„Čtvrtý z koncertů pro klavír a orchestr je nekonvenčním dílem co do formy i hudebního obsahu.“

„Zařazení Brucknerovy Šesté symfonie bylo událostí a její provedení sváteční hodinou.“

„Brucknera máme tendenci až příliš ztotožňovat s Wagnerem.“

Bruckner a Beethoven určitě mají něco společného. Na středečním koncertě Pražských symfoniků se přiblížili ještě o něco víc. Klavírní koncert vídeňského klasika zazněl obohacen o určitou dávku romantických emocí a symfonie vídeňského romantika naopak měla emocionálně nepřepínaný řád. V obou dílech hrál orchestr vyrovnaně, spolehlivě, vyváženě a kultivovaně, v dobré konstelaci.

Šéfdirigent Pietari Inkinen během svých let v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vcelku nenápadně, ale velmi solidně věnoval soustavnou pozornost mimo jiné i Beethovenovým klavírním koncertům a ještě víc Brucknerovým symfoniím. Poslední únorový abonentní program byl právě touto sestavou. Čtvrtý z koncertů pro klavír a orchestr Ludwiga van Beethovena je nestandardním, respektive nekonvenčním dílem co do formy i hudebního obsahu. Sólový vstup na samém začátku a pak dlouhý orchestrální úvod, tóninový plán, fantazijně rozvolněná druhá věta, stejně jako celkový charakter instrumentace… To vše jsou prvky, které činí z tohoto díla svébytný klenot, přesahující dobové zvyklosti v žánru.

Elisabeth Leonskaja, mezinárodně setrvale uznávaná rakouská pianistka ruského původu, je natolik vynikající interpretkou, že dokáže tuto jedinečnost podpořit. Není ovšem typem pro hraní Beethovena s klasicistní zdrženlivou uměřeností, výrazovou úsporností a perlivou technikou. Její pojetí je romantizující, i když ne nijak nestylově. Ale výraznější a někdy i překvapivá rubata, zasněný klid i velkorysá hudební gesta ho přece jen přibližují pozdějšímu vývoji. Orchestr proti tomu držel v převažujícím dojmu rovný tón a mírný výraz, i když také ne přehnaně věcný či objektivizující; vytvářel k projevu sólistky stylový kontrapunkt. Provedení přineslo potěšení, nikoli nadšení, příjemný zážitek, žádnou vyhraněnost.

Brucknerova Šestá symfonie patří mezi ty méně hrané. Její zařazení bylo událostí a její provedení sváteční hodinou. Pietari Inkinen zvolil umírněný přístup beze stopy těžkopádnosti a úpornosti, kterou je snadné v Brucknerově hudbě najít a k níž skutečně některé kreace směřují. Symfonii s orchestrem naplnil charakteristicky opakovanými, vrstvenými a stupňovanými halasnými žesťovými vpády a chóry i terasovitě a přerušovaně budovanou nekonečností, ale také, a to ještě mnohem víc, úsporně jemnou krásou a mírností. Stavěl ji přehledně, ona taková i je.

Brucknera máme tendenci až příliš ztotožňovat s Wagnerem. Ano, obdivoval ho, naivně a nekriticky. Zrovna tato symfonie ale ukazuje, že má v sobě Brucknerova hudba i mnohé z toho, co k novoromantické programnosti a k magicky opojnému Wagnerovu hudebnímu jazyku tolik nepasuje, co patří víc ke světu absolutní hudby: řád, přehlednost, uměřenost. K tomu i hodně polyfonie, ale ne zamotané. Druhá věta, krásně pomalá, v sobě má hodně z toho, co vytvoří o dvě desetiletí později příbuzné kouzlo Mahlerova Adagietta. Třetí je – pro Brucknera tak typicky – zemitě taneční a čtvrtá hodně kontrastní, ale nekonfliktní. Alespoň tak vyznívalo šéfdirigentovo pojetí, kterému odpovídaly perfektně sehrané žestě, pěkně artikulující i spolehlivě spolupracující dřeva a měkce hrající smyčce. Od prvního motivku na samém začátku symfonie výrazně přispívala první horna i celá čtveřice lesních rohů, dotvářejících nezaměnitelný zvuk díla. Tento večer Bruckner nebyl primárně tím pověstným podivínem, ani urputným bojovníkem, ale z Beethovena cosi měl: pokud něco, tak ale jeho světlejší stránky.

Foto: Petr Dyrc