„Když ve Vídni vystoupil Niccolo Paganini, Ernst nemohl mezi diváky chybět a odešel naprosto uhranutý.“

„Ernstovu virtuozitu obdivoval Joseph Joachim a přizval ho do komorního souboru, jaký bychom dnes nazvali supergroup.“

„Prudký životní zlom Heinricha Wilhelma nezkrušil; uvědomil si, že má náhle víc času na komponování.“

Podle takových veličin, za jaké jsou dodnes po právu považováni Hector Berlioz či Joseph Joachim, byl brněnský rodák Heinrich Wilhelm Ernst spolu s Paganinim nejúžasnějším houslistou 19. století. Kromě své sólové dráhy ovšem účinkoval též v legendárním smyčcovém kvartetu, které kromě něj a Joachima tvořili Henryk Wieniawski a Alfredo Piatti. Navíc Ernst zajímavě a inspirativně komponoval. Jak to, že o něm země, v níž se narodil, dnes neví skoro nic?

Odpověď je zčásti pochopitelná. Vždyť poté, co se Heinrich Wilhelm 6. května 1814 narodil v Brně židovským rodičům a o pouhých devět let později oslnil tamtéž hudbymilovné publikum, se jako zázračné dítě přemístil coby třináctiletý na studia do Vídně. A co je známo, nikdy se už do Brna konkrétně či do Čech nebo na Moravu obecně nevrátil. Zároveň ale platí, co je pro příběhy tohoto cyklu příznačné. Že si svých někdejších krajanů, kteří pocházeli z národnostních menšin a vydali se za vavříny do světa, žalostně málo považujeme. Přitom jsou jejich příběhy, ze zdejšího povědomí dávno vytěsněné, ukázkou jevu, na který můžeme i máme být pyšní. Že totiž tato nevelká země opravdu zplodila obdivuhodné množství hudebních talentů první velikosti.

Když byl Heinrich Wilhelm Ernst přijat roku 1827 ve Vídni na konzervatoř, ujali se ho tři vynikající školitelé. Zdokonalit se ve hře na housle mu pomáhal Joseph Mayseder, koncertní mistr orchestru Vídeňské dvorní opery, a jeho neméně zdatný kolega Joseph Böhm. Jelikož chlapec ale projevoval velký zájem i o komponování, vzal si ho na starost samotný Ignaz von Seyfried. Zkušený skladatel a dirigent s pozoruhodným životopisem: lekce mu kdysi poskytl Mozart, později se ovšem spřátelil s Beethovenem a oběma posloužil s taktovkou v ruce při premiérách jejich oper, zprvu Kouzelné flétny a poté Fidelia. Koho víc než tak slovutného mistra si mohl Ernst na prahu své vlastní kariéry přát?

A přece ho nejvýrazněji ovlivnilo cosi jiného. Zdánlivě jednorázového, pro něj však bezezbytku iniciačního. Psal se rok 1828, když ve Vídni vystoupila legenda houslí jménem Niccolo Paganini. Heinrich mezi diváky ve vyprodaném sál přirozeně nemohl chybět a odešel naprosto uhranutý. Rozhodnutý jít v Italových stopách symbolicky i doslovně. Ač pouze čtrnáctiletý, přerušil svá vídeňská studia a kam to jen šlo, vydal se Paganinimu v patách. Už víc ze studijních příčin než z prvotního okouzlení naslouchal jeho pódiovým výkonům, všímal si sebemenších podrobností v Niccolově přednesu i vystupování, skládal si k sobě střípky tvořící dohromady jeho strhující virtuozitu. Devět let se takto připravoval na událost, kterou v roce 1837 zažila Marseille. Ernst, tehdy třiadvacetiletý, vystoupil v rámci jedinečného večera společně se svým idolem. A hudebně poučení mezi diváky se následně shodli v názoru, který sice mohl znít jen zdvořilostně, ale nejspíš se zakládal na pravdě: „Paganini hrál přece jen virtuózněji, technicky náročněji, ale Ernst nadchl hloubkou, s níž svoji hru procítil, prožíval.“

Samozřejmě že zmíněných devět let Heinrich Wilhelm nestrávil jen putováním za Paganinim. Už od svých patnácti vystupoval sólově na recitálech napříč Evropou; počínaje rokem 1831 se vracel do Paříže, kde vystupoval s komponujícím klavíristou Stephanem Hellerem. Poznal se s Hectorem Berliozem, který si ho oblíbil natolik, že mu opakovaně svěřoval violové sólo v provedeních své symfonie Harold v Itálii: poprvé roku 1842 v Bruselu, poté v Sankt Petěrburgu a v Londýně. Právě tam se nakonec roku 1855 Ernst uchýlil, když mu plány na další a další evropská turné překazily o sedm let dřív revoluční události, které vypukly v jeho oblíbené Paříži a rozšířily se napříč kontinentem.

Metropole na Temži mu nejenže připravila důstojné přivítání, ale záhy mu obohatila umělecký život o skvostnou kapitolu. Znal se tou dobou už s prvotřídním německým houslistou a pedagogem Josephem Joachimem, kterého netřeba představovat českým čtenářům, znalým jeho eskapád s Antonínem Dvořákem ohledně plánované premiéry skladatelova Koncertu pro housle a orchestr a moll, jehož se nakonec ujal mladý František Ondříček. Joachim, jak už řečeno, Ernstovu virtuozitu obdivoval a přizval jej do komorního souboru, jaký bychom dnes s terminologickou výpůjčkou z rocku nazvali supergroup. Vznikl při londýnské Beethovenově společnosti, která si vytkla za cíl propagovat a provozovat jeho kompletní komorní dílo a na koncertech ho poměřovat se skladbami dalších autorů. Kromě Joachima, který usedl k prvním houslím, zatímco druhé obsluhoval Ernst, tvořili The Beethoven Society Quartet skladatel, violista i pedagog Henryk Wienawski a violoncellista i komponista Alfredo Piatti. Ital obdivovaný Ferencem Lisztem natolik, že mu daroval cenné cello značky Amati. Ačkoli mezi sebou dělilo členy tohoto kvarteta jednadvacet let, o něž byl Ernst starší než Wieniawski, skvěle si na pódiu rozuměli a vycházeli vstříc až do roku 1859, kdy jejich společná koncertní kapitola dospěla ke konci.

Tou dobou byl Heinrich Wilhelm už sedm let ženatý, když svoji choť poznal při jednom ze svých návratů do Paříže. Stala se jí herečka a básnířka Amélie-Siona Lévy, mladší o devatenáct let, která svoji nadějně nastartovanou kariéru kvůli manželství opustila. Nemohla totiž nevidět a racionálně si ve svém nitru nezhodnotit, že její regionální sláva nesnese srovnání s renomé respektovaného chotě, kterého kromě Berlioze uznávali i Mendelssohn, Schumann anebo Chopin. Tomu se prý věčně pobledlý a melancholicky působící Ernst podobal, což vedlo k bonmotu, jaký se z Paříže rozšířil po Evropě. Zatímco hraje jako Paganini, vypadá jako Chopin… Nic lepšího se mu, jak bychom dnes řekli, marketingově nemohlo přihodit.

Jenomže, jak už to bývá, do života jedince, jakkoli slavného a obdivovaného, snadno zasáhne vyšší moc v podobě kolabujícího zdraví. Zda byla houslistova tuberkulóza způsobena i tím, jak se dlouhodobě přepínal, lze jen spekulovat. Výsledek byl roku 1858, v jeho čtyřiačtyřiceti, každopádně zdrcující. Bylo mu sděleno, že pokud se nepřestěhuje za sluncem a nedopřeje si odpočinek, nečeká ho v dohledné době nic dobrého. A tak se nedlouho poté Ernst loučí se svými turné i s Londýnem jako domovem, do něhož se vždy rád vracel. A společně s chotí míří do jihofrancouzského Nice, mezi Brity už tehdy oblíbeného jako azyl před nevlídným klimatem, jaké po převážnou část roku panovalo u nich na ostrovech.

Ani prudký životní zlom ovšem činorodého Heinricha Wilhelma nezkušil. Uvědomil si, že má náhle víc času na svoji třetí lásku, k níž se předtím uchyloval jen v rámci svých časových možností. Tou byla kromě sólového či komorního vystupování kompozice. Měl na co navazovat a lecčím se mohl pyšnit. Už roku 1840, tedy v jeho šestadvaceti, slavila úspěch Élegie, op. 10, vydaná tiskem ve Vídni; o čtyři roky přibývají lipská vydání Carnaval de Venise či Othello Fantasy na Rossiniho téma; nyní přibývá kromě Concerto Pathétique asi neuznávanější Ernstovo dílo, nazvané 6 Polyphonic Studies for Solo Violin. Nejednu z jeho skladeb provázejí příběhy. Od Romance věnované Claře Schumannové přes zmíněnou Élegii, zmiňovanou pak Tolstým v jeho Kreutzerově sonátě až po Nocturne Posthume, vzniklé na usmířenou s londýnským kritikem Jamesem Davidsonem a provedené až poté, co se 8. října 1865 v Nice Ernstův jednapadesátiletý život uzavřel.

Jako své inspirace uváděl nejen Wieniawského či norského kolegu v oborech houslí a komponování Ole Bulla, ale též Beethovena, či dokonce Bacha. A samozřejmě Niccola Paganiniho. Sám ovlivnil nejednoho ze svých následníků, k jeho odkazu se hlásil například další z fenomenálních a zároveň komponujících houslistů Eugène Ysaÿe. Zatímco dodnes je jméno Heinricha Wilhelma Ernsta v hudebním světě pojmem, u nás na zhodnocení svého významu teprve čeká.

foto: Wikipedia