„Vše se točí kolem tajemství, nedostatku či nepřítomnosti lásky, proměnlivosti duše a řekl bych i proměny identity.“

„Co se týče rodinného tria, umělecký vztah se v okamžiku, kdy položíme smyčec na struny, nijak neliší.“

„Vždycky mě okouzloval půvab a emocionální síla, která z hudby českých skladatelů vyzařuje.“

Ve čtvrtek se Hradec Králové opět stane epicentrem soudobé hudby. V Sále Soni Červené začíná již 21. ročník festivalu soudobé orchestrální světové hudby Hudební fórum Hradec Králové. Linkou, která propojí čtyři koncerty a zároveň také hudbu s diváky v auditoriu i posluchači stanice D-dur a dalších evropských veřejnoprávních stanic, je sto let od narození pětice hudebních velikánů: Luciana Beria, Hanse Wernera Henzeho, György Kurtága, Pierre Bouleze a Friedricha Cerhy. Na čtvrtečním zahajovacím koncertě vystoupí za doprovodu Filharmonie Hradec Králové také francouzský violoncellista Aurélien Pascal s koncertem Henriho Dutilleuxe Tout un monde lointain (Celý vzdálený svět). 

Dílo Henriho Dutilleuxe bude určitě jedním z vrcholů večera. Patří ke klíčovému repertoáru cellistů. Jaké místo má v tom vašem? 

Velmi významné, už jen tím, že jsem ho nastudoval ještě jako poměrně mladý interpret a jeho strukturou jsem se pak zabýval i ve své diplomové práci během magisterského studia. Byl to také jeden z prvních koncertů, které jsem hrál s orchestrem. Bylo to právě v roce 2013 na soutěži Paulo Cello v Helsinkách.

Dutilleux se při tvorbě koncertu inspiroval sbírkou Charlese Baudelaira Květy zla. Máte rád jeho poezii? 

Baudelaire neinspiroval jen Dutilleuxe, ale celou generaci brilantních francouzských skladatelů před ním: Debussyho, Ravela či Faurého. V jejich hudbě se odráží tento symbolismus a snovost a je to velmi patrné i u Dutilleuxe. Samotný název koncertu Tout un monde lointain pochází z básně Vlasy. Jako teenager jsem Baudelaira četl a tohle opravdu mistrovské dílo francouzské poezie mě také docela silně ovlivnilo. Citáty, které Dutilleux umisťuje na začátek každé věty koncertu, působí spíš jako hudební a introspektivní inspirace než doslovný komentář. Vše se točí kolem tajemství, nedostatku či nepřítomnosti lásky, proměnlivosti duše a řekl bych i proměny identity.

Střední, tedy třetí část Dutilleuxova koncertu dává interpretovi prostor pro skutečně virtuózní hru. Je to nejspíš technicky nejnáročnější část. Jak k těmto obtížím, které před vámi stojí, přistupujete?

Jakmile jsou noty takříkajíc zažité, a to trvá dlouho, protože technicky je skladba opravdu neobvyklá, přichází ta chvíle, kdy je potřeba propojit virtuozitu s lyrikou. Najít rovnováhu mezi perkusivními efekty, pizzicaty, skoky smyčcem a vnímat to všechno jako jeden pohyb. Klidně mohu říct, že by to měl být jeden tah štětcem.

V Hradci Králové budete spolupracovat s estonským dirigentem Henrim Aavikem. Znáte se už? 

Neznáme, ale jsem moc rád, že se s Henrim Aavikem u tohoto koncertu poprvé setkám. 

A co od něj jako sólista nejvíc potřebujete?

Od dirigenta obvykle potřebuju pozorné ucho. Aby mi poskytl svobodu pro vlastní hudební projev. U Dutilleuxova koncertu ale musím dodat, že obzvlášť důležitá bude dirigentova preciznost. 

Kromě sólových vystoupení hrajete také v triu s klavíristou Alexandrem Kantorovem a houslistkou Liyou Petrovou, ale také v Triu Pascal se svým otcem a bratrem. Co vám komorní hra přináší jako hudebníkovi? 

Život komorního hráče a sólisty vnímám jako dvě strany jedné mince. Chybělo by mi, kdybych dělal jen jedno z toho. Komorní hudba obohacuje mou sólovou zkušenost a naopak. 

Mění se nějak umělecká dynamika, když jsou hráči z jedné rodiny?

Co se týče rodinného tria, náš umělecký vztah se v okamžiku, kdy položíme smyčec na struny, nijak neliší od jiných. Ale všechno kolem je samozřejmě jiné! Myslím, že v každém intenzivně spolupracujícím komorním souboru, zvlášť ve smyčcových kvartetech, vzniká vztah, který je skoro jako rodinný, možná ještě bližší, protože spolu trávíte tolik času. Pro naše rodinné trio to ovšem tolik neplatí. Nemáme zas až tak moc společných koncertů v průběhu sezony. Ale vždy mě potěší, když mohu s bratrem a otcem hrát. 

V listopadu v Paříži společně uvedete Dvořáka a Suka. Jaký vztah máte k české komorní hudbě?

Docela silný! Vždycky mě okouzloval půvab a emocionální síla, která z hudby českých skladatelů vyzařuje. Violoncello v ní bývá navíc výtečně napsané a melodické linie jsou mimořádně vděčné a krásné. Pro label La Música, na kterém jsme již vydali Franze Schuberta nebo hudbu žijícího francouzského autora Bruna Coulaise, chystáme i album s českou komorní tvorbou. 

V určité fázi kariéry jste se účastnil mnoha soutěží, kromě Paulo Cello i Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Co pro sólového instrumentalistu znamenají soutěže?

Ať už člověk soutěž vyhraje, nebo ne, jsou skvělou příležitostí, jak si vybudovat rozsáhlý repertoár. A samozřejmě získat opravdovou koncertní zkušenost, a to často v dost náročných a exponovaných podmínkách. Hudební život po soutěžích se s nimi sice nedá srovnat, ale přesto jsou velmi formativní.

Na zmiňované soutěži Paulo Cello v roce 2017 v Helsinkách jste s Tout un monde lointain od Henri Dutilleuxe umístil na druhém místě. Váš výkon mohou diváci pořád obdivovat na platformě Youtube. Vracíte se někdy k této nahrávce? 

Je jasné, že jsem se interpretačně posunul. (smích) Ve čtvrtek to už bude určitě zase jiné!