„Veřejné vystupování v otcově souboru jí zachutnalo natolik, že jako dvacetiletá založila ženské kvarteto a poté ženský orchestr.“

„Nedůvěru, s jakou byl přijímám, lze nejlépe vyčíst z novinových kritik, které provázely jejich stále častější turné.

„Autorku ‚živých melodií, které dovedou potěšit‘ připomene 1. ledna 2026 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků.“

Proč si každoročně 28. října připomínáme vznik neexistujícího státu? Asi proto, že mnohým z nás je odkaz někdejšího Československa stále čímsi blízký. A platí to i pro klasickou hudbu, do které kromě známých pojmů od Hummela po Moyzese patří i zapomenutá skladatelka, ale především dirigentka prvního ženského orchestru na světě Josephine Amann-Weinlichová.

Narozena na Slovensku, ovšem v německy mluvící a k Vídni se přimykající rodině. Byla raritou, ztěžka přijímanou v předminulém století, které uplatnění žen ve společnosti, natož na veřejnosti, nepřálo. Popsat její příběh je proto nejen připomínkou společné československé minulosti, ale i splátkou osobnosti dvojnásob opomíjené: kdysi pro její ženské pohlaví, později pro její příslušnost k národnostní menšině.

Mluvě o 28. říjnu, je známou věcí, že většina Slováků se s ním identifikuje mnohem vlažněji než my. Nejenže u nich není státním svátkem, ale mnohdy probíhá v rovině lokálních záležitostí. Například roku 1998 byla v tento den Bratislavsko-trnavskou arcidiecézí založena komise s úkolem prozkoumat, zda je blouzněním či realitou tvrzení některých věřících z obce Dehtice, že se jim ve zdejším prastarém kostele sv. Kateřiny zjevuje Panenka Marie. Tato nevelká obec, vzdálená od Břeclavi jen pár desítek kilometrů, je ovšem pro naše vyprávění zajímavá ze zcela jiné příčiny, související s hudbou. Ve středu 2. srpna 1848 se tady otci Franzovi a matce Josephě narodila dcera Josephina.

Nepobyla zde ovšem dlouho; sotva se ve Vídni usadil prach revolučního roku, přestěhovali se tam rodina v naději, že ji tatínek uživí výrobou stuh. Nejenže to zvládal, ale měl ještě dostatek energie, aby se amatérsky věnoval hudbě a vedl k ní své dcery. Zatímco Elisu posadil k violoncellu, Josephině vtiskl do ruky housle. Sám vystupoval ve vídeňských hostincích se souborem, zaměřeným na lidové písně. Josephině bylo sotva patnáct, když se stala jeho horlivou členkou i diváckým osvěžením.

Veřejné vystupování jí navzdory mnoha neuctivým poznámkám zachutnalo natolik, že jako dvacetiletá založila ženské kvarteto. Že v něm na cello hrála sestřička Elise neudivilo tolik jako skutečnost, že všechny čtyři muzikantky byly ženského rodu. Však také napřed testovaly divácké reakce na soukromých večírcích, než se v srpnu 1868 odhodlaly k produkci v pivnici Dreher‘sche Bierhalle na rohu vídeňské uličky Ungargasse. To už bylo hudebnic ovšem šest a pro své sexteto zvolily první z názvů, kterými se v následujícím období představovaly. Nejprve jako Das Neue Wiener Damen-Orchester, později jako Josephine Weinlich‘s Damenkapelle, a když jim narostl hřebínek dokonce jako Das Erste Europäische Damenorchester. Ne že by to nebyla pravda, ale našli se mnozí včetně kritiků, kteří se jim dlouho vysmívali jako kuriozitě. Přitom se Josephine kromě dirigování svého ansámblu, časem díky dechové sekci mnohem početnějšího, cílevědomě věnovala též komponování.

Nedůvěru, s jakou byl první ženský orchestr přijímán, lze nejlépe vyčíst z novinových kritik, které provázely jejich stále častější turné, při nichž v letech 1869 až 1876 putovaly naším světadílem, ale vydaly se i do Ruska či do Ameriky. Hudbu v jejich podání, ať už to byly předehry k operetám, skladby dynastie Straussů anebo Josephinina vlastní dílka, poznalo publikum v Itálie i v Dánsku, v Nizozemí i v Německu. Dámy navštívily rovněž Prahu, jak o tom podal zprávu zdejší tisk: „Početné diváctvo přilákala novinka v podobě osob něžného pohlaví… kdekoho lákalo spatřit, jak si jejich křehké ručky poradí nejen s houslemi, ale i s basou… a co asi tak jejich něžné rtíky vyloudí z trombónu,“ posmíval se pražský kritik a varoval: „Jedná se spíš o exhibici než o vystoupení. Nejlepší, co mohou dámy učinit, bude najít si bohaté ženichy, dokud jsou jejich půvaby přitažlivé…“

Mnohem galantněji se vyjadřoval pařížský recenzent: „Vysoká, štíhlá, s uhrančivou tváří a výraznými gesty působí dirigentka jako skutečná kněžka, vládnoucí svým muzicírujícím poddaným. Tu od houslí, tu od klavíru. Vše diriguje zpaměti, není ponořena do partitur, ale vnímá a řídí hudbu až do závěrečného potlesku…“ Roku 1872 nadchl vídeňský dámský orchestr Petrohrad a ještě o rok dřív zaujal též New York, Filadelfii, Washington, Baltimore a Pittsburgh, odkud se vydal do Kanady: „Na pódium vyzdobeném růžemi vstoupily rdící se slečny, celé v bílém, a s sebou vnesly do našeho hudebního života převratnou novinku,“ psalo se v New York Times: „Sólistky z řad něžného pohlaví jsme zde už zažili, ovšem organizovanou sílu v podobě výlučně dámského seskupení k nám přivezl až Vienna Lady Orchestra.“

Dvě významné události vnesl do života Josephine Weinlichové, toho času pětadvacetileté, rok 1873. Ve Vídni se konal Mezinárodní veletrh s bohatým doprovodným programem, jehož se její dámský orchestr stal ozdobou. Pyšnící se vystoupením v ikonickém Zlatém sále Vídeňského spolku přátel hudby neboli Musikvereinu přitáhl k sobě pozornost mnohých návštěvníků. Mezi nimi podnikavého obchodníka jménem Ebo Amman, do kterého se komponující dirigentka zamilovala. Zprvu se sblížili pracovně, když se ukázalo, že Amman finančně podporuje časopis Gazeta Musicale, ve kterém Josephine uveřejňovala své klavírní skladbičky „průměrné úrovně“, jak se o nich jízlivě vyjadřovala mužská konkurence. Ebo byl zjevně jiného názoru, umělkyni pomáhal a navíc její náklonnost horlivě opětoval, takže jejich svatba nikoho z bližních nepřekvapila. Co ovšem šokovalo nezasvěcené, byly dva následné kroky, které vdaná Frau Amman-Weinlich podnikla. 

Prvním bylo rozpouštění jejího orchestru, kterému se už nechtěla věnovat jako dosud, neboť ji kromě manželství víc a víc zaměstnávalo skládání. Od lehčích až naivních kousků, snaživě napodobujících tvorbu Josepha Lannera či Johanna Strausse, se Josephine postupně propracovávala k poněkud náročnějším skladbám. Zjevně i pod vlivem pilného studia partitur velikánů Rossinim či Schumannem počínaje a Mendelssohnem-Bartholdym konče. To ovšem ještě netušila, že se jich brzy zmocní s taktovkou v ruce. Svého činorodého muže, který před ní narýsoval nové profesní obzory a měl přitom na mysli i její zdraví, totiž následovala do Lisabonu. A druhý ze zásadních životních kroků jí nabídl možnost, o jaké se jí v bohatém kulturním životě ve Vídni, přesyceném hudebními osobnostmi, ani nesnilo. 

Doprovázena nerozlučnou sestrou Elisou nejprve ovšem Josephine podnikla ještě další turné, pro které založila komorní soubor pojmenovaný podle patronky hudby Caecilien-Quartett. Když jí však přistála na stole zajímavější nabídka, neváhala ani na okamžik. Týkala se možnosti stanout na dirigentském stupínku před symfonickým tělesem složeným výlučně z mužů. Cesta k zásadnímu předělu v její kariéře byla náhle volná. Její muž Ebo se totiž dozvěděl, že v Lisabonu je už dlouho zaklesnut zdejší orchestr ve vzájemných sporech nástrojových skupin. Amann je jako šikovný vyjednavač dokázal usmířit. A pod slibem zaručeného financování přimět k tomu, aby se nedávno zpřístupněným Teatro da Trindade konečně rozezněla hudba. Ovšem pod podmínkou, že alespoň na přechodnou dobu umožní hudebníci jeho choti, aby je dirigovala. Proč ale jenom na čas? Přesvědčoval je opatrně? Anebo spíš tajil, co věděl o manželčině nemoci? Vlídně přímořské klima mělo Josephině prospět v tichém souboji s tuberkulózou…

Nezdařilo se. Autorka „živých melodií, které dovedou potěšit“, jak se o ní v nekrologu vyjádřil Musikalisches Wochenblaltt, zemřela v Lisabonu 9. ledna 1887. Bylo jí pouhých devětatřicet. Nadlouho poté upadla v zapomnění. 1. ledna 2026 ji však záslužně připomene Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků.

foto: Sofie Drinker Institut