„Přestože se jednalo o koncert k poctě Bachovi, nezazněla ani jedna skladba interpretována dle barokních zvyklostí.“

„Tehdejší třímanuálový nástroj s 41 rejstříky byl tedy vlastně Bachovým současníkem!“

„Pavel Černý se pokusil zprostředkovat publiku fascinaci odkazem a hudbou Johanna Sebastiana Bacha tak, jak ji vnímali autoři 19. a 20 století.“

Jméno německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) zná snad každý. Říká se: „Bach je jako chléb a ten se nepřejí.“ V letošním roce slaví tento velikán 340 let od narození a současně 275 let od úmrtí. Proto se stal jedním z pilířů letošního ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci. Třetí koncert festivalu nesl podtitul Bachovi následovníci a obdivovatelé a zazněly na něm rozmanité skladby od baroka až po 20. století úzce spjaté s bachovskou tematikou, avšak viděny optikou období romantismu. Interpretem večera byl český varhaník Pavel Černý.

Pavel Černý (rozhovor čtěte ZDE) se vedle bohaté koncertní činnosti u nás i v zahraničí zabývá výukou na AMU a organologií. Mimo jiné byl členem komise při nedávném restaurování Englerových varhan u sv. Mořice nebo nyní při stavbě nových varhan v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.

Jak již bylo řečeno, letošní ročník podzimního festivalu oslavoval výročí narození Johanna Sebastiana Bacha. Dalším připomínaným jubilantem byl též německý skladatel Georg Friedrich Händel (1685–1759) a zakladatel festivalu Antonín Schindler (1925–2010). Důležitým oslavencem, bez něhož by festival v takovéto formě nemohl probíhat, jsou samotné varhany v kostele sv. Mořice. Bylo to 21. září 1745, kdy vratislavský varhanář Michael Engler předal hotový nástroj k provozu. Tehdejší třímanuálový nástroj s 41 rejstříky byl tedy vlastně Bachovým současníkem! Během tohoto koncertu se Pavel Černý rozhodl využít nástroj v celé jeho současné velikosti s 95 rejstříky a tím ukázal, že se na nástroj dá se ctí interpretovat hudba prakticky jakéhokoli slohového období.

Samotný zářijový koncert začal uvedením umělce, který se rozhodl seznámit publikum s jedinečnou dramaturgií koncertu. Při této příležitosti upozornil posluchače na Bachovy motivy, které mohou hledat v dílech jeho žáků, následovníků a obdivovatelů. Přestože se jednalo o koncert k poctě Bachovi, nezazněla ani jedna skladba interpretována dle barokních zvyklostí. V dnešní době, kdy se mnozí snaží interpretovat Bachovu autorskou tvorbu co možná dobově nejvěrněji, bylo osvěžující zažít koncert, který přenesl návštěvníky koncertu o sto let zpátky a uvedl díla Bachem inspirovaná, jak byla vnímána v době jejich uvedení.

První dvě skladby Pavel Černý hrál na starý mechanický hrací stůl, takže mohl používat pouze starou část nástroje. Hra na starý stůl podporuje autenticitu dobové intepretace, ale je fyzicky náročná a některé kompozice nelze zahrát kvůli nedostatečným tónovým rozsahům. Zbývající skladby večera již byly předneseny na nový elektrický pětimanuálový stůl. 

Jako první zazněla Fuga B dur na B-A-C-H, Krebs-WV 434 od Bachova žáka Johanna Ludwiga Krebse (1713–1780). Interpret předvedl působivé pléno starého nástroje, které se temnou monumentalitou skvěle hodí nejen pro hudbu barokní. V této kompozici však Krebs již využíval harmonické spoje obvyklé až pro mnohem pozdější díla romantických skladatelů, jako byl například Robert Schumann.  A právě skladbou Schumannovy choti Clary Schumannové (1819–1896) koncert pokračoval.  

Fuga E dur na téma Johanna Sebastiana Bacha byla zkomponována jako součást sbírky Tři fugy na témata J. S. Bacha. Clara Schumann i její manžel byli velkými obdivovateli díla tohoto skladatele a vášnivě se zabývali analýzou a interpretací jeho kompozic. Dílo, původně určené pro klavír, Pavel Černý expertně zahrál jako poslední dílo provedené na starý hrací stůl varhan, přičemž posluchačům zprostředkoval širokou paletu barev principálových rejstříků nástroje. 

Jediným Bachovým dílem koncertu bylo Preludium a fuga h moll, BWV 544, ovšem zde ve verzi podle Karla Straubeho (1873–1950), který byl Bachovým pozdějším následovníkem na varhanickém místě v lipském kostele sv. Tomáše. Straube redigoval dílo Maxe Regera a starých mistrů, jako je Bach, ovšem přísně v souladu se zvyklostmi ve frázování, agogice, registracích a dynamice poplatnými době počátku dvacátého století. To z Bachovy hudby vytvořilo dílo překvapivě symfonické, vrcholně romantické a zcela nepodobné moderně poučeně interpretovaným Bachovým skladbám. Pavel Černý se nesnadného úkolu zhostil na výbornou a podařilo se mu vymanit z barokní estetiky. Věrně následoval Straubeho představu a zprostředkoval tím posluchačům velmi neotřelý a jedinečný zážitek. 

Dalším dílem večera byla chorální předehra Herzlich tut mich verlangen, op. 122: č. 10 od Johannesa Brahmse (1833–1897). Známá melodie původně světské písně Mein G‘müth ist mir verwirret od Hanse Lea Hasslera (1564–1612) byla později opatřena textem teologa Christopha Knolla: Herzlich tut mich verlangen nach einem selgen End (Upřímně si přeji požehnanou smrt). Bach ji zpracoval jako chorální předehru Herzlich tut mich verlangen, BWV 727 a v kantátě Komm, du süße Todesstunde, BWV 161. Johannes Brahms má na toto téma dvě chorální předehry, obě jsou součástí cyklu Jedenáct chorálních předeher, op. 122. Dílo napsané s přesvědčením, že kompozice chorálních předeher by dobrému skladateli neměla být cizí, a pod vlivem silného zážitku smrti Clary Schumann, jež byla Brahmsovou dobrou přítelkyní, interpretoval Pavel Černý jako jakési pokračování odkazu chorálních předeher J. S. Bacha, plné romantické estetiky, ale bez zbytečného patosu a s důrazem na neokázalost dynamických a tempových změn. Romantické registrace a tichá, kontemplativní dynamika toto dílo představily posluchačům coby komorní, intimní zážitek.

Fantasie a fuga na B-A-C-H, op. 46 od Maxe Regera (1873–1916) stála dynamicky na opačné straně možností svatomořického nástroje. Pavel Černý v něm plně předvedl svou schopnost stylově autentických registrací, když z nástroje přesvědčivě vydoloval temné, hutně romantické barvy v působivě širokém rozsahu dynamiky. Reger choval Bacha v obrovské úctě a hovořil o něm jako o „počátku i konci veškeré hudby“. Interpretace Pavla Černého tento Regerův pocit fascinace J. S. Bachem a jeho dílem dokázala na posluchače koncertu velmi sugestivně přenést.

Sicilienne a Pochod noční hlídky z cyklu Bachovo memento od Charlese-Marii Widora (1844–1937) představovaly zajímavý exkurz do odkazu J. S. Bacha, jak byl vnímán ve Francii druhé poloviny 19. století. Widor uchopil témata Bachových skladeb (zde druhé věty Sonáty pro flétnu Es dur, BWV 1031 a chorálu Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 140) a zpracoval je vrcholně romantickým způsobem platným pro jeho dobu a zemi vzniku. Pavel Černý pak umně využil širokého výběru francouzsky intonovaných hlasů, jimiž disponuje nová část svatomořického nástroje, a skladby interpretoval co možná nejvíce autenticky. Původní Bachova témata přednášel s melodickou zpěvností a výraznou agogikou a přenesl posluchače do univerzality Bachových myšlenek, které i ve francouzské romantické interpretaci zůstávají stále stejně zajímavé a platné. 

Večer uzavřela skladba od Miloše Sokoly (1913–1976) Passacaglia quasi toccata na téma BACH. Toto virtuózní dílo, které dle slov interpreta připomíná letní bouřku, v nejlepším slova smyslu ukázalo, že Bachův odkaz se ani po staletích od jeho smrti nevyčerpal a stále slouží i soudobým skladatelům jako nevysychající studnice inspirace. Dílo poměrně obtížné na interpretaci se Pavlu Černému podařilo přednést s jistotou a bravurou. Posluchače ohromil rychlými technickými pasážemi a dynamickými registracemi, které na nástroji této velikosti představovaly silný zážitek. 

Pavel Černý se pokusil zprostředkovat publiku fascinaci odkazem a hudbou Johanna Sebastiana Bacha tak, jak ji vnímali autoři 19. a 20 století. Jeho zásluhou si posluchači uvědomili, že Bachova hudba je aktuální v každém období, jen akceptuje ducha dané doby.

Foto: Filip Jančo