dynamického rámce, z něhož přímo čišela libozvučná dvořákovská melodika a úsporně tvarovaná harmonie. Velkou úctu si zde vysloužil zejména klavírista George Xiaoyuan Fu, jehož bytostně jemná a uhlazená hra se krásně snoubila s Dvořákovou bezstarostností a melodickou invencí. V kombinaci s akademicky čistým záběrem Josefa Špačka a interpretačním temperamentem Timotheose Gavriilidise-Petrina se Dvořákovo klavírní trio zakulatilo do přívětivého a dialogicky rozpohybovaného tvaru, který publikum jistě chytil za srdce. Následný exaltovaný potlesk a ravelovské a haydnovské přídavky se tím staly vroucím výrazem vzájemného souznění posluchačů a hráčů, které se – osvojíme-li si alespoň minimální dávku upřímnosti – nevidí často. 

S ohledem na otevřené přijetí Tria Zimbalist ze stran pražského publika je logické, že tuzemské koncertní prostředí stojí o další podobné události, jež dále rozšíří náš obzor o zkušenosti s provozováním komorní hudby. Komorní hudba má svá specifika, dovoluje posluchači jednodušeji vhlédnout do hudebních struktur a užít si individuální výkony jednotlivých hráčů. Jedná-li se o natolik vybavené těleso jako Trio Zimbalist, stává se z pouhé posluchačské zkušenosti niterný prožitek. Můžeme proto doufat, že se z prvního pražského vystoupení tohoto tria zrodí pravidelně aktualizovaná tradice, která českému posluchači nabídne další, podobně jímavé okamžiky.

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská