„Člověk u Martinů kolikrát zjistí, že to není tak těžké, jak se na první pohled může zdát.“

„Snažím se být všestranná.“

„Alexandr Skrjabin mě naprosto uchvátil.“

Mladá klavíristka Ayla Bártová se představí 20. září na Prologu Lednicko-valtického hudebního festivalu v Divadle Reduta v Brně. Společně s houslistou Matteem Hagerem zahrají Concerto da Camera od Bohuslava Martinů ve spolupráci s Ensemble Opera Diversa pod vedením Gabriely Tardonové. V druhé části zazní Koncert pro klavír a smyčcový orchestr od Jana Nováka. Ayla nyní nastupuje do druhého ročníku Akademie múzických umění v Praze, kde studuje ve třídě profesora Ivana Klánského. O svých koncertech, snech, plánech i studiu se rozpovídala v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz

Za pár dní vystoupíš na Lednicko-valtickém hudebním festivalu se skladbami od českých skladatelů z 20. století. Je ti hudba z tohoto období blízká, nebo je to pro tebe něco zcela nového?

Se skladatelem Janem Novákem se setkávám vlastně úplně poprvé a musím se přiznat, že jsem jeho tvorbu prakticky neznala. Jeho hudba mě nadchla a velmi mě baví. Jsem opravdu ráda a vděčná, že jsem získala tu možnost si tento koncert zahrát veřejně s orchestrem. Určitě mám v plánu se pak v budoucnu podívat i na jeho další tvorbu.

Co se týče Martinů… k němu jsem měla vždycky smíšené pocity, spíše mě jeho hudba odrazovala. Má složitý a na první pohled občas nepřehledný zápis. Ale člověk pak kolikrát zjistí, že to není tak složité, jak se na první pohled může zdát.

Je ti obecně česká hudba blízká?

Díky Smetanově soutěži jsem měla teď v repertoáru poměrně hodně skladeb právě od Bedřicha Smetany. Hodně jsem si oblíbila skladbu Macbeth a čarodějnice, ale abych se přiznala, do těch nejznámějších klasik, co hraje většina klavíristů se mi moc nechtělo, například Českých tanců a podobně… tyto lidové až folklorní melodie mi až tak blízké nejsou. Možná je to mými z poloviny tureckými kořeny, že to není ve mně, anebo tomu prostě musím ještě přijít na chuť.

Kromě Smetany ale miluju Janáčka, konkrétně jeho Sonátu pro klavír, tu bych se jednou ráda naučila. A také nesmím zapomenout na Dvořákův violoncellový koncert.

Co hraješ nejraději?

Před dvěma lety jsem se naučila svou první skladbu od Alexandra Skrjabina a nebojím se říct, že jsem do něj od té doby zamilovaná. Jeho hudba mě něčím naprosto uchvátila a je zatím málo skladeb, které ve mně dokážou vyvolat takové emoce, jako právě ty od Skrjabina. V průběhu studovaní jeho Etudy op. 8: č. 11, jsem zjistila, že měl synestezii. V tu chvíli mi to také celé začalo dávat smysl. Sama jsem totiž měla pocit, že jeho hudba zní jako živý obraz. Přijde mi neuvěřitelné, jak byl schopen spojit tyto dva lidské smysly dohromady. Těžko se mi to popisuje, ale opravdu jeho hudbu vnímám jako něco nadpozemského, ostatně tak, jak se i on sám údajně cítil. V jeho poznámkovém sešitu dokonce můžeme najít jeden text z roku 1904, kde říká: „Jsem Bůh!” Není jasné, zda to směřoval konkrétně na svou osobu, ale lidé často spekulují o jeho duševním zdraví a megalomanii, které proudila z jeho údajně silně narcistické povahy.

Co by ses od něj chtěla dál naučit?

Ráda bych se naučila jeho druhou sonátu. Je kratší, dvouvětá a rozhodně hratelnější než jeho pozdní sonáty. Myslím si, že je ideální na začátek.

Jaká skladba od Skrjabina by byla tvým největším snem?

Těším se na nastudování druhé sonáty. Uvidím, co potom.

Kdybys měla možnost něco nikdy nehrát, co by to bylo?

Před půl rokem bych ti asi řekla Martinů… (smích) Ale ne, snažím se sama sebe nespecifikovat do jednoho období tím způsobem: ano, tohle mi jde, tak to budu hrát víc nebo naopak. Snažím se být všestranná. Přijde mi důležité hrát od každého něco. Obzvlášť v tomto věku. Samozřejmě přirozeně je něco člověku bližší, občas to jde ztuha a člověk se opravdu musí přemáhat. Ale za mě se takto i nejvíc naučí.

Co tě čeká za nový repertoár?

Kromě zmiňovaného Skrjabina mám v plánu Impromtu op. 90 od Franze Schuberta. Pak samozřejmě nějaké povinné skladby do školy, jako například Beethovenovu Sonátu č. 24 Fis dur. Také bych se ráda soustředila na komorní hru, konkrétně klavírní trio, kde spolupracuju s Annou Čermákovou (violoncello) a Klárou Klánskou (housle). Máme v plánu nastudovat známé, ale překrásné a moje oblíbené Trio č. 1 od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Když se vrátíme úplně na začátek. Mohla bys mi říct, jak ses dostala k hudbě a ke hře na klavír?

Když mi byly tuším čtyři roky, můj táta se rozhodl, že mě vezme do spořilovské ZUŠky do klavírní třídy Jitky Shabuové. Já jsem ale to nadšení moc neopětovala, strašně jsem řvala a brečela, že mě prý bolí prstíčky, a tak nám bylo silně doporučeno, ať raději přijdeme až za rok. V pěti letech jsem tedy začala s mou babičkou docházet pravidelně na hodiny a také každý den cvičit. Původně měl táta v plánu, abych se naučila jen klavírní základy. Později jsem měla přestoupit na violoncello. Nakonec ale usoudil, že mi klavír jde a já tak zůstala u toho. V devíti letech jsem přestoupila na ZUŠ Ilji Hurníka k Taťáně Vejvodové, u které jsem pokračovala i po přijetí na hudební gymnázium. V septimě jsem pak přešla do třídy Marka Kozáka, se kterým i teď, po absolvování gymnázia, občasně spolupracuju. Zároveň se mi po celou dobu mých studií věnuje klavíristka Terezie Fialová. A minulý rok jsem nastoupila na Akademii múzických umění v Praze do třídy profesora Ivana Klánského.

Jsi spokojená na HAMU?

Ano! I když jsem na gymnáziu studovala ráda, těšila jsem se pryč ze středoškolského prostředí. Škola byla poměrně dost časově náročná, takže se teď určitě mohu více soustředit na hraní. Velká změna pro mě nastala rozhodně v přístupu a ve vedení hodin. S panem profesorem Klánským probíhají hodiny spíše formou masterclassu. To samozřejmě neznamená, že by práce byla méně intenzivní. Spíše jsem do teď byla zvyklá na podrobnější práci přímo na hodinách, teď musím rozhodně fungovat více sama. Ale tento přelom je samozřejmě nevyhnutelný a čeká dříve či později na každého.

Zaznamenala jsem, že občas vystupuješ se svým bratrem Josefem, který hraje na violoncello. Jaké to je hrát komorní hru v rámci rodiny?

Musím říct, že je krásné vidět mladšího bratra hrát skladby, které jsem jako malá milovala a slyšela hrát tátu, a že je mohu teď hrát i s ním. Například Beethovenovy Sonáty, ze kterých jsme hráli tu třetí, nebo Rondo od Antonína Dvořáka. To byla asi má nejoblíbenější skladba v dětství. Samozřejmě jako asi všichni sourozenci se dokážeme nepohodnout. Na pódiu je ale pak znát, že hrajete s někým, s kým jste i vyrůstal.

Hraješ občas i s tátou?

Pravidelně spolu nehrajeme. Minulý rok jsme ale byli společně v Tunisku, kde jsme měli dva koncerty. Nebo spolu občas vystupujeme na menších koncertech po České republice.

Co bys chtěla nejraději dělat v budoucnu?

Upřímně, tuto otázku si kladu už asi od svých jedenácti let, a pořád jsem na ni nenašla konkrétní odpověď. Nikdy jsem asi nebyla člověk, co by v hlavě měl jeden cíl a za tím si šel. Ale to zase neznamená, že žádné cíle nemám. Spíš jich je asi více a jsou menší a v dohlednější budoucnosti. Sama nad tím hodně přemýšlím a asi na to více neumím odpovědět.

Co ráda děláš ve svém volném čase?

Kromě toho být se svýma kocourkama? Hodně ráda chodím na koncerty, na ty klasické i neklasické. Nejraději mám koncerty komorních uskupení. Vždycky se těším na Mezinárodní festival komorní hudby v Kutné Hoře, kam jezdím každý rok už od mala. Dvakrát jsem tam dokonce hrála a momentálně tam pomáhám v produkčním týmu.

Mimo klasickou hudbu také ráda objevuju menší české interprety nebo chodím na koncerty mých kamarádů. Nedávno jsem byla například na koncertě kapely Šťáva nebo na multiinstrumentalistovi Tomášovi Reindlovi. Často mám pocit, že lidé z mého okolí na jinou hudbu než klasickou koukají skrz prsty. Já tam naopak často najdu inspiraci i pro svou interpretaci. Sama se mnohdy přistihnu, že se při hraní připadám až moc svázaná, že ve skladbách přestanu vnímat hudbu a soustředím se jen na správné noty a aby vše bylo tak, jak má. Ale prostředí těchto koncertů je naprosto odlišné, uvolněné. Vidíte lidi, kteří si to opravdu viditelně užívají. A já se touto uvolněností snažím inspirovat a přenést i do té naší klasické sféry. Ale jsou to samozřejmě naprosto dva odlišné světy a nejde je moc srovnávat.

Jací jsou tví oblíbení interpreti?

Asi Jevgenij Kissin a Krystian Zimmerman.

Co tě baví na hře na klavír a co je to nejtěžší?

Na klavíru mě baví a zároveň děsí to obrovské množství repertoáru, který má možnost člověk hrát. Nejtěžší je pro mě zůstat motivovaná.

Co tě teď v blízké době čeká?

Momentálně žádnou soutěž naplánovanou nemám. Spíš bych si teď chtěla rozšířit a upevnit svůj repertoár. Období před soutěžemi je pro mě vždycky hodně náročné, jsem totiž poměrně velký nervák. Snažím se s tím ale pracovat. Poslední dobou mám pocit, že mi před samotným výkonem pomáhá, když se na něj tolik nesoustředím. V tom smyslu, že se snažím tolik nezkoumat, v jakém jsem rozpoložení. Zda jsem perfektně rozehraná, ideálně oblečená, učesaná, je mi moc teplo, zima… člověk vlastně nikdy nemá ty perfektní podmínky a nesmí se tím nechat rozhodit.

Jsi asi v té nejintenzivnější části nekončícího hudebního vývoje a studia. Co tě v tuto chvíli nejvíce zajímá? Máš teď nějaké téma nebo otázku, kterou si dokola kladeš a která tě nenechá spát?

Spím docela poklidně, takže naštěstí žádnou takovou nemám. Ale určitě bych někdy v budoucnu ráda rozšířila svůj rozhled, co se týče moderních a současných autorů, a poznala tak zase něco úplně jiného. Zároveň s tím zatím nepracuju nijak aktivně, spíše se inspiruju, když někde něco slyším, a nechávám to volně plynout.

foto: archiv Lednicko-valtického hudebního festivalu, MHF Kutná Hora a interpretky