„Celý výstup Romany Kružíkové naplňoval pocit nadhledu, rezervy a stability.“

„Oba ansámbly část Dies Irae zpracovaly velmi pestře, překvapivě zapůsobila mnoha dynamickými kontrasty.“

„Závěr díla působil nezavršený, po stránce interpretační by snesl dřívější ztišení.“

V pátek 19. září odstartovala 14. sezóna cyklu Bacha na Mozarta! V kostele sv. Janů v Brně společně uctili členové Czech Ensemble Baroque a Silentium ensemble pod taktovkou Romana Válka památku Antonia Salieriho, jehož dvousté výročí úmrtí mělo připomenout provedení jeho vlastního Requiem. Kromě toho zazněla i další duchovní díla skladatele, v nichž se jako sólistka představila Romana Kružíková.

Příznačně navodila mysteriózní atmosféru poutavého Salieriho De profundis orchestrálně temně zabarvená úvodní fráze upínající pozornost sforzatem v jejím středu. Rovněž následné vplynutí sboru udrželo v hudbě mystické zabarvení. Ihned první fráze dokazovaly velmi dobrou hudební připravenost celého tělesa, tedy Czech Ensemble Baroque a Silentium ensemble (um. vedoucí Tereza Válková) pod vedením Romana Válka, kterého umělci celý koncert pečlivě sledovali. Vstupní slova „de profundis“ zaujala posluchače svým legatovým rozvinutím pod narůstajícím crescendem, které vrcholilo efektním stažením koncovky -is. Následující minuty hudebního čísla zdobila například v sopránu krásně prozpívaná lyrická kantiléna začínající slovy „fiant aures“ nebo hrdý sólový basový výstup „si iniquitates observaveris“. Za zmínku stojí také zdůrazněná naléhavost dvakrát se opakujícího „quis sustinebit“, jehož niterný charakter vzápětí vystřídalo melodicky a charakterově občerstvující „sustinuit anima mea“, které zářivě kulatým tónem vynesly vrchní hlasy. V kánonické části „amen“ excelovala rovněž basová i tenorová mužská sekce vyrovnaným hlasovým přednesem zvukově kultivovaným, čímž vůbec stavěla pevné základy nejen této skladbě, ale i všem ostatním, jež během večera zazněly. Drobného zvukového hříchu se těsně před koncem dopustila sopránová sekce poněkud ostřejším zvoláním „amen“, neboť tak narušila jinak příjemnou uhlazenost celého pěveckého souboru.

Působivě večer zpestřila sopranistka Romana Kružíková svými dvěma sólovými vstupy, které čerpaly ze stejného díla, oratoria La passione di Gesù Cristo, a to árií Maddaleny Vorrei dirti il mio dolore a árií pro soprán a sbor Potea quel pianto oratoria. Umělkyně oslovila nejen krásným zbarvením hlasu, ale také bravurní technikou. Celý její výstup naplňoval pocit nadhledu, rezervy a stability. Dosvědčovaly to například konce frází, které bez jakýchkoli hlasových či dechových obtíží zcela plnohodnotně zvládla prozpívat i po předcházejících koloraturách. Pasáže zpívala maximálně připravena, s potřebnou energií a aktivním odpichem. Nabídla vysoce muzikální vedení melodických linií, jež jedna plynule přecházela do druhé a dohromady tvořily hudebně logický celek. Ztělesňovala ideální kompromis mezi klasicistním a romantickým operním zpěvem.

Konečně po stručném Miserere nostri, Domine přišlo na řadu očekávané Salieriho Requiem. Nutno podotknout, že koncert ozvláštnily, jak zvykem, na jeho začátku a poté před poslední skladbou drobné komické vstupy Radovana Krále v roli Wolfganga Amadea Mozarta a Luďka Randára v roli Johanna Sebastiana Bacha v dobových převlecích, čímž znamenitě předpřipravily auru večera. 

I v poslední skladbě se vídeňskému kapelníkovi podařilo prvními takty věrohodně navodit ponurou atmosféru, jejíž závažnost umocnil kontrast plačtivého, smířeného hobojového sóla a vstupní odhodlané, protestující fráze basisty „requiem aeternam“. V té následující, několikrát se opakující „et lux perpetua luceat eis“ nebyla vždy zřetelná výslovnost. Místy se zdálo, že se blíží spíše té latinské, pravděpodobně se však jednalo o méně důrazně vyslovené „č“. Oživení přišlo v části Dies Irae, kdy temperamentně orchestr podpořil sbor, který se tak vrátil ke své zvukové měkkosti, kterou ve vyšší poloze v mírnějších tempech ztrácel. Zdůraznil konečně i výslovnost, takže byla rázem jasnější a hbitější. Také hudební artikulace kupodivu v rychlejším tempu lépe vynikl. Postupně se přidávající tympány a žestě udělaly Salieriho dílu dobrou službu. Vydařilo se jemně, avšak plně barevně a kultivovaně prokouknout malému sopránovému sólu se slovy „salva me“. Generálně oba ansámbly tuto část zpracovaly hudebně velmi pestře, překvapivě zapůsobila mnoha dynamickými kontrasty a napínavými plochami. Alespoň z posluchačského hlediska lze podotknout, že se jednalo spolu s úvodem o hudebně nejzajímavější část celého Requiem. Na účet orchestru možno dodat, že po celou dobu koncertu zvládl bez jediného pochybení citlivě doprovodit pěveckou složku skladeb tak, že nikterak nevyčníval, naopak působil jako spolehlivý korepetitor s dobrými sólovými schopnostmi. V Offertoriu, Hostias i Sanctu třeba ještě vyzdvihnout zrychlující se polyfonní části, s nimiž se zpěváci úspěšně potýkali a které mají skutečný skladatelský potenciál. Samotný závěr díla působil jaksi nezavršeně, neuspokojivým dojmem, po stránce interpretační by tak snesl dřívější ztišení a celkový útlum. I přes to však nelze jinak než děkovat všem umělcům za to, že nám svým zápalem zprostředkovávají poznání i těchto jinak spíše upozaděných děl.

Foto: Matěj Okleštěk - Photography