„Pro Nettlův osud bylo rozhodující jeho členství ve vzdělávacím spolku Urania.“

„Kdoví kolikrát mu uškodila příslušnost k tajemnému spolku, opředenému úvahami o skrytém vlivu na společnost.“

„Psal se rok 1946, když byl Nettl jmenován profesorem hudební vědy na univerzitě v Bloomingtonu.“

Jen několik kilometrů od Náchoda se uprostřed líbezné krajiny nalézá rarita svého druhu. Venkovské ghetto. Od 18. století jej v obci Velká Bukovina, kde dnes žije pouhá stovka obyvatel, tvořilo deset domů v uličce zvané Židovská. K nim přibyla nevelká synagoga a rituální lázeň. Cenný, protože dodnes zachovaný, je židovský hřbitov s barokními či klasicistními náhrobky. O tom, jak a proč se Židé v tak malé obci kdysi ocitli, nepanuje shoda; nejpravděpodobnější se zdá verze, že sem uprchli před pogromy z nedalekého Polska. Ať tak, či onak, 10. ledna 1889 zde přibyl do rodiny Nettelů, později jen Nettlů, syn narozený ve Vrchlabí a pojmenovaný Paul.

Otec Carl vlastnil továrnu na výrobu papíru, matka Johanna byla zdatnou klavíristkou. Ze čtyř dětí se Paul též brzy vyčlenil jako slibný hudebník a po maturitě na hořickém gymnáziu se vydal do Prahy. Roku 1908 se stal posluchačem zdejší Německé univerzity, kde nejprve vystudoval práva. Poté se ale přihlásil ještě na hudební vědu, kde byl jeho profesorem muzikolog a skladatel Heinrich Rietsch. Také původem Žid, mluvící německy na českém území. Proto sdíleli kromě lásky k hudbě též pocit vyděděnců, kteří nejsou nikde doma. Kromě Rietsche se ovšem Paulovi věnoval také skladatel Vítězslav Novák. A pilný mladík docházel i na přednášky o filozofii a literatuře. Průpravu pro budoucí dráhu muzikologa, které dal přednost před aktivním muzicírováním, měl proto víc než dobrou.

Tudíž nepřekvapilo, když se roku 1920 na Německou univerzitu v Praze vrátil. Za sebou měl promoci na prahu první světové války, účast v bojích na italské frontě v Tyrolsku i dvouletý pobyt na univerzitě ve Vídni, kam se uchýlil po rozpadu monarchie. Stal se zde asistentem dalšího z mužů podobného osudu, židovského muzikologa Guida Adlera s kořeny v moravských Ivančicích a s němčinou jako mateřským jazykem. Prahu měl ale Paul Nettl v krvi. Brzy se na Německé univerzitě habilitoval jako docent a zapojil se do různých spolků či organizací. Německou hudební skupinou počínaje a Mezinárodní hudební společností konče. Pro Nettlův osud však bylo rozhodující jeho členství ve vzdělávacím spolku Urania. A šlo o mnohem víc než o jeho tamní přednášky. Kromě hudebního kritika Ernsta Rychnowského se totiž v Uranii seznámil s muzikologem Gustavem Beckingem, který mu později zachránil život. Ale nepředbíhejme.

Prozatím sledujeme odborný i lidský vývoj Paula Nettla ve dvacátých letech 20. století. Nad jiné přelomovým byl pro něj rok 1927. Jednak završil své letité hledání víry, která by mu niterně vyhovovala. Vše začalo tím, že se zřekl židovství a po roce 1918 se na čas přimkl k nově vzniklé Československé církvi husitské. Pomyslný oblouk pak završil příklonem k americkému presbytariánství, v našich poměrech srovnatelnému s církví evangelickou. V Nettlově duchovním životě ovšem roku 1927 sehrál zásadní roli vstup do zednářské lóže. Možná inspirovaný jedním z jeho muzikologických miláčků, o kterém napsal řadu knih a roku 1932 pronesl na salcburském kongresu přednášku. Jak jinak než na téma Mozart a zednářství.

Kdoví kolikrát Paulovi uškodila příslušnost k tajemnému spolku, odjakživa opředenému dohady o skrytém, zato však zásadním vlivu na společnost. Například po smrti svého vědeckého gurua Rietsche byl totiž považován za kandidáta na vedení Ústavu hudební vědy Německé univerzity v Praze. Překvapivě se však toto očekávání nepotvrdilo, prý hlavně kvůli antisemitismu. Ránu Nettlovi ještě zjitřila skutečnost, že místo získal jeho profesní přítel Becking. Slouží mu ke cti, že se s ním nerozkmotřil, neboť uznával jeho kvality. Podle svědectví Nettlova syna Bruna k nim Becking nadále přicházel na kus řeči.

Mluvě o jedinému Nettlově potomkovi, je třeba přitakat obecné zkušenosti, že špatné časy se obvykle střídají s dobrými. Nedlouho po svém profesním zklamání se Paul roku 1928 seznamuje se svojí ženou Gertrud Hutterovou. A brzy po sňatku se jim narodí syn Bruno. Rodinný rozpočet, zdá se, průběžně spoléhal na hodiny klavíru, které dávala Gertrud; Paul však přispíval tím, že usilovně psal a publikoval. Příznačně na nejrůznější témata. Někdy se zaměřením na starší hudební období, například v knize Musik-Barock in Böhmen and Mähren z roku 1927. Kvalitně dokázal zpracovat i zdánlivě povrchní témata, viz kniha Musik und Tanz bei Casanova, která vyšla už roku 1927. Nezapomínal na Mozarta a jeho zednářství, o němž vyšla jeho kniha v šestatřicátém. O rok dříve vydal Nettl publikaci na téma Dějiny opery v Československu aneb počátky opery v Čechách až do Stavovského divadla. A ve sborníku Alt-Prager Almanach z roku 1926, jímž mapoval tvorbu německy píšících pražských Židů či Němců, se Nettl opět nevědomky dotkl své budoucnosti. Tím, že se zaměřil i na dílo muzikologa Alfreda Einsteina, vzdáleného bratrance legendárního Alberta, si otevřel cestu k uplatnění za mořem. Znovu však předbíháme…

Po sedmileté spolupráci s německou redakcí Československého rozhlasu, kam přispěl třeba moderováním zajímavých diskusí, jichž se zúčastnili Alois Hába a Ernst Křenek, se Paul Nettl stal vedoucím vysílání v němčině. Bohužel však v době, kdy se v sousedním Německu ujal vlády Adolf Hitler. Což kromě jiného přece jen vneslo stín hořkosti mezi Nettla a Beckinga, z něhož se vyklubal horlivým příznivec Konrada Henleina a od dubna 1939 dokonce člen NSDAP. Tehdy už Nettlovi naopak hořela půda pod nohama. Nejenže byl Žid a svobodný zednář, navíc pomáhal po Mnichovu mnohým ze svého širšího okolí k útěku. Sám se pak musel skrývat tak pečlivě, že o jeho tajném místě pobytu nevěděla ani vlastní žena. A když už se Nettlovo zatčení zdálo neodvratné, došlo k nečekanému rozuzlení. Pomoc přišla, jak už to často bývá, z nečekané strany. Sice od někdejšího přítele, nyní však ideového protivníka. Ano, do věci se vložil Gustav Becking, toto Nettlovo alter ego, a zasloužil se skoro o zázrak. Byla jím možnost vycestování Paula a jeho rodiny, ke které došlo doslova na poslední chvíli. Prahu totiž opustili 21. září 1939, pouhých osm dní předtím, než se stal říšským protektorem Reinhard Heydrich…

Přes Holandsko zamířili do Spojených států amerických, kde dlouho neměli sebemenší informace o tom, jak skončili Paulovi staří rodiče, oba na prahu osmdesátky. Ti totiž v Protektorátu zůstali. A oba zemřeli během roku 1942 v Terezíně, otec v červenci vyčerpáním a matka v prosinci na infarkt. Nedočkali se proto zpráv, které by je byly nesmírně potěšily. Vždyť jejich hýčkaný syn Paul nejenže získal po druhé světové válce americké občanství, ale též vysněnou práci v akademické sféře. Psal se rok 1946, když byl Nettl jmenován profesorem hudební vědy na univerzitě v Bloomingtonu, kde působil dalších sedmnáct let. O jeho profesních kvalitách nebylo pochyb, jak dosvědčila řada publikací, které mu ve Státech vyšly, namátkou Luther and Music (1948), Bach The Teacher (1950) nebo Forgotten Musicians (1951). Komu však nicméně vděčil za akademické uplatnění? Přimluvil se za něj kolega s příjmením, které v Americe otevíralo dveře. Muzikolog Alfred Einstein, onen bratranec slavného vědce Alberta. Další životní kruh se uzavřel…

U nás se o Paulu Nettlovi ví jen díky muzikoložkám Věře Reittererové a Jitce Ludvové či jejich zámořskému kolegovi Martinu Nedbalovi. Přitom už v devětačtyřicátém sepsal Nettl nedlouhé, zato však hutné memoáry, které se čtou se zatajeným dechem. Proč se však vyzpovídal tak brzy, když přece žil až do 8. ledna 1972? Svědectví nabízí v předmluvě jeho syn Bruno, sám uznávaný etnomuzikolog zaměřený na hudbu amerických Indiánů či komunit v Íránu a v Indii. Domnívá se, že po nejistotách během třicátých let v Československu a čtyřicátých let v Americe nabyl jeho otec získáním profesury kýžený klid. A pocítil potřebu bilancovat. Jeho životní pouť násobného vyděděnce by klidně vydala na román.

Foto/zdroj: Wikipedia / volné dílo, Matjaž Rebolj, Musicologie.org, Wikipedia / Czeva / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / McAnt / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)