„Hudba je spojnice mezi zemí a nebem, která nám pomáhá v našem duchovním životě.“

„Na byzantskou hudbu nedám dopustit. Vyloženě vybízí k hlubokému prožitku, ke kontaktu s transcendentnem…“

„Nikdy mě nenapadlo uvažovat o tom, že ‚velká ektenie‘, tedy soubor přímluv a proseb přednášených knězem, je také svým způsobem hudební skladbou.“

Šero večerního chrámu a ve čtyřech koutech ženské postavy v dlouhých černých šatech táhle zpívající tajemné slabiky. Atmosféra jak vystřižená z nějakého mysteriózního filmu. Tak ve čtvrtek 2. října v pražské pravoslavné katedrále sv. Cyrila a Metoděje začal mezinárodní festival pravoslavné duchovní hudby Archaion Kallos.

Protože se jednalo o úvodní koncert letošního ročníku, nemohly na začátku chybět slavnostní proslovy. Ředitel festivalu a zároveň umělecký vedoucí souboru Philokallia Ensemble Marios Christou (rozhovor poskytnutý před začátkem letošního festivalu ZDE) přivítal návštěvníky a předal slovo oficiálním hostům. Nejdříve mluvil řecký velvyslanec Konstantinos Konstantinou, který podtrhl, že koncerty v rámci festivalu Archaion Kallos nejsou jen kulturní událostí, ale zejména hlubokým duchovním zážitkem. Zároveň zdůraznil i dědictví Svaté hory Athos, která byla hlavním tématem zahajovacího koncertu. Po něm se slova ujal předseda Kulturní komise Prahy 2 Jaroslav Šolc: „Mám vždycky velkou radost, když v kostelích Prahy 2 zní hudba, protože to je spojnice mezi zemí a nebem, která nám pomáhá v našem duchovním životě,“ řekl mimo jiné. Pravoslavnou církev v českých zemích oficiálně z pověření pražského arcibiskupa Michala Dandára zastupoval kněz Cyril Sarkissian, který vede farnost určenou zejména pro řecké věřící. „Je pro nás velkou ctí, že se dnes můžeme společně pokochat krásou hudby, která po staletí vyjadřuje živou víru, duchovní hloubku a liturgickou tradici pravoslavné církve,“ pronesl. A stejně jako řecký velvyslanec zdůraznil, že festival není jen uměleckou událostí, ale příležitostí pro duchovní setkání.

Náhled do vigilií v athonských klášterech

Pak už ale nastala chvíle, na kterou všichni čekali. Jak už bývá u těchto koncertů na festivalu zvykem, účinkující ze souboru Philokallia Ensemble se zpočátku seřadili v zádní části u vchodu do kostela. Poté, co začali zpívat, čtyři dámy velmi pomalu a se svíčkami v rukách postupovaly chrámovou lodí dopředu. Táhlý zpěv tak najednou přicházel ze všech stran.

Šlo o skladbu Te-ri-rem, tedy slabiky, které se v tradiční byzantské hudbě zpívají tam, kde dochází lidská slova. Jak vyplynulo i z úvodních slov řečníků, v pravoslavné tradici hudba nemá jen umělecký význam, ale je neoddělitelnou součástí duchovního života. Hudba je jedním z nástrojů, který člověka spojuje s Bohem. 

Koncert se jmenoval Zpěvy athonské vigilie. Mohli jsme tak díky němu nahlédnout do bdění mnichů žijících na Svaté hoře Athos, která je autonomní součástí Řecka a platí za duchovní centrum pravoslaví. Bdění bývá dlouhý soubor na sebe navazujících bohoslužeb. Právě jejich průřezem nás koncert provedl.

Po impozantním začátku se účinkující přesunuli do čela chrámu, kde už zůstali po zbytek koncertu. Sboristy z Philokallia Ensemble doprovázel vzácný host, přední řecký zpěvák byzantské hudby Christos Chalkias, který studoval hudbu na Athosu a dnes působí v Soluni.

Zdánlivá jednotvárnost proměňovaná dynamickými melodiemi

Ačkoli program koncertu byl složen z mnoha skladeb z různých typů bohoslužeb, působil jednolitým dojmem. Jedna skladba plynule navazovala na druhou. První ukázky zněly z večerní bohoslužby. Žalm 140/141 Hospodine, k Tobě volám jsme slyšeli hned dvakrát – nejdříve v řečtině, pak v češtině. Některé byzantské nápěvy zněly v postmoderní úpravě, aby se lépe hodily pro český jazyk a lahodily českému publiku.

Byzantská hudba se vyznačuje jistou jednotvárností. Je to jeden z důvodů, proč někteří pravoslavní zejména ze slovanských národů při bohoslužbách raději sahají po zpěvech z jiných tradic. Osobně ale na byzantskou hudbu nedám dopustit. Vyloženě totiž vybízí k hlubokému prožitku, ke kontaktu s transcendentnem…

Skladba koncertu ale jakékoli upadnutí do letargie neumožňovala. Zatímco Christos Chalkias zpíval klasicky, jak se v řeckých chrámech zpívá, zpěváci z Philokallia Ensemble kontrovali dynamičností.

Hity i překvapení

Osobně jsem se nejvíce těšil na zpěv Exomologisthe to Kyrio, tedy Žalm 135/136. Ačkoliv jsem před chvílí zmínil jistou jednotvárnost byzantských melodií, v tomto případě to neplatí. Je melodická, dynamická, rytmická – a v pravoslavném prostředí platí za jeden z „hitů“. 

Po jitřní bohoslužbě následovaly ukázky z liturgie sv. Jana Zlatoústého, tedy nejčastěji sloužené bohoslužby. A tady jsem zažil jisté překvapení. Nikdy mě nenapadlo uvažovat o tom, že „velká ektenie“, tedy soubor přímluv a proseb přednášených knězem, je také svým způsobem hudební skladbou. Bylo zajímavé ektenii neslyšet z úst kněze, ale zpěváka při koncertním vystoupení. Na stranu druhou jsem si vzpomněl, že chrámoví sbormistři si občas naříkají na kněze, kteří nejsou vždycky zcela hudebně nadaní. Při ekteniích kněz pronáší prosby a sbor na ně odpovídá. Pokud to neladí, sbormistři jsou nešťastní. V podání zpěváků na Archaion Kallos ale ektenie ladila krásně.

Prostřídalo se několik skladeb. Většina jich zněla v řečtině, své místo měla ale i čeština. Občas zněly oba jazyky najednou, což bylo velmi zajímavé…

Zmínil jsem „byzantské hity“. Jeden mi stále chyběl. Ale nakonec jsme o něj nepřišli. Zazněl jako přídavek. Tím největším pravoslavným hitem v byzantské melodii je Agni Parthene, hymnus, jehož slova na přelomu 19. a 20. napsal sv. Nektarios Eginský a melodii složil mnich, který dosud žije na Athosu. Skladba zněla střídavě řecky a česky.

Letošní ročník Archaion Kallos začal, z mého pohledu, více než důstojně. Návštěvníci se mají na co těšit.

Foto: Martin Pilpach / Archaion Kallos