„Karel Kovařovic nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru.“

„Za pětatřicet let v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení.“

„Pravnuk Lukáš na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro.“

Trojnásobně se liší od většiny z těch, kterými se tento cyklus dlouhodobě zabývá. Ano, podobně jako třeba spisovatel Ota Pavel se basista, režisér a příležitostný herec Emil Pollert původně jmenoval Popper; nicméně o jeho židovském původu není v žádném z jeho životopisů zmínka. Nebyl také většinovou českou společností nikterak šikanován ani on, ani později jeho rozvětvené potomstvo. A s tím může rovněž souviset skutečnost, že Emil Pollert neměl nikdy potřebu se vydat daleko do světa, protože náramně uspěl doma. 

Na svět přišel 20. ledna 1877 v Liblicích u Mělníka. Jako mladý odešel do Prahy, kde se učil v obchodě se střižním zbožím. U metráže však vydržel jen do osmnácti. Zároveň mu totiž jeden z jeho sourozenců, bratr Rudolf, platil hodiny zpěvu u dvou pedagogů, Františka Pivody a Moritze Wallersteina. Ani u studií však Emil dlouho nesetrval. Roku 1899 hostoval u Bauerovy kočovné divadelní společnosti, se kterou dokonce absolvoval zájezd na Bukovinu a Sedmihradsko, patřící tehdy ještě pod Rakousko-Uhersko. Záhy přijal nakrátko angažmá v Královském německém divadle v Olomouci. 

O zásadní zlom v Pollertově uměleckém životě se postaraly dvě osobnosti české hudby, tenorista Karel Burian a dirigent Ludvík Vítězslav Čelanský. Oba rozpoznali, že má – jak se později psalo – „sytý, jadrný, zvučný, ohebný a vyrovnaný hlas“, jaký se hned tak neslyší. Talent od Pánaboha. Zařídili mu proto možnost předzpívat tehdejšímu řediteli Národního divadla Karlu Kovařovicovi, který nadějného basistu okamžitě přijal do svého operního souboru. Paradoxně přitom Emil Pollert v Národním divadle debutoval v činoherní roli, jednalo se o představení Byl jednou jeden král. Na svou operní premiéru ovšem nečekal dlouho. Psal se 4. srpen 1900, když vystoupil ve Wagnerově Tannhäuseru jak Biterolf. Ani později, během své dlouhé pěvecké kariéry, se rolí v cizích operních dílech nezříkal. Byl Beckmesserem v Mistrech pěvcích norimberských i Bartolem v Lazebníku sevillském; ztělesnil Papagena v Kouzelné flétně či Leporella v Donu Giovannim; jako baron Ochs se 4. března 1911 účastnil české premiéry Straussova Růžového kavalíra. A nebránil se soudobé operní tvorbě. Například v Bergově Vojckovi se zhostil role Doktora.

Těžištěm Pollertova operního zpěvu se ovšem stala česká opera. 21. září 1900 mu bylo na prknech Národního divadla svěřeno nastudování Matouše ve Smetanově Hubičce. A 20. prosince 1903 poprvé zpíval Kecala v Prodané nevěstě. Ten se stal jeho osudovou rolí, ve které uplatnil nejen svůj hlas, postupně hebčí a v případě potřeby stoupající až do barytonových výšek. Především uplatnil v Kecalovi své sklony ke komickému herectví, které piloval pod dohledem legendárního herce Jindřicha Mošny. Jako by byl pro tuto roli předurčen i svou nevelkou, poněkud kulatější postavou, kterou násobil propracovanou gestikou i chůzí. Není divu, že Kecalem byl Emil Pollert nejen na naší první scéně, ale také v dalších českých městech či ve Varšavě nebo ve Vídni; celkem v této roli absolvoval 357 představení.

To nepřekvapí ve světle sdělení, že za pětatřicet let (1900–1935) v Národním divadle vystoupil celkem ve 212 úlohách během více než pěti tisíc představení. Pozici prvního basisty převzal roku 1918, když se se Zlatou kapličkou rozloučil jeho předchůdce v tomto výsostném postavení Václav Kliment. K dalším z legendárních rolí Emila Pollerta patřili Mumlal ve Dvou vdovách, Bonifác v Tajemství, případně Beneš v Daliboru. Diváci ho však milovali též v operách Antonína Dvořáka či Zdeňka Fibicha. Jmenovitě jako Vodníka v Rusalce, Marbuela v Čertovi a káče či Kalibana v Bouři.

Všechny své role si Pollert pečlivě zapisoval do černého linkovaného sešitu, jenž uchovával v pracovně rodinné vily, kterou nechal postavit roku 1924 na Ořechovce. Nynější čtvrť vyvolených tehdy ovšem ještě sídlila takřka na periferii Prahy, což využívali kolegové z divadla ke štiplavým poznámkám. Když basista vkročil do šatny, jeden přes druhého k němu čichali: „Už zase smrdíš hnojem, kamaráde!“ Kdo ví, mohl v tom být i kousek příslovečné závisti, jaká je v Čechách doma odjakživa. Pollert se totiž oženil s pohlednou sboristkou Stanislavou Jelínkovou, jejíž dvě sestry se pyšnily významnými manžely. Ema se provdala za ředitele Švandova divadla Karla Švandu, které založil jeho otec. Málo se dnes doceňuje, jak významné kdysi v pražském hudebním kontextu bylo. Otevřeno roku 1881 Smetanovou Hubičkou, počátkem minulého století bylo mnohými diváky považováno bezmála za rovnocennou konkurenci protější Zlaté kapličce. Druhá sestra z rodu Jelínkových si také našla cennou partii. Byl jí divadelní a filmový podnikatel Antonín Fencl. Někdejší venkovský kluk z Liblic se tak ocitl v prestižní společnosti.

Nikoli náhodou se Pollert spolu s Fenclem a také šéfem činohry Národního divadla Karlem Kvapilem vydali roku 1912 na vycházku do Šárky. A tam jeden z nich řekl: „Vidíte to, co já? Svahy ze tří stran a dole plac.“ Ti tři v ten okamžik objevili Praze přírodní amfiteátr. Brzy si získal velkou oblibu. Když se mělo večer hrát, zavlál na Příkopě velký prapor. Lidé se v tisících hrnuli do vlaku směr Veleslavín a pak do přírody. Za operou, za divadlem. Jednu z her, vlastenecké Kročeje, v níž vystupoval početný komparz legionářů a sokolů, režíroval Emil Pollert.

Kromě zpívání jej totiž přitahovala režie. Archivy Národního divadla zmiňují jednadvacet představení, která se mezi roky 1921 až 1932 odehrávala v jeho režijním pojetí. Bylo prý standardní, nikterak objevné, ovšem spolehlivé. Na konto režiséra si Emil Pollert připsal například Tajemství, Rusalku, Bouři či V studni. Ale taky Lohengrina, Falstaffa, Turandot, Evžena Oněgina nebo Fausta a Markétku. S poslední ze jmenovaných oper se ale setkal i jako interpret za poněkud kuriózních okolností. Roku 1924 byl v Americe natočen němý film Fantom opery. Když 21. října 1925 dospěl do Prahy, byla z toho velká sláva. Než filmové plátno ožilo černobílými scénami, zaduly divákům spojené orchestry domovského Bio Lucerna, Bio Louvre a Radiojournalu. Produkci zahájil pochod z Fausta a Markétky, po němž se duetu Fausta a Mefista zhostil spolu s Pavlem Jeralem právě Emil Pollert. A vše korunovala árií Markétky Jarmila Novotná.

Výletem do známějších vod bylo dvojí natáčení Prodané nevěsty v roce 1933. To filmové bylo pro Pollerta ve skutečnosti už druhým na dané téma, když první ovšem nabídlo už před dvaceti lety jen zkrácenou verzi Smetanovy opery. Uskutečněnou 16. května 1913 v Šárce a bohužel nedochovanou, přitom v ní kromě basisty vystupoval například i jiný Emil, barytonista Burian. Ve verzi ze třiatřicátého roku si zase kromě jiných zazpívala Marta Krásová. A kromě toho byla tehdy opera natočena pro rozhlas. To už byl Emil Pollert ověnčen oceněním ministra školství a národní osvěty Milana Hodži za „vynikající působení na Národním divadle a vytvoření tradice v reprodukci českých postav operních“.

Hudbou byl výrazně políbený též jediný Emilův syn Jaroslav. Ač povoláním stavební inženýr, platil za virtuózního klavíristu. Však si také doma na Ořechovce donekonečna přehrával skladby svých miláčků Chopina a Debussyho. Až se jeho žena Karla, mimochodem příbuzná architekta Ignáce Ullmanna, rozčílila: „Jdi radši hrabat zahradu!“ Manžel poslechl, ale s povzdechem: „Člověk si nemůže ani klápnout!“

Rodokmen významné pražské rodiny Pollertů, u jehož kořene byl basista Emil, se rozvíjel utěšeně dál. Kralovali v něm vzdělanci, vesměs technického zaměření, kterým zároveň učarovala voda. A kanoistika. Výčet rodinných medailí byl korunován nevšedními triumfy pěvcova pravnuka, lékaře Lukáše Pollerta. Na letní olympiádě v Barceloně bral roku 1992 zlato, o čtyři roky později v Atlantě stříbro. Čest jménu Pollert dělají i pravnučky. Baletka Adéla, která tančila zrovna tak v Hamburku jako v pražském Národním divadle, či herečka Klára, známá z filmu, televize i divadla.

Na kalendáři byl 23. říjen 1935, když si Emil Pollert zašel s kolegy po divadelní zkoušce do protější kavárny Slavia. Zabolelo ho na prsou, skácel se do náručí sopranistky Oty Horákové. Smrt to byla okamžitá, tedy milosrdná, jenomže přišla moc brzy. Bylo mu teprve osmapadesát.

Foto/zdroj: archiv ND PRaha, Wikipedia / Moravská knihovna v Brně / volné dílo, David Landgraf, Wikipedia / Noe / CC0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/deed.en)