„V písni Byla sem ešče malá Klementa Slavického si posluchači vychutnali emotivní projev Barbory Perné, dobře posazené vysoké tóny a pečlivě dotažené délky.“

„Radek Martinec skladby interpretoval pěkným písňovým projevem, jeho hlas je hladivý, skvěle posazený a velmi příjemný na poslech.“

„Jana Sýkorová v Summer is come Petra Ebena vhodně zvolila sílu hlasu, přiměřenou komornímu prostoru.“

Již třetí sezónu oblíbeného cyklu písňových recitálů ve Stavovském divadle zahájil v sobotu 4. října koncert mladých členů Národního divadla s klavírním doprovodem. První matiné Lidové inspirace bylo věnováno písním Klementa Slavického, Ladislava Vycpálka, Petra Ebena a Antonína Dvořáka. Podmanivá atmosféra divadelního jeviště za staženou oponou, kam se divák běžně nepodívá, připravila posluchačům nevšední kulisu k ojedinělému uměleckému zážitku. Svým umístěním je to zajímavý přínos k nabídce koncertních prostor jak pro publikum, tak v tomto formátu jistě také pro interprety.

Program zahájili dramaturgickým úvodem v českém i anglickém jazyce dramaturgové Beno Blachut ml. a Zdeněk Klauda. Detailně přiblížili okolnosti, za kterých autoři sáhli k lidovým námětům a další podrobnosti k uváděným dílům. Rovněž vyzvali posluchače, aby si po koncertě s účinkujícími sami pohovořili, což bylo pro diváky dalším neobvyklým a velice milým zpestřením už tak neortodoxního koncertu.

V první části vystoupila sopranistka Barbora Perná, sólistka Opery Národního divadla a Státní opery, s nejznámějším opusem Klementa Slavického, cyklem Ej, srdénko moje, písně na slova moravské lidové poezie pro ženský hlas a klavír. Na klavír ji doprovázel, stejně jako ostatní pěvce, korepetitor Opery Národního divadla Bronislav Procházka. Duchovně založený Slavický napsal toto dílo v 50. letech 20. století, kdy lidová tvorba byla pro skladatele jedinou možností, kde čerpat témata, pokud se chtěli vyhnout komponování prorežimních oslavných hymnů. Slavického otec byl žákem Leoše Janáčka, který se folklorem detailně zabýval. Klement Slavický přistupoval k lidovým námětům s podobnou úctou i zájmem a uvedený cyklus lze právem přiřadit k obdobným dílům Janáčka či Martinů. Barbora Perná svým sytým, vyzrálým hlasem procítěně uchopila úvodní píseň Nad Strážnicú jasno. Její tísnivý projev zoufalé ženy dokonale vystihl námět písně, s plně znělým hlasem i v pianu. Následovala Šohajku s modrýma očima a rovněž v Těžko temu kameňovi vhodně zvolila dynamiku svého jasného hlasu pro tento komorní prostor. Lkavý projev korespondoval se smutnou písní, precizně držela dlouhé tóny. Bronislav Procházka provázel velmi jemně a bylo zřejmé, že si souhru užívá. Jeho klavír nebyl jen doprovodem, ale esenciální součástí dokreslující atmosféru písní; to platí nejen pro doprovod Barbory Perné, ale všech pěvců. Ve Studené rosence podali pěvkyně i klavírista výbornou techniku projevu a v závěrečné Byla sem ešče malá si posluchači opět vychutnali interpretčin citlivý výkon, dobře posazené vysoké tóny a jejich pečlivě dotažené délky. Klavír i tentokrát mistrně podtrhl emotivní prostředí písně. Ej, srdénko moje publikum zakončilo náležitým potleskem.

Pernou poté vystřídal barytonista Radek Martinec, který účinkuje v Opeře Národního divadla a Státní opery a v Jihočeském divadle. Zazpíval tři písně z cyklu Moravských balad, op. 12 Ladislava Vycpálka. Také tento cyklus vznikl ve velmi napjaté době, za první světové války. Hluboce duchovně založený Vycpálek se rovněž zajímal o lidovou tvorbu, přestože ve svém díle obvykle zpracovával intelektuální témata. Narozdíl od Janáčka a Martinů přistoupil Vycpálek k folkloru odlišným způsobem – moravské lidové texty zhudebnil sám, nečerpaje z původních nápěvů. Radek Martinec podal píseň Vydala máti, vydala céru precizním vyzrálým přednesem s krásnou barvou hlasu ve výškách i hloubkách. Všechny skladby interpretoval odpovídajícím písňovým projevem, což posluchači uvítali. Martincův hlas je hladivý, skvěle posazený a velmi příjemný na poslech, s dobrou dikcí i v jemném pianu. Interpret je mimořádně disponovaný pro výraz. Byla jedna byla opět zazpíval pěkným komorním projevem s krásně posazenými znělými tóny ve všech úrovních dynamiky a citlivým přednesem smutného tématu. Stejně tak píseň Stojí Jano při potoce se poslouchala velmi příjemně. Martinec má nádherný znělý hlas, i v pianu srozumitelný, s krásně prozpívanými tóny; hrůzu děje vykreslil mistrným fortissimem. Tragické téma podal až funerálním stylem, který byl zcela na místě. Emocionální náboj písně opět skvěle dotvořil procítěný Procházkův klavír. Podle mého názoru bylo vystoupení Radka Martince vrcholem koncertu. Moravské balady odměnil velký potlesk.

Dále se uvedla altistka Jana Sýkorová, sólistka Opery Národního divadla a Státní opery. Předvedla Šestero písní milostných, Písně na původní středověké texty Petra Ebena. (Český překlad cizojazyčných písní byl promítán na scénu.) I tento opus pochází z 50. let 20. století, kdy si duchovně založený Eben vybral za námět lidovou tematiku, ze stejného důvodu jako Slavický. Svou živou kompozicí bravurně vystihl rozdílnou mentalitu jednotlivých národů, jejichž texty zhudebnil – sbírka obsahuje píseň českou, anglickou, německé, italskou a francouzskou. Cyklus nádherných básní, některé z nich až s erotickým nádechem, je Ebenovou juvenilií – napsal jej ve svých dvaadvaceti letech. Milostná poezie pro něj není úplně typická, obvykle se zabýval duchovní tvorbou. Úvodní píseň Noci milá podala Jana Sýkorová pěkným písňovým projevem s pečlivě vyzpívanými tóny i v pianu. V Summer is come vhodně zvolila sílu hlasu, přiměřenou komornímu prostoru. Pěkný čistý hlas s příjemným písňovým projevem se dobře poslouchal v písni Unter den Linden. Interpretka kladla důraz na posazení každého tónu. Du bist min podala s naléhavým milostným projevem, který zcela odpovídal obsahu písně. Klavír Bronislava Procházky opět líbezně dokreslil emoční rozpoložení písně. V Non mi mandar messaggi pěvkyně znovu náležitě zvolila sílu svého hlasu. Klavír nebyl pouze doprovodným, nýbrž rovnocenným nástrojem, který také vtáhl publikum do děje písně. Ballade des dames du temps jadis pěvkyně předvedla s náležitou baladickou písňovou interpretací, která odpovídala zachmuřenému textu. Šestero písní milostných sklidilo mohutný potlesk.

Nakonec vystoupili všichni pěvci, každý s jednou písní z cyklu V národním tónu, op. 73 Antonína Dvořáka, zkomponovaného v roce 1886. Lidovou tvorbu měl ve veliké oblibě i Dvořák a dlouho hledal pro tento cyklus texty ke zhudebnění. Když je nalezl, uchopil je po svém a dal tak vzniknout osobitému „dvořákovskému“ dílku – původní hudební prvky mistrovsky rozvinul svým vlastním vysoce stylizačním invenčním způsobem do půvabných písňových miniatur. Barbora Perná převedla krásným dvořákovským projevem píseň Dobrú noc, má milá, skvěle doprovozenou rovněž také dvořákovským klavírem Bronislava Procházky. Milým závanem poezie byla Radka Martincem výborně uchopená a podaná píseň Ej, mám já koňa faku; posluchači si opět vychutnali jeho dobře posazený hlas. Jana Sýkorová pečlivě ztvárnila smutnou píseň Ach není, není tu, i tentokrát vhodně zvolila dynamiku. Nadšené publikum zahrnulo interpretku dlouhým potleskem a mnohonásobným „bravo“.

Přestože byla převážná část písní tklivá a koncert tak dýchal spíše baladickou atmosférou, přinesl mnoho radosti. Po skončení ještě zůstali pěvci s klavíristou i posluchači na scéně již s vytaženou oponou a vychutnávali společně strávené chvíle na tomto unikátním místě.

Foto/zdroj: ilustrační - archiv a Facebook divadla, archiv autorky