„Byl v pravou chvíli na pravém místě, když se roku 1949 začala psát průlomová kapitola v dějinách televize a opery v jejím vysílání.“

„Nejcennějším byl cyklus Opera for Millions, který měl po celou dobu na starosti právě Adler.“

„Do míst, odkud pocházel, se už nikdy nevrátil, ale přece jako by tam jeho odkaz stále žil.“

Ne že by toho sám o sobě dokázal málo. Dirigoval symfonická tělesa i operní představení, ve dvou divadlech byl uměleckým ředitelem, vedl operní centrum v proslulém hudebním učilišti, dvakrát byl nominován na cenu Emmy. A přece je příběh jabloneckého rodáka, jakým byl světoběžník Peter Herman Adler, umocněn širším kontextem. Poctou době poválečného nadšení a „sladkých šedesátek“, sweet sixties, kdy se v Americe našli bohatí podporovatelé čehosi tak menšinového, jako byly přenosy či záznamy operních představení v televizi. Právě do této oblasti otiskl náš činorodý krajan svou nejcennější stopu. 

Narozen na sklonku předminulého století, jmenovitě 2. prosince 1899, opsal Peter Herman Adler svou životní i profesní dráhou pozoruhodný oblouk. Není známo, že by s hudbou měli něco společného jeho rodiče. Otec Berthold byl lékařem, matka Elsa ženou v domácnosti, pečující kromě prvorozeného syna také o mladší sestru Gertrud (*1905) a o prostřední Marianne (*1903) – ta bohužel zemřela sedm měsíců po narození. A zatímco Gertrud zvolila spořádaný, nenápadný život, obdařený po sňatku dvěma potomky, Peter si záhy obul toulavé boty. Lákala ho hudba, chtěl ji studovat. Díky svým vlohám i své píli byl přijat na Pražskou konzervatoř, kde studoval kompozici a dirigování u trojice významných pedagogů. Vítězslava Nováka, Fidelia Finkeho a Alexandra von Zemlinského. Důkladná průprava mu později přišla vhod všude, kam ho osud zavál.

Poprvé sice stanul na dirigentském stupínku brzy po studiích v Brně, ale zásadněji, i když nenápadněji, se jako osmnáctiletý mladík uplatnil roku 1916 při pražské premiéře Janáčkovy opery Její pastorkyňa. Že se odehrála dlouhých dvanáct let po úspěšném provedení v brněnském Divadle na Veveří, protože ředitel Národního divadla Karel Kovařovic měl proti Leošovu dílu silné výhrady, je známou věcí. Mnohem méně se ví, že na úpravách, které si neústupný Kovařovic vynutil, přestože je tvrdohlavý Janáček dlouho odmítal provést, se v hudební rovině nejspíš podílel právě Adler. Mladý, neznámý, řemeslo ovládající, nikoho nepobuřující a se svojí úlohou v pozadí smířený. 

Časem si ovšem ověřil, že může hrát i důstojnější roli; a z vlasti se vydal do světa. Od svých třiceti působil v Brémách, kde si ho Státní divadlo vybralo jako hudebního ředitele. Vydržel tam tři roky, školil se za pochodu v dramaturgickém řemesle, což se mu mělo později za velkou louží náramně hodit. Ve dvaatřicátém roce přesídlil do Kyjeva. Stal se tam pro změnu uměleckým ředitelem místních filharmoniků, prožil bezmála pět let v nepřetržitém pracovním nasazení. Přesto však, obdařen intuicí citlivého umělce, vnímal houstnoucí předválečnou atmosféru, která mu jako Němci, byť z Československa, připravila ve slovanském prostředí nejednu nepříjemnou chvíli. Že se dříve či později vydá jiným směrem, mu bylo stále jasnější.

Psal se rok 1939, válka v Evropě už probíhala, když se mu naskytla možnost přesídlit do Spojených států amerických. Tamní nástup byl pro něj zprvu triumfální, vždyť hned následujícího roku se mu naskytla příležitost dirigovat Newyorskou filharmonii. Proč se jeho slibně nastoupená americká kariéra následně zadrhla, mohlo mít řadu příčin. Od prachobyčejné smůly přes nedostatek vlivných zastánců až po skutečnost, kterou si postupně začal připouštět. Že konkurence s taktovkou v ruce je značná a on v ní na pódiu nejspíš neobstojí tak, jak si vysnil. Dost možná jej to však příliš netrápilo, protože svoje budoucí uplatnění viděl jinde.

Významnou kapitolou se stalo působení v roli uměleckého ředitele symfonického orchestru v Baltimore. Adlerovo devítileté angažmá z let 1959 až 1968 dokázala překonat až slavná dirigentka Marin Alsop, která orchestru, jehož historie sahá k roku 1917, později kralovala plných čtrnáct let. Baltimorské období bylo ovšem zarámováno činností, v níž se naplno našel a zaznamenal nejvýraznější úspěchy. Zúročil v ní vše, co se dosud naučil, a uplatnil se i proto, že byl takříkajíc v pravou chvíli na pravém místě.

Tím byl New York, kde se roku 1949 začala psát průlomová kapitola v dějinách televize a uplatnění operní tvorby v jejím vysílání. Vždyť jako by si tyto dvě disciplíny odporovaly. Na jedné straně médium, jehož převládající náplň popíše sociolog Marshall McLuhan trefným příměrem „ubavit se k smrti“. A na straně druhé svět opery, tohoto náročného umění, ve kterém se divadlo prolíná s hudbou, herecká dovednost se zpěvem, o režijní či scénografické složce nemluvě. A přece se díky poválečnému nadšení vytvořilo v Americe podhoubí pro projekt, který v prvotní podobě vydržel patnáct let a později znovu ožil. Pod křídly vysílatele s celostátní působností, jakým byla National Broadcasting Company, vznikl institut jménem NBC Opera Theatre. Se záměrem „uvádět na televizní obrazovce operní díla jak časem ověřená, tak zbrusu nová“. Snazší se zprvu zdálo inscenovat je v kulisách televizního studia, časem však NBC Opera Theater vyrazil i do operních domů a živě či na záznam z nich přinášel divákům autentické zážitky.

Nejcennějším střípkem v této mozaice, kterou po léta finančně zajišťovala firma Texaco, jež se už předtím uplatnila jako sponzor rozhlasových přenosů z newyorské MET, se ovšem stala soudobá operní díla, vzniklá na objednávku. Cyklus Opera for Millions měl po celou dobu na starosti právě Peter Herman Adler. Coby hudební a umělecký ředitel v jedné osobě zadával práci skladatelům, jejich výtvory s nimi pak tříbil jako dramaturg a nakonec režíroval. Činnost dirigenta přenechával Herbertu Grossmanovi, zatímco producentskou složku projektu zajišťoval Samuel Chotzinoff. Historicky první opera pro televizi byla odvysílána na Štědrý den, 24. prosince 1951, nikoli náhodou. Adler totiž vyzval skladatele Giana Carla Menottiho, aby zkomponoval hudbu na vlastní libreto „s vůní vánoc“. Vznikla tak jednoaktová, de facto dětská opera Amahl a noční návštěvníci, s jejímž přístupným dějem i srozumitelným hudebním vyzněním se mohli ztotožnit diváci lační neotřelých televizních zážitků, ale operním žánrem dosud nepolíbení. 

Může nás těšit, že hned druhým dílem tohoto typu se stala opera Bohuslava Martinů, na které skladatel pracoval od počátku října do konce listopadu 1952. The Marriage neboli Ženitba, k níž libreto vytvořil sám Martinů na motivy Gogolovy stejnojmenné komedie, měla v televizním vysílání premiéru 7. února 1953. A dílo, které dnes Aleš Březina hodnotí jako „veselé, zpěvné, lehce plynoucí a hudebně srozumitelné“, se dočkalo příznivého ohlasu. Povzbuzen těmito slibnými počátky, odhodlal se Peter Herman Adler k objednávkám náročnějšího ražení. Pro televizi tak vznikly další Menottiho opery Golovin (1958) a Labyrinth (1963) anebo dílo skladatele Thomase Pasatieriho, nazvané Soud s Mary Lincolnovou. Převážně pochmurný námět, zabývající se vdovou po zavražděném americkém prezidentovi a soudním verdiktem ohledně její duševní způsobilosti, byl odvysílán 14. února 1972. Tedy plných osm let poté, co skončil cyklus Opera for Millions. A díky tomu, že se z Baltimoru vrátil k práci pro televizi neúnavný Adler. 

Ve stejném roce poprvé a naposledy dirigoval v Metropolitní opeře; svou bohatou hudební dráhu završil v letech 1973 až 1981 řízením Amerického operní centra, vzniklého v rámci Juilliard School. Posledních devět let života prožil v malebném ústraní Connecticutu, kde v městečku Ridgefield 2. října 1990 zemřel. Do míst, ze kterých pocházel, se už nikdy nevrátil. A přece jako by tam jeho odkaz stále žil. Mezi stovkou televizních pořadů o hudbě a tanci, zaslaných do soutěže blížícího se festivalu Zlatá Praha, je opět nejeden věnován opeře. Buď zaznamenané na pódiích či v přírodních scenériích, anebo vytvořené na objednávku. Jako by se nad nimi Adlerův duch vznášel a jeho dědictví ožívalo.

Foto: Facebook - Library of American Broadcasting, Wikipedia / volné dílo - PD-PRE1978, Wikipedia / Maryland GovPics / CC BY 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/), Wikipedia / Laurel Maryland / CC BY-SA 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/)