„Kromě talentu vynikal šarmem, který mu otevíral dveře do společnosti; v Paříži se poznal s Meyerbeerem, Berliozem nebo Chopinem.“

„V newyorské Academy of Music působil nejen jako impresário své The Italian Opera Company, ale též v roli hudebního ředitele.“

„Když se blížil k šedesátce, pocítil chuť vrátit se ke komponování a také stihl sepsat objemné paměti.“

Devatero řemesel a desátá je bída, říká odvěké úsloví. Rozhodně to však neplatilo pro dalšího z našich krajanů, který se prosadil ve světě, ale doma se po něm země slehla. Byl houslistou, koncertním mistrem, dirigentem, sbormistrem, také však skladatelem, pedagogem a spisovatelem, především ale operním impresáriem a podnikatelem. Maxmilian Maretzek se uplatnil v ostré konkurenci a výrazně přispěl k rozvoji operního umění ve Spojených státech. Zmapovat jeho příběh proto vyžaduje alespoň letmý vhled do tamního prostředí, kulturního i podnikatelského, ještě před vznikem Metropolitní opery.

Narozen 28. června 1821 v Brně jako jedno ze čtyř dětí otce Raphaela Maretzka, původem z Bučovic, a jeho ženy Anny, rozené Schwarz, měl podle přání rodičů studovat medicínu. Bývalo totiž v židovských rodinách zvykem, že pokud nebyl potomek „do kšeftu“, čekala ho kariéra lékaře. Ne tak v případě jejich Maxe, který se sice poslušně přihlásil na Vídeňskou univerzitu, ale nezapřel v sobě, že je hudbou od dětství posedlý. Zdokonaloval se ve hře na housle a pronikal do tajů skladby u někdejšího Mozartova žáka, skladatele a dirigenta Ignaze von Seyfrieda. A v sedmnácti se zaskvěl zkomponováním opery na vlastní libreto. Jmenovala se Hamlet a její provedení poté sám v brněnském divadle 5. listopadu 1840 dirigoval. Studiím medicíny dal vale ve druhém ročníku. A vyzbrojen pochvalami od veličin jako Johann Strauss mladší či Hans von Bülow, vydal se věku dvaceti let do světa.

Už tehdy vynikal Maretzek kromě talentu též osobním šarmem, který mu otevíral dveře do společnosti. Kam přišel, tam si získával přízeň ať už jako kapelník v Záhřebu či od svých dvaadvaceti v Bamberku, kde to ze židle prvního houslisty a koncertního mistra dotáhl na dirigentský stupínek. Načež si přes Štrasburk a Nancy proklestil cestu do Paříže, kde složil komickou operu či hudbu k baletu a drobné písně. Především ovšem pronikl do exkluzivní společnosti. Poznal se a stýkal s Meyerbeerem, Berliozem, Chopinem… Neklidná povaha mu ale velela překročit kanál La Manche a zkusit štěstí v Londýně.

Tamní Královská opera mu v Covent Garden na své druhé scéně v Drury Lane nabídla pozici sbormistra. Prosadil se též jako asistent zkušeného dirigenta a skladatele Michaela Williama Balfeho, který právě slavil úspěch svou operou The Bohemian Girl, uváděnou v Drury Lane od 27. listopadu 1843 stokrát a poté nastudovanou rovněž v New Yorku či ve Filadelfii. Byl to právě on, kdo Maxe inspiroval k tomu, aby přesídlil do Nového světa plného netušených možností? Vyřkl snad Balfe onu vábivě znějící větu, že „tam za vodou je Amerika“? Lze to usoudit z Maretzkových pamětí, jež na sklonku života sepsal ve dvou svazcích. Naposled vyšly roku 1971 v New Yorku pod názvem Revelations of the Opera Manager in 19th Century America.

Psal se rok 1848, když Maxmilian Maretzek zanechal za zády Evropu plnou revolucí a přeplavil se přes moře. Vpadl do New Yorku. A do tamní reality, s níž se musel rychle obeznámit a najít si v ní své místo. Záhy zjistil, že úrodnou půdu zde opeře nakypřil už před dvaceti lety legendární Lorenzo Da Ponte. Mozartův libretista, který v New Yorku začal na stará kolena jako hokynář a knihkupec, ale po čase založil operní společnost. Dlouho sice nevydržela, přesto vzbudila v bohatších a relativně vzdělanějších kruzích živý zájem, který se postupně promítl do vzniku tří operních působišť.

Okrajovou roli sehrála Niblo‘s Garden, založená roku 1823 jako „Zahrada zábavy“ v místech dnešní Broadwaye. Začala lidovými show, jimž vévodila slepá černoška, která o sobě tvrdila, že je jí sto šedesát let a v mládí byla chůvou budoucího prezidenta George Washingtona. Přes kabaret a vaudeville se ale Niblo‘s Garden prokousala až k americké premiéře Verdiho Macbetha, v níž roku 1850 triumfovala italská sopranistka Angiolina Bosio. Přísun pěvkyň a pěvců z Itálie se tehdy stal v Americe trendem. Jednoduše proto, že nikdo špičkový z domácích zdrojů nebyl k dispozici. Snad s výjimkou sopranistky Clary Kellog, mimochodem vdané za jednoho ze Strakoschů, Maxových konkurentů pocházejících rovněž z Moravy.

Zásadnější roli sehrál Astor Opera House, v němž se brzy uplatnil soubor The Max Maretzek Italian Opera Company, založený roku 1849. Podle muzikologa George Whitneyho Martina „jediný v tehdejší Americe, který se kromě pěveckých sólistů pyšnil i plnohodnotným orchestrem“. Idyla ovšem v tomto operním domě netrvala dlouho. A vzala za své skandálem, který nemá v amerických dějinách obdoby. Psal se 10. květen 1849, když při pouličních bouřích před Astor Opera House přišlo o život třicet lidí a přes sto jich bylo, včetně zasahujících policistů, zraněno. Proč k tomu došlo právě tady? Zdánlivě z důvodu, který působil bizarně. Při zdejších divadelních produkcích, střídajících se s operními, se o přízeň publika přetahovali dva shakespearovští herci, domácí Američan a hostující Brit. Jejich klaky se dlouho napadaly v sále, poté i na ulici. A postupně na sebe nabalily početné davy, kterým byl sice Shakespeare šumafuk, ale mohly konflikt přetavit do souboje našinců s přivandrovalci. Nechutného kdykoli kdekoli a v Americe navíc směšného vzhledem k tomu, že kdysi coby stát přistěhovalců vznikla.

Škvíry na trhu využila třetí operní scéna ve městě, založená roku 1854 pod názvem The Academy of Music. Právě tam, v ohromném sále pro čtyři tisícovky diváků, slavil Max Maretzek se svým souborem největší úspěchy. Odstartovali nastudováním Belliniho Normy, poté zazněly v jejich podání poprvé na americké půdě tři slavné Verdiho opery. Rigoletto a Trubadúr v roce 1855, Traviata o pár let později. To už měl Maretzrek na svém manažerském kontě úspěchy též v Boston Theater, kam přesunul svou verzi Rigoletta, následovanou Gounodovým Faustem. Do New Yorku se jeho soubor vrátil nastudováním Meyerbeerovy Hvězdy severu či Weberova Čarostřelce, aby se následně vydal do Mexika či na Kubu, kde oslnil místními premiérami Verdiho Nabucca. V newyorské Academy of Music přitom Max působil nejen jako impresário, ale též v roli hudebního ředitele s právem rozhodovat o tom, kdo zde bude kromě jeho The Italian Opera Company vystupovat. A protože se, dokud to šlo, tu a tam uplatňoval též v Astor Opera House, stal se v oboru mocným mužem, navíc zasahujícím v letech 1857 až 1873 i do dramaturgie pobočky Hudební akademie ve Filadelfii.

Název jeho souboru vycházel ze zkušenosti, kterou získal záhy. Místo aby se napříč Amerikou pídil po pěveckých talentech, vypravil se do Itálie a z tamní zásobárny pěvkyň a pěvců si vybral několik hvězd, ochotných zkusit své štěstí za oceánem. Vesměs poté, co doma uspěly v neapolském Teatro di San Carlo, v benátském Fenice či v milánské Scale. Patřili k nim barytonisté Alessandro Amodio a Cesare Badiali či sopranistky Marietta Gazzaniga a Apollonia Bertucca, s níž se Maretzek časem oženil. 

Další druh fúze, tentokrát pracovní, už nevnímal jako povznášející. Tak dlouho se na trhu potýkal se svým někdejším krajanem a současným rivalem, až roku 1868 nezbylo než se s The Max Strakosch Italian Opera Company spojit. V tomto profesním manželství setrval Maretzek deset let, když se však blížil k šedesátce, pocítil únavu; a chuť vrátit se ke komponování. Výsledkem byla jeho opera Sleepy Hollow or The Headless Horseman, v překladu uváděná jako Spící sluha aneb Bezhlavý rytíř. A než pak její autor 14. května 1897, na prahu svých šestasedmdesáti, v New Yorku zemřel, stihl ještě sepsat objemné paměti.

Ať už se podepisoval jako Maretzek, Maretschek nebo hezky česky Mareček, nemohl tušit, že o půldruhého století později stane v čele České filharmonie jeho jmenovec, navíc též brněnský rodák. Troufnu si předpokládat, že by to činorodého Maxmiliana potěšilo…

Foto/zdroj: archiv KlasikyPlus.cz, Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / Josef Kriehuber / volné dílo, Wikipedia / Adam Cuerden / volné dílo, Wikipedia / Charles M. Jenckes / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo