„Zakotvili v Americe, kde zazářili mezi organizátory tamního operního života.“

„Známější z bratrů Maurice byl považován za zázračné dítě; na svoji lásku ke klávesám si časem vzpomněl.“

„Už druhé sezóny v Hudební akademii se ujal s mladším bratrem Maxem.“

Osmnáct kilometrů jižně od Brna leží Židlochovice. Mohou se pyšnit tím, že v 19. století se tu narodili dva rakouští arcivévodové či budoucí manželka španělského krále. A v rámci židovské komunity tehdy také dva bratři s hudebními sklony i vlohami, kteří se brzy vydali do světa. Zakotvili v Americe, kde nejen dirigovali či komponovali, ale především zazářili mezi organizátory operního života, který se v New Yorku a dalších amerických městech zdařile rozvíjel. Jak starší Maurice (1825–1887), tak mladší Max (1835–1892) se prosadili jako manažeři operních hvězd i jako impresáriové operních společností. Byli zároveň aktéry i svědky rušného období, které předcházelo vzniku Metropolitní opery.

Rodným jménem Moises, ale všemi zvaný Maurice, byl coby známější z bratrů Strakoschových považován v brněnských hudebních kruzích za zázračné dítě. Bylo mu jedenáct, když úspěšně provedl jeden z klavírních koncertů Johanna Nepomuka Hummela; předpovídali mu zářnou budoucnost, které však jeho obchodně založení rodiče nepřáli. Vyřešil to rázně. O rok později utekl jako dvanáctiletý do Vídně, kde začal studovat u skladatele, dirigenta, varhaníka a muzikologa v jedné osobně, jakým byl Simon Sichter, mezi jehož žáky patřil i Anton Bruckner. Jen co Maurice překonal mutaci, zapsal se též na hodiny zpěvu u italské sopranistky Giuditty Pasty. Když dovršil osmnáctiny, vyslala ho na hudební festival do Vicenzy, kde se nachomýtl k osudovému setkání. Jak pro svoji budoucí kariéru, tak pro svůj soukromý život.

Vystupoval tam totiž italský tenorista Salvatore Patti, třiačtyřicetiletý pěvec, který vnímal, že jeho jevištní kariéra se chýlí ke konci. A po vzoru nejednoho ze svých krajanů se rozhodl založit operní ansámbl, se kterým hodlal prorazit za velkou louží, v Americe. Potřeboval pro něj impresária. Činorodý mladík se mu zalíbil, takže mu na příštích pět let nabídl práci. A nejen to. Postupně začal Maurice považovat tak trochu za svého syna, přizval ho do rodiny a roku 1852 vyslovil otcovský souhlas s tím, aby se oženil s jeho dcerou Amálií Patti. Ta měla mladší sestru Adelinu, které se Strakosch ujal jako mentor. A přispěl k její hvězdné dráze, kterou zastínila dědictví jiné tehdejší legendy operních domů, o generaci starší švédské sopranistky Jenny Lind.

Úspěchy koloraturní sopranistky Adeliny Patti (1843–1919), k nimž Maurice Strakosch výrazně přispěl jako její manažer, braly dech. V New Yorku na sebe upozornila už roku 1860 jako sedmnáctiletá, když si v ohromném koncertním sále tamní Hudební akademie troufla na titulní roli v Donizettiho opeře Lucie z Lamermooru. Jen o rok později jí aplaudovalo hlediště londýnské Královské opery v Covent Garden; po návratu do Spojených států zazpívala v Bílém domě prezidentovi Abrahamu Lincolnovi a podle očitých svědků ho dojala natolik, že mu vytryskly slzy. Postupně byla Adelina Patti jak doma v New Yorku, tak po světě Gildou v Rigolettovi, Leonorou v Trubadúrovi, Zerlinou v Donu Giovannim anebo Violettou v La traviatě. Obdivovali ji nejslavnější muži, se kterými se na cestách poznala osobně. Patřili k nim Petr Iljič Čajkovskij i Artur Rubinstein, když Patti vystupovala v Moskvě a v Petrohradu, kam se opakovaně vracela. V Paříži se setkala s Gioacchinem Rossinim, k čemuž se snaživý Strakosch připletl v roli, za kterou ho slavný skladatel řádně vypeskoval. Aby jeho svěřenkyně ohromila pařížské publikum svým zpěvem, neváhal Maurice upravit jednu z Rossiniho árií tak, aby její hlas zněl ještě efektněji. Naneštěstí pro něj se skladatel na Adelinin koncert vypravil a Strakosch od něj dostal co proto: „Kdopak to složil?“ zeptal se Rossini ironicky. „No přece vy, mistře!“ lísal se manažer. „Takovou prasečinku bych nikdy nezkomponoval…“

Snad i pod dojmem tohoto výprasku, ale i ve světle sňatku, po kterém se Adelina Patti od roku 1868 věnovala víc rodině než zpěvu, přesedlal Maurice k jiným pěvkyním. A pak i k jiné, jakkoli příbuzné profesi. Na čas využívala jeho služeb další superstar tehdejšího operního nebe, Australanka Helen Porter Mitchell, která si na počest svého rodného města Melbourne říkala Nellie Melba. Souběžně ovšem začal Maurice Strakosch pracovat jako impresário operních souborů, vesměs tvořených ad hoc, a jako organizátor operních sezón v newyorské Hudební akademii i v konkurenčním Astor Place Opera House. 

Pro nezbytný, přestože jen letmý vhled do souvislostí je vhodné krátce odbočit k úloze a významu, jaký ve své době měl především první z těchto operních domů. Nebyl průkopníkem, svezl se na vzrůstající vlně zájmu o operu v největším americkém městě, ale i v Bostonu nebo v Pensylvánii. Psala se třetí dekáda 19. století, když se v úloze iniciátora prosadil – ke konci svého takřka devadesátiletého života – Lorenzo Da Ponte. Někdejší libretista tří zásadních Mozartových oper: Figarova svatba, Don Giovanni a Così fan tutte. Na vznik nového operního domu, lehce matoucí terminologií zvaného Akademie hudby, si New York musel počkat do 2. října 1854. Tehdy se na Manhattanu, kde byla budova postavena, zpřístupnil prostor pro úctyhodný počet čtyř tisíc diváků. Za vstupné do loží se platilo dvacet dolarů, do přízemí pět, což dává zpětně vyniknout neskutečnému honoráři pět tisíc dolarů, který tam za své vystoupení pobírala Adelina Patti.

Od druhé sezóny se newyorské Hudební akademie ujal Maurice Strakosch ve spolupráci s Maxem, který staršího sourozence následoval do New Yorku v roce 1853. Právě včas, aby se od něj vyučil řemeslu a pomáhal mu v práci, které měli nad hlavu. Zmíněný operní dům si na rok pronajali a zorganizovali tam operní sezónu. Kvůli tomu, ale i za účelem dalších představení v dalších americkým městem založil Maurice s kolegou The Ullman Strakosch Opera Company. Zapojen byl do ní i Max, který ale přitom neváhal přijmout pozici manažera v jiných prostorách včetně místní Niblo‘s Theater. A také organizovat výjezdy do Havany či do Mexika. V letech 1877 až 1880 putoval rovněž po Kanadě v čele své Max Strakosch English Opera Company, se kterou uvedl tamní premiéru Verdiho Aidy či Bizetovy Carmen.

V době, kdy na operní provoz neexistovaly dotace nebo granty, se bratři museli pořádně otáčet, aby uživili sebe i své svěřence z řad pěvkyň a pěvců nejrůznějších národností. Ke svým organizačním povinnostem si přibírali další úkoly, jimiž si zároveň zpestřili život tvůrčím způsobem. Max Strakosch režíroval inscenace oper jako Don Pasquale, Norma, Trubadúr, Don Giovanni nebo Lucrezia Borgia. Maurice si časem naopak vzpomněl na svoji mladickou lásku ke klávesám. A jako klavírista doprovázel na americkém turné norského houslového virtuosa Ole Bulleho, mnohými přezdívaného „nový Paganini“. Pro klavír Strakosch také příležitostně komponoval. Zaujaly jeho melodie na verše dobově proslulého amerického básníka a diplomata Bavarda Taylora, na jehož předčítání vlastních veršů přicházely tisíce diváků, jakým se až o sto let později vyrovnal v Sovětském svazu Jevgenij Jevtušenko.

Ačkoli mají na úspěších svých svěřenců podíl, zůstávají jména manažerů či impresáriů v ústraní a později v zapomnění. Tento osud stihl též oba bratry Strakoschovy. Po právu považované za naše krajany (Max se narodil v Brně), přestože oba záhy odešli do světa a domů se už nikdy nevrátili. Mladší ze sourozenců dožil v New Yorku, starší Maurice strávil podzim života v Paříži, kde je také pohřben na slavném hřbitově umělců Père Lachaise. V metropoli nad Seinou rovněž sepsal a vydal své paměti pod stručným názvem Souvenirs d‘un impresario. 

A douška na závěr: k majstrštykům Strakoschových patřilo také to, že v pravý čas pohltili, doslova pod sebe stáhli v Americe svého největšího rivala. A tím byl další operní impresário. Jistý Max Mareček, pocházející rovněž z Brna. Víc o této pozoruhodné osobě příště.

Foto/zdroj: Wikipedia / volné dílo