„Na programu byla hudba 18. a 20. století.“

„Zvolená baletní hudba obou klasiků je kongeniální, přitom naprosto svébytná.“

„Ani dílu Bohuslava Martinů preparace z lůna divadelního multimédiálního prostředí nikterak neuškodila.“

Pestrý a objemný byl koncert orchestrálního cyklu Prague Philharmonia v neděli 19. ledna v pražském Rudolfinu. Pod taktovkou polského dirigenta Łukasze Borowicze na něm před orchestr předstoupili řecký flétnista Stathis Karapanos a recitátor Jean-François Ehrlich. Na programu byla hudba 18. a 20. století. Dvakrát byl zastoupen salcburský rodák Wolfgang Amadeus Mozart, jednou operní reformátor Christoph Willibald Gluck, oba coby reprezentanti hudby raného hudebního klasicismu. Polský reformátor Nové hudby Krzysztof Penderecki a světově proslulý český vlastenec Bohuslav Martinů zase v programu reprezentovali hudbu minulého století.

Do kategorie hudby baletní lze zařadit výňatek z Mozartovy opery Idomeneo, KV 367, části Chaconne a Pas seul, dvě části z Gluckova baletu Don Juan (Ouverture a Finale) a partituru Bohuslava Martinů – jazzový balet o jednom dějství s českým názvem Šach králi, H 186, původní francouzský název Échec au Roi. Je na libreto, které napsal André Coeuroy.

Typologicky koncertantní zařazení náleží Pendereckého dílu Sinfonietta č. 2 pro flétnu a smyčce a Mozartovu Koncertu pro flétnu a orchestr č. 2 D dur, KV 314. Zatímco Pendereckého skladba, původně klarinetový kvartet, intimní zpověď dříve razantního hudebního reformátora, má k principu koncertantnosti jako metafoře nástrojového soutěžení či zápasu dosti daleko, dílo Mozartovo je v tomto směru exemplární ukázkou typového zařazení. Obě tato díla se stala vhodným prostředkem skvělé prezentace flétnové hry Stathise Karapanose. Je tak dobrá, že ji bez váhání můžeme označit metaforou „kouzelná“. Ve skladbě Pendereckého se převážně lyrický flétnový témbr stal dominantní složkou emocionálně hutného sdělení. Nelze zde ovšem nepřipojit slova chvály na perfektně zvládnutý a hluboce procítěný dialog flétnisty s úchvatnými houslemi v rukou Romany Špačkové.

Zato v Mozartovi Karapanosova flétna naopak zaujala autentickým výkladem koncertantnosti v klasicky pojatém, tedy zápasivém sólovém partu. Je náležitě stylově vybaven rubatovými kadencemi a vysokými požadavky na herní bravuru. Sólista svoji roli v obou skladbách sehrál výborně, zároveň neokázale a skromně. Na rozloučenou s pražským vnímavým a vděčným publikem Karapanos svoje vystoupení doplnil sólovým debussyovským přídavkem.

Tři skladby večera, úvodní výňatek z Mozartova Idomenea, Gluckův Don Juan a závěrečný Martinů jsou hudbou baletní. Dalo by se namítnout, že jejich prezentace v koncertní síni, tedy bez živého tance, není tím optimálním řešením. Nejen díky kvalitní hudební interpretaci, ale i kompozičním hodnotám zvoleného repertoáru se námitka jeví jako zbytečná. Zvolená baletní hudba obou klasiků je kongeniální, přitom naprosto svébytná. Naopak zde bylo velmi zajímavé sledovat, jak se díky latentní vazbě na mimohudební náměty, na baletní libreta, odklání od tradičních schémat absolutní hudby a jak proto dostává svoji originální formální tvářnost. 

Sympatickým osvěžením provedení Gluckovy partitury se stalo specifické rozmístění žesťových nástrojů na pódiu Rudolfina. Dostaly pozice na samotných okrajích, tedy až za posledními pulty houslí. Ani pozounový, ani hornový part v díle z hlediska hudebního děje nehrají podstatnou roli (jde většinou jen o dlouhé držené tóny), významné v tomto směru však jsou neustále smyčce. Zvolené prostorové aranžmá žesťových nástrojů (tu zleva, tu zprava) lze proto ocenit především jako vtipné a účinné zpestření produkce.   

Ani dílu Bohuslava Martinů preparace z lůna divadelního multimédiálního prostředí nikterak neuškodila. Překvalifikování baletu z divadelního představení na jen náznakově pojatou scénickou produkci hudbě samotné svým způsobem kupodivu naopak prospělo. Mělo totiž za následek soustředěnější orientaci posluchačů výhradně na zvukovou stránku, na její autentické kvality. Ukázalo se zřetelně, jak mistrně, s jakou lehkostí, během jediného měsíce čtyřicetiletý Martinů tento tvůrčí úkol zvládnul. V jeho partituře můžeme obdivovat nejen dobové inspirace, zejména ty jazzové, ale i bohatou instrumentaci. A co kromě vtipných divadelních náznaků (šachovnice s figurkami umístěná hned vedle dirigentského stupínku) zde na pódiu Rudolfina z původního scénického záměru zůstalo? Jen verbální komentář, nositel děje, rozčleňující žánrově pestrý hudební proud. Jean-François Ehrlich jej přednesl v původním, tedy francouzském jazyce svým znělým hlasem s dokonalou výslovností přes mikrofon. Vzdor tomu, že současná amplifikace je již na vysoké technické úrovni, však dvojí prezentace zvukové stránky produkce (přímá a amplifikovaná) zapůsobila poněkud nesourodě. 

Osmačtyřicetiletý polský dirigent Łukasz Borowicz je pro abonentní cyklus Prague Philharmonia velmi dobrou volbou. Je to zralý umělec evropského formátu, přesný, názorný, energický, má v sobě magickou sílu a pochopení pro interpretační autenticitu různých stylových období.

Foto: Prague Philharmonia / Ivan Malý