„Druhý Šostakovičovův koncert je podle mého názoru ještě hlubší. Nutí vás opravdu přemýšlet a uvažovat.“

„Hudba skladatele musí být absolutní prioritou.“

„Česká hudba je prostě úžasná; nemůžete ji nemilovat.“

V roce padesátého výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče na Pražském jaru hrála s Bostonskými symfoniky autorův První houslový koncert a moll a 18. září ji čeká „šostakovičovský“ návrat do Čech. Se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů provede skladatelův Druhý houslový koncert h moll. Řeč je o lotyšské houslistce Baibě Skride, která od skoro čtvrt století starého vítězství na bruselské Soutěži královny Alžběty s úspěchem brázdí světová pódia. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se svěřuje se svým srdečným vztahem k Šostakovičově hudbě, která k ní promlouvala už od dětství prožitém ještě v Sovětském svazu. Vzpomíná na své pražskojarní vystoupení, prostor věnuje srovnání obou koncertů a prozrazuje, v jakých momentech jí naskakuje husí kůže…

Soustředíte se v letošním výročním roce cíleně více na Šostakovičův odkaz, nebo je to náhoda, že se vám dostal „pod ruku“?

Oba Šostakovičovy houslové koncerty jsou velmi důležitou součástí mého hudebního života. Jeho hudbu miluju od malička a houslové koncerty mi vždy byly nejbližší. Jsem vděčná a nadšená z každé příležitosti, kdy mohu tyto koncerty hrát, ale zejména při takto zvláštních příležitostech se cítím ještě šťastnější, ale i pokornější.

Jak vzpomínáte na pražské vystoupení spolu se svým krajanem Andrisem Nelsonsem, které mimochodem sklidilo nadšený ohlas (jak i portál KlasikaPlus.cz zaznamenal ZDE)?

Praha má úžasné publikum, vždy se v Praze cítím vřele přijatá a lidé jsou tak nadšení pro hudbu; je to naprosto skvělý zážitek. Ale samozřejmě spolupráce s Andrisem a Bostonskými symfoniky byla něco speciálního. Znám Andrise i orchestr už velmi dlouho a spolupracovali jsme spolu mnohokrát, i na Šostakovičových koncertech. Takže mezi námi panuje určitá důvěrnost, která mě ještě více inspiruje a dává mi svobodu jít do extrémů. A to nemluvím o úžasné kvalitě, profesionalitě a muzikálnosti těchto hudebníků…

Šostakovičův hudební jazyk je pro mnohé posluchače plný skrytých významů. Jaké vnitřní obrazy či příběhy nacházíte v jeho hudbě vy? Čím vás jeho dílo oslovuje?

Ano, Šostakovičova hudba je velmi vrstevnatá, plná emocí, někdy skrytějších a pasivnějších, jindy doslova křičících. Tahle hudba mě oslovuje samozřejmě především proto, že jsem s ní vyrůstala a vnímala ji, jistě svou roli hraje i politické pozadí mého dětství v Sovětském svazu, ale nejdůležitější je obrovská škála emocí, které vám jeho hudba může přinést. Rozmanitost a hloubka, štěstí a vztek, sarkasmus a čistá bolest, prostě všechno…

Jak se podle vás liší povaha a emocionální energie Prvního a Druhého houslového koncertu?

Jsou velmi odlišné, a to nejen proto, že byly napsány v poměrně velkém časovém odstupu. První z nich je otevřenější, možná majestátnější díky svým čtyřem větám a obrovské kadenci. Má neuvěřitelnou gradaci ve třetí větě a jeho celková kompozice je absolutním mistrovským dílem. 

Druhý koncert je mnohem intimnější, spíše se obrací dovnitř, místo aby otevřeně vyjadřoval bolest a city, jak je tomu v případě prvního. Druhý koncert je podle mého názoru ještě hlubší, nutí vás opravdu přemýšlet a uvažovat, a i když se na první pohled jeví jako jednodušší, je ve skutečnosti ještě vrstevnatější a komplexnější než první koncert.

Mění se během kariéry spoluprací s různými orchestry a dirigenty nějakým způsobem váš přístup k interpretaci Šostakovičova díla?

Určitě. Každý dirigent a orchestr vnáší do provedení trochu jiný impuls – vždy jsou tu nové nápady, nové zkušenosti. Základní interpretace je vaše vlastní, ale pokud jste otevřeni naslouchat ostatním hudebníkům, vždycky je prostor pro zlepšení, růst a také experimentování (samozřejmě v rámci zdravého hudebního rozumu), a to během celého života. 

Šostakovičova hudba je pro každého velmi osobní, takže někdy může být těžké se shodnout, ale obvykle orchestr a dirigenti prostě cítí to, co cítím já, a tak se to dá dohromady. Ale ano, vždy se to vyvíjí a mění, a právě proto milujeme živé koncerty.

Když studujete takto náročný repertoár, hledáte primárně inspiraci v historických nahrávkách, v různých dobových pramenech, v rozhovorech a memoárech skladatele a jeho blízkých? Anebo sázíte na partituru a vlastní intuici?

V podstatě obojí. Ráda poslouchám jiné nahrávky, zejména když jsem se tyto skladby začala učit. Bylo mi tehdy asi čtrnáct let a prohledávala jsem všechny obchody s CD, abych sehnala všechny možné interpretace; tehdy jsme ještě neměli internet. 

Ale když začnete skutečně hrát a vystupovat, je velmi důležité najít svůj vlastní hlas, svůj vlastní pocit ze skladby. A to se dá hodně získat poslechem jiné hudby daného skladatele, prostudováním partitury, seznámením se se všemi hlasy orchestru a tak dále. A pak si prostě užít hudbu na jevišti a poslouchat, co vám hudba vlastně říká…

Máte při přípravě pocit, že se víc inspirujete spoluprací s dirigentem, nebo vás nejvíce formuje vnitřní dialog se samotnou skladbou?

Určitě musíte mít vlastní interpretaci už předtím, než se setkáte s dirigentem. Ale jak jsem již řekla, jsem vždycky otevřená novým nápadům, pokud jsou v souladu s mou obecnou představou nebo s některými hudebními variacemi. Nejdůležitější pro mě však je, abychom nikdy neupřednostňovali nic jiného než hudbu skladatele, ta má absolutní prioritu provedení.

První koncert jste hrála na Pražském jaru ve festivalovém prostředí, které má vlastní silnou tradici, a zejména s jedním ze světových top orchestrů. Druhý koncert zazní ve Zlíně – městě menším, s regionálním, ale velmi kvalitním orchestrem. Ovlivňují také různá prostředí, atmosféra toho kterého koncertu vaše pojetí jednotlivých skladeb?

Inspirují mě všichni hudebníci, se kterými hraju, a samotná hudba, takže opravdu nezáleží na tom, kde a s kým hraju. Užívám si oddanost a muzikálnost všech orchestrálních hudebníků a dirigentů, a opět – pro mě je nejdůležitější předat hudbu a emoce publiku a dát mu radost a něco, o čem může přemýšlet a na co může vzpomínat.

Domníváte se, že Šostakovičova hudba vyžaduje od interpreta spíše technickou disciplínu, nebo emocionální odvahu?

Myslím, že to vyžaduje každé dílo, Šostakovič není výjimkou, co se týká technické náročnosti a emocionální vyspělosti. Mám pocit, že zejména První houslový koncert je mladými hráči často podceňován, pokud jde o jeho složitost a emocionální inteligenci, kterou vyžaduje. Proto mladé houslisty vždy varuju, aby se nespoléhali na to, že je hratelný a zní velmi působivě; skrývá v sobě mnohem víc…

Odráží se nějakým způsobem Šostakovičovo balancování mezi ironií a tragikou do toho, jak pracujete s tempy, dynamikou a podobně?

Hudba mi to tak nějak intuitivně sama dává. Je tak silná a tak ohromující, že to prostě cítím. Samozřejmě až po tom, co jsem se předtím hodně věnovala studiu skladeb, cvičila a mnohokrát je hrála. Ale nakonec je to hudba, která na jevišti určuje konečnou interpretaci toho dne. Samozřejmě i ostatní hudebníci mají svůj podíl na konečném výsledku.

Můžete popsat konkrétní moment v Šostakovičových houslových koncertech, který vás pokaždé emocionálně zasáhne?

V Prvním koncertu je to rozhodně třetí věta a gradace mezi touto větou a kadencí. Je to naprosto jedinečný moment v repertoáru pro housle a pokaždé mi z něj naskočí husí kůže…

Ve Druhém koncertu jsou to hlavně ty téměř ‚prázdné‘ momenty, které mi také nahánějí husí kůži… Nejsou v žádném případě prázdné, ale vyvolávají pocit konečnosti života nebo něčeho důležitého. Jak jsem už řekla, je to velmi intimní koncert, takže každý může vnímat tyto momenty jinak, ale obecně mě nutí přemýšlet o mém životě, o mnoha dalších životech, o tom, co bylo důležité, jak to skončí…

Jak moc do hry zapojujete vlastní životní zkušenosti, když interpretujete hudbu, která vznikla v době politického útlaku a osobního napětí, a to i v kontextu dnešní doby, kdy jsou tato témata opět aktuální? Odráží se to nějak ve vašem přístupu?

I když jsem byla velmi mladá, když se všechno změnilo, stále v sobě cítím ten pocit útlaku, který je velmi hluboce zakořeněný. Tato a další hudba z oné doby mi tehdy velmi pomohla pocítit úlevu a rozvíjet představivost, a stále to cítím, když ji hraju. Ale také si myslím, že tato hudba obsahuje mnohem víc než jen dané téma, zejména v dnešní době nám ukazuje sílu, kterou může mít, aby přežila staletí, ukazuje nám, čeho může umění dosáhnout bez ohledu na okolnosti a že zůstává navždy. A že je pro člověka naprosto nezbytné mít na světě tento druh komunikace. Bez ohledu na dobu, ve které žijeme.

Když hrajete dílo, které jste interpretovala už mnohokrát, jak si udržujete čerstvost a autenticitu projevu?

Klíčem je samotná hudba. Tyto skvělé skladby jsou nadčasové a vždy vám dodají inspiraci, pokud jim to dovolíte. Samozřejmě, že z praktického hlediska bych neplánovala hrát celý rok pouze jeden koncert, abych si na něj příliš nezvykla nebo se jím neunavila. Pomáhá také poslouchat mezitím i jinou hudbu nebo se zabavit něčím jiným. Ale obecně stačí nechat se hudbou unést k novým inspiracím.

Váš repertoár je velmi široký – od Mozarta po Bartóka či spíše až soudobou hudbu. Cítíte, že nějaké období, stylová epocha je vám interpretačně bližší, nebo preferujete pestrost?

Žiju pro rozmanitost! Jsem tak ráda, že hraju na housle, a mám tak neuvěřitelný výběr skvělé hudby! Také mám pocit, že každý skladatel mě určitým způsobem inspiruje k dalšímu vývoji. Tu rozmanitost miluju!

Hrajete také Dvořáka a Janáčka. Je pro vás na jejich skladbách nebo na české hudbě obecně něco charakteristického?

Česká hudba je prostě úžasná; nemůžete ji nemilovat. Takoví mistři komorní hudby, orchestrálních skladeb, oper, tak emotivní, tak krásná, tak chytrá. Máte tak bohatou historii umění a hudby, že by měla patřit do repertoáru každého!

Důležitou roli ve vašem uměleckém životě má i komorní hudba. Spolupracujete stále i se svou sestrou, pianistkou Laumou, s níž jste před lety také excelovala na Pražském jaru, a souborem Skride Quartett? Dokáže spolupráce v menším obsazení obohatit váš pohled na velké orchestrální kusy a koncerty?

Komorní hudba byla vždy velmi důležitou součástí mého života, vyrůstala jsem s hraním se svými sestrami a později pro mě byla stále nepostradatelná. Velmi dobře doplňuje mé porozumění orchestrálnímu repertoáru a naopak. Intimní spolupráce s ostatními je důležitá i na jevišti s orchestrem, vzájemné naslouchání, přizpůsobování se jeden druhému, lepší porozumění hudbě skladatele, to vše je velmi důležité. A také je zábavné být na cestách s přáteli!

Povídáme si na prahu nové sezóny. Co zajímavého vás v ní čeká?

Za prvé jsem nadšená, že přijedu hrát do Zlína. Moc se na to těším! Ale kromě toho jsem prostě šťastná z každého projektu, který mám na příští sezónu naplánovaný!

…………….

V příští sezóně se Baiba Skride představí mimo jiné s Badische Staatskapelle, Houstonskými symfoniky, Deutsche Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz, Orchestra della Svizzera italiana nebo Norimberskými symfoniky.Reflexi vystoupení Baiby Skride se sestrou Laumou z roku 2019 v rámci sezóny orchestru dnes zvaného Prague Philharmonia čtěte ZDE.