„Francouzský violoncellista je laureátem Mezinárodní soutěže J. S. Bacha v Lipsku a držitelem ceny za nejlepší interpretaci Bachovy hudby.“

„Casals zahájil více než stoletou tradici interpretace Bachových suit, směřující od romantického pojetí až ke snahám o co nejautentičtější podobu.“

„Svým pojetím Bacha v nás Marc Coppey znovu probudil údiv nad skladatelovou nevyčerpatelnou invencí.“  

Hvězdný francouzský violoncellista Marc Coppey vystoupil v pátek 21. června v Hluboké nad Vltavou. Není náhodou, že si k vystoupení na dalším českém festivalu vybral výlučně skladby Johanna Sebastiana Bacha. Bachovy violoncellové sólové suity, které patří k prubířským kamenům interpretačního mistrovství, mu již v době studií přinesly hned dvě, pro jeho další kariéru zásadní ceny.

Ačkoliv byl čtvrtý ročník jihočeského festivalu Hvězdy nad Vltavou oficiálně zahájen až nedělním koncertem, na němž v Národním pavilonu Z českobudějovického výstaviště vystoupil spolu s nejprestižnějším komorním tělesem English Chamber Orchestra ředitel festivalu Pavel Šporcl, předcházely tuto výjimečnou událost neméně zajímavé kulturní události. Po pátečním koncertu na parkovišti obchodního centra IGY, který v podání Gavina Skeggse a Denquar nabídl melodie světových muzikálových hitů, se festivalové dění v sobotu 21. června odpoledne přeneslo do dalšího města nad Vltavou.

Ve farním kostele sv. Jana Nepomuckého v Hluboké vystoupil s náročným programem neméně vzácný host – francouzský violoncellista Marc Coppey. Na programu jeho recitálu byly tři ze šesti sólových suit Johanna Sebastiana Bacha.

Rodák ze Štrasburku, od roku 2005 profesor pařížské Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris, někdejší člen Kvarteta Ysaÿe (1995-2000), od roku 2011 umělecký ředitel Zahřebských sólistů, ředitel Velikonočního festivalu v Colmaru a Královské akademie v solivaru v Arc-et-Senans není v České republice neznámý. Z posledních příležitostí poslechnout si jeho hru připomeňme jeho společné vystoupení s Tomášem Jamníkem 10. května v rámci letošního Pražského jara.

Není náhodou, že si k vystoupení na dalším českém festivalu vybral výlučně skladby Johanna Sebastiana Bacha. Bachovy violoncellové sólové suity, které patří k prubířským kamenům interpretačního mistrovství, mu již v době studií na pařížské konzervatoři u Philippa Mulera přinesly hned dvě, pro jeho další kariéru zásadní ceny – vítězství v Mezinárodní soutěži J. S. Bacha v Lipsku a zvláštní cenu za nejlepší interpretaci Bachovy hudby. Ocenění v dalších soutěžích, možnost dalšího studia u Jánose Starkera na univerzitě v Bloomingtonu ve státě Indiana, dále pak spolupráce s významnými osobnostmi – Yehudy Menuhinem, Mstislavem Rostropovičem, Paulem Tortelierem, Viktorií Postnikovovou aj. mu přinesly světové renomé.

Kromě sólové kariéry se Marc Coppey věnuje komorní hře a je spolehlivým interpretem skladeb řady současných francouzských autorů: Michaela Jarella, Jacquese Lenota, Marca Monneta, Thierryho Pécoua, Michela Reverdyho, Érica Tanquye a dalších.

Bachových Šest suit pro sólové violoncello, BWV 1007–1012 vzniklo v letech 1717 až 1723 v Köthenu na dvoře knížete Leopolda, tedy v době, kdy se skladatel věnoval převážně světské instrumentální hudbě. Bachův manuskript nalezen nebyl, hráči mají dnes k dispozici pouze přepisy. Nejčastěji se přihlíží buďto k zápisu pořízenému skladatelovou druhou ženou Annou Magdalenou Bachovou mezi lety 1727 až 1731, anebo k zápisu skladatele a varhaníka Johanna Petera Kellnera, který mimochodem opsal velkou část Bachova díla. Další manuskripty dvou neznámých opisovačů pochází z 2. poloviny 18. století z majetku hamburského obchodníka s notami Johanna Christopha Westphala. Jediný pramen nalezený za hranicemi Německa je z konce 18. stol. a pochází z majetku vídeňského obchodníka s uměním Johanna Traega.

Bachovy suity pro sólové violoncello uvedl ve 20. století na koncertní pódia Pablo Casals. Zároveň v letech 1927–1939 pořídil historicky cennou nahrávku. Katalánský violoncellista tak zahájil více než sto let trvající interpretační tradici, směřující od romantického pojetí až k časově mladším snahám o co nejautentičtější podobu tohoto skvostu barokní hudby. Stěží si dnes dovedeme představit adepta violoncellové hry, který by se nesetkal alespoň s částmi těchto Bachových suit, jež jsou také často zařazovány jako povinné skladby na nejrůznějších soutěžích. I z tohoto důvodu jsem na koncertě očekávala účast většího počtu mladých violoncellistů. V sobotním horkém počasí ale našli na Hlubokou cestu zřejmě jen zájemci z nejbližšího okolí.

Interpretovi k jeho bachovskému recitálu nechyběly dvě zásadní podmínky – nástroj benátského mistra ze 17. století a příznivá akustika středně velké novogotické stavby nedávno zrenovovaného farního kostela sv. Jana Nepomuckého. Francouzský violoncellista si ze šesti suit zvolil ty, jež jsou označeny lichými čísly – Suitu č.  1 G dur, BWV 1007, Suitu č. 3. C dur, BWV 1009 a Suitu č. 5. c moll, BWV 1011. Tyto cyklické skladby s obligátním pořadím preludium – allemande – preludium – allemande – gigue se liší nejen tóninou, délkou úměrnou vyššímu pořadí, ale i vloženými galanteriemi – v první je to menuet, ve třetí bourée, v páté gavotta, a to vždy se středními částmi v kontrastním tónorodu.  

Hned od prvních tónů Marc Coppey zaujal měkkým tónem včetně nesmírně měkce a přirozeně znějícím přidáváním hlasů na těžkých dobách. Celkový charakter jeho hry lze označit jako decentní a elegantní, prostý zbytečných efektů, provázený vkusnou mírou ornamentiky, vhodnou dynamikou a ušlechtilým vibratem. Jeho pojetí temp bylo celkem živější, což se projevilo zejména u saraband, v nichž se zřekl jejich někdy až extrémně pomalé interpretace. I přesto tento tanec v páté suitě nepostrádal svůj tristní, zamyšlený a meditativní ráz.

Preludia sólista zbytečně nerozvolňoval, v jeho pojetí zněla spíše jako nekonečný tok hudby. V páté suitě, která si navíc vyžaduje přeladění struny a, preludium doslova korunoval jeho druhou fugovou částí. která tak navodila dojem zvuku vícehlasého tělesa. Charakterově i tempově Coppey v jednotlivých suitách odlišil allemande.  Nejrychleji vyzněl v druhé suitě, zatímco v první a páté nepostrádal vznosnost, kterou však u páté suity sólista příliš nezdůrazňoval obvyklým přetečkováním. Pro přehledně zahraný courante si dovolil zvolit nejživější tempo ve třetí suitě, snad vůbec nejrychleji pojal gavotty. Guige v jeho pojetí odpovídal zaběhlému pojetí tance a interpret si ho viditelně nejvíce užíval v závěru koncertu.

Absence dynamických a tempových návodů v zachovalých manuskriptech dává dnešním hráčům poměrně volnou ruku v jejich rozhodování, kterak skladbu uchopit. Nejen svým po všech stránkách technicky dokonalým výkonem, ale zároveň i nenapodobitelně osvěžujícím pojetím v nás francouzský violoncellista toho odpoledne znovu probudil údiv nad Bachovou nevyčerpatelnou invencí. Posluchači francouzského hosta s nadšením odměnili dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Jan Schinko