„Lakomé Barky jsou pro mě výstup ze světa klasické hudby do úplně jiného, ale stejně krásného.”

„Od začátku bylo jasné, že když dělám takhle velké projekty, tak se toho nevzdám.”

„Studium v zahraničí je asi ta nejlepší zkušenost, kterou člověk může získat.” 

Barbora Jodas zastává více rolí. Je výkonnou ředitelkou Ševčíkovy akademie, stojí za novou koncertní řadou na Strahově, věnuje se hudební produkci, vyučuje klavír či působí ve skupině Lakomé Barky. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se ohlíží za svými hudebními začátky, které ji přivedly ke studiu muzikologie, k práci v produkci Collegia 1704 i k založení vlastního festivalu. Zároveň přibližuje, jaké je to žít život mladé ženy, která zastává významnou pozici v hudebním světě a současně buduje rodinu a hledá rovnováhu mezi oběma světy.

Začněme úplně od začátku. Jak vypadala tvá cesta k hudební produkci?

V dětství jsem začínala na zušce se zobcovou flétnou a klavírem, který jsem pak v šesté třídě měla i za svůj hlavní obor na hudebním gymnáziu. Později jsem přestoupila na cembalo. Celé gymnázium jsem si myslela, že nakonec půjdu studovat medicínu, ale v septimě jsem si to rozmyslela. Takže jsem pak nastoupila na Pražskou konzervatoř. Jsem velký trémista, tak mi brzy bylo jasné, že koncertování nebude pro mě.

Šla jsem proto studovat i na Masarykovu univerzitu muzikologii, protože mě extrémně bavila věda. Zároveň jsem šla na HAMU v Praze na hudební produkci. Chtěla jsem spojit svůj vhled do hudby a svou vášeň do sociálních věd – vždycky mě bavilo právo, ekonomie, pak různé vyplňování tabulek… přijde mi to jako dobrá kombinace. Myslím si, že bez elementárních znalostí hudby to má pak produkční těžké. Náš pan profesor Štilec vždycky říkal, že se pak nenecháš napálit.

Čím je specifické pracovat s umělci?

Je to svět sám pro sebe. Myslím si, že je to specifické v tom, že jsou umělci velmi otevření lidé. Vydávají veškeré emoce nejen na pódiu, ale pak i mimo něj. Je to hodně práce s emocemi. Práce s lidmi dokáže být náročná, má to své klady i zápory. Ale vyhovuje mi to. Je to příjemné. Právě díky emoční dostupnosti je tu i větší otevřenost třeba ohledně LGBT komunity či k ženám muzikantkám.

Jaký je ten nejbizarnější požadavek, který po tobě umělec chtěl?

Zatím jich moc nebylo. Jsou to samé klasiky – konkrétní limonády, ucpávky do uší a podobně. Možná playstation…

Mezi tvé první pracovní zkušenosti patří hudební produkce Collegia 1704. Co ti to do života přineslo?

Tehdy mi bylo dvacet let, studovala jsem jen dva roky. Měla jsem pocit, že nic neumím. Kamarád mě ale přesvědčil, abych to jen tak zkusila. A vyšlo to! Vaškovi Luksovi se asi líbilo, že jsem cembalistika a že tomu rozumím. Jsem za tu zkušenost, kterou mi Veronika s Vaškem dali, opravdu vděčná. Musela jsem se naučit spoustu nových věcí. Vlastně polovinu z toho doteď používám. Zařizovala jsem veškeré organizační věci, od dohadování se s Českou filharmonií v Rudolfinu, po kontakt s umělci, řešení not, rozesílání, smykování, granty… Tehdy jsme na to byli čtyři v jedné kanceláři, takže jsem měla přístup ke všemu. Bylo to strašně zajímavé, různorodé, ale náročné. Pracovala jsem do noci. Myslím si, že se to právě dá dělat dobře při studiu, kdy má člověk čas a energii. Je to asi ta nejcennější zkušenost, co mám.

Tento rok jsi zahájila novou koncertní řadu na Strahově. Jak vznikla? Podílíš se i na dramaturgii?

Můj sen byl dělat dramaturgii. Ale je to teda opravdu těžké udělat smysluplnou koncertní řadu. Se vznikem této řady se pojí menší historka. Na Strahově jsem chodila před patnácti lety na varhany k jednomu knězi, kterého jsem před nedávnem potkala při křtu svojí dcery. Tam mi zmínil, že chtějí otevřít Strahov veřejnosti a dělat koncerty. Tak jsme se domluvili na malé koncertní řadě o čtyřech koncertech v nádherných prostorách Strahova. (Reflexe prvního koncertu ZDE.)

Tento rok jsme měli už dva koncerty třeba s Vilémem Vlčkem a Markem Kozákem, další dva nás ještě čekají právě s Collegiem 1704, a v listopadu bude varhanní koncert v bazilice při příležitosti svěcení nově opravených varhan po dvě stě letech.

Zatím se nám koncerty daří, dva předchozí byly vyprodané. Doufám, že to tak bude pokračovat.

Můžeš nám už prozradit, co se bude dít v následujícím ročníku?

Určitě bychom chtěli udělat dva varhanní koncerty ještě s dalším nástrojem, například trubkou. A pak komorní koncerty, které by byly v nádherném opatském refektáři s krásným výhledem na Prahu. 

Tak to abych tam zašla.

To tě moc rádi uvidíme! Tyto jedinečné prostory jsou totiž zatím veřejnosti přístupné pouze během koncertů a podobných akcí.

Těžištěm tvé práce je hudební produkce. V Praze jsi ale učila i na různých hudebních školách hru na klavír. Stále v tom pokračuješ?

Ano i ne. Doučila jsem vlastně na anglické škole (International School of Music and Fine Arts Prague), protože půjdu na mateřskou a budu se stěhovat do Pardubic. Tam nastoupím na ZUŠ Pardubice-Polabiny u Jirky Kabáta, kde budu dělat napůl produkci a napůl učení. Učení mě vždycky bavilo, proto jsem se ho nikdy nechtěla vzdát. Musím to ale slučovat s dalšími věcmi. Bylo by to pro mě jinak velmi náročné.

Tři dny v týdnu vlastně učím, a dopoledne se zabývám produkcí Ševčíkovy akademie a festivalu, Strahova a dalších koncertů. Je to pro mě vyvážená kombinace.

Jak jsem ale řekla, učím velmi ráda. Mám ráda ten pocit, že jsem tomu člověku něco dala do života. že si po škole dokáže zahrát písničku třeba od Lady Gaga, Beatles nebo i Mozarta. Pak třeba zajde i na koncert. Snažím se vychovat děti s láskou k hudbě.

Zmínila jsi, že kvůli trémě koncertně nevystupuješ. Byla jsi ale členkou skupiny Lakomé Barky. Působíš v ní i v současnosti? Máš na to vůbec čas?

Ano, jsem tam pořád! Vystupujeme občas s Petrem Niklem. Jsem tam od svých osmi let, od založení této kapely. Dostali jsme později Zlatého Anděla za CD s Petrem Niklem za alternativní hudbu. Je to můj totální relax. Hraju tam na zobcovou flétnu a zpívám. Naše skvělá Blanka Laurychová píše písničky, Petr píše texty. Koncerty jsou pro mě úplné odreagování. Je to celé postavené na improvizaci v alternativní hudbě, zároveň pracujeme hodně s lidovou hudbou… skvělá kombinace. Je to pro mě výstup ze světa klasické hudby do úplně jiného, ale stejně krásného.

Během celého roku pracuješ na festivalu Ševčíkova akademie, který vrcholí každý rok na začátku srpna. Co je na této práci nejtěžší?

Nejtěžší je odmítání studentů. Hlásí se sem více žáků, než jsme schopni pojmout. Máme omezené kapacity. Nehlásí se sem žádní studenti, kteří by neuměli hrát na nástroj. Jsou to všichni mladí, skvělí muzikanti, kteří jsou absolutně výjimeční. Musím je občas odmítnout, protože se sem jednoduše nevejdou. Umím si představit, jak těžce to odmítnutí musí nést, když se těší, že si zahrajou s Josefem Špačkem, a pak se tak nestane. Je to těžké pro obě strany.

Co tě teď čeká v budoucnu?

Manžel mě za tuto větu asi nepochválí, ale on už mi zakázal brát nové projekty. Jsem hrozný workoholik. Snažím se teď relaxovat, s čímž mi hodně pomáhá i moje dcera. Celý život jsem vlastně měla úvazek a půl v zušce, celý rok řeším Ševčíkovku, nově Strahov, do toho jsem ještě učila na anglické škole. Mám průběžně tři až čtyři práce a mám zakázané brát další. (smích) Myslím si, že teď můj největší projekt budou moje dvě děti. Ty budou na prvním místě. (Druhé dítě se má narodit koncem září – pozn. red.)

Jak se ti daří skloubit tak intenzivní pracovní nasazení s rodinným životem?

S manželem se střídáme na rodičovské, první rok jsem byla s dcerou doma já, druhý on.  Teď se vyměníme, kdy budu doma já s čerstvým miminkem. Za rok už víme, že bude doma od září opět on. Mám podporujícího partnera, který je schopný se se mnou takhle vystřídat úplně ve všem. Mám velké štěstí. Myslím si, že rodina je ten z nejlepších projektů, co člověk může mít. Miluju jak svoji rodinu hudební, tak samozřejmě i tu, co mám doma.

Jaká cesta vedla k tomuto rozhodnutí? Bohužel ještě nežijeme ve společnosti, kdy by to bylo zcela běžné.

S manželem jsme sedm let. Já jsem vlastně ten workoholik a on je ten zklidňující element. Nutí mě jezdit na dovolený, vzít si odpoledne volno a já jsem pak strašně šťastná. Ale sama bych to nikdy neudělala.

Od začátku bylo jasný, že když dělám takhle velké projekty, tak se toho nevzdám. Debatovali jsme o tom, oba jsme věděli, že chceme děti, a došli jsme k tomu, že to bude muset být půl na půl. Aby mi neskončil pracovní život mateřstvím. Já bych to nezvládla, nikdo by to nezvládl. Člověk si to ale musí vykomunikovat s partnerem dopředu, což jsme s Milošem udělali.

Je to stále kontroverzní téma ve společnosti. Přiznám se, že to vůbec není snadné.

Byla jsem rok doma s dcerou, člověk je pak úplně zničený v tom nejlepším slova smyslu. Tělo se pak musí dát dohromady. Poprvé jsem měla napracovanou práci tři měsíce dopředu. Teď to mám v plánu znovu. Pak jsem začala pomalu. Když šel manžel s kočárkem ven, tak jsem najížděla zpět na práci, ale i tak je to náročné. Volný čas vlastně věnuješ té práci, místo aby sis odpočala. Když k tomu přičtu, že se celý rok nevyspíš víc než dvě hodiny v kuse. Je to těžký, únavný. Je to moje volba, takhle jsem to chtěla a chci to tak dál. Není to ve společnosti přijímaný tak, jak by si člověk představoval. Respektive manžela všichni chválí, ale já jsem si několikrát vyslechla otázku, proč jsem si teda pořizovala děti. Což je otázka, která není fér. Svou dceru miluju. Máme vše půl na půl. Má nádherný vztah s námi oběma. Je to skvělý. Navzájem se s partnerem pochopíte. Ve společnosti, ve které žijeme, je to ale zatím raritní.

Všem to doporučuju, našemu vztahu to prospělo, ale je to obtížné, i třeba ekonomicky nebo ze strany společenských stereotypů. Manžel často říká, že je až nepatřičně chválen za to, co vlastně dělá každá druhá žena. Přijde třeba na hřiště, kde mu všichni říkají, jak je úžasný, že ji přebalí, nakrmí…  Ženám to nikdo neřekne, protože se to od nich očekává. Na druhou stranu si ale taky vyslechl, jestli se necítí blbě, když není tím živitelem rodiny. Hodně jsme se ve společnosti posunuli, je to ale stále velké tabu.

Debatujeme o tom. Jsem ráda, že žijeme v místě, kde to takhle jde udělat. Nedokážu si to bez toho představit. Nemusím být kariéristka, jen to jednoduše znamená, že ráda pracuju. Baví mě ale být i maminka. Nevidím důvod, proč bych se měla jednoho z toho vzdát.

To vám hodně přeju. Když jsme u těch stereotypů…  Jsi mozek několika velkých projektů, není to ale ještě tak běžné, aby to byla žena. Setkala jsi se někdy s tím, že tě ostatní nebrali tolik vážně?

Setkala. Několikrát. Jsou samozřejmě lidé, kterým je jedno, jaké jsem pohlaví. Záleží jim jen na tom, jak dělám svou práci. Což by tak za mě bylo být. Setkala jsem se s tím několikrát třeba na úřadech, neříkám ale, že je to tak všude. Ale stereotypně jsou ženy ty sekretářky.

Stalo se nám například s Tomášem Jamníkem, když jsme společně chodili na schůzky, že se ten člověk bavil jen s ním a na mě ani nekoukal. Neřešil, co dělám. Často to berou, že jsem ten asistent festivalu, což se úplně neděje. Jsi mladá, chytrá žena, nedej bože i hezká, a to je velký kámen úrazu. Ale neodsuzuju to. Nedělají to všichni. Nestává se mi to třeba u mladé generace.

Díky sociálním sítím jsem se dozvěděla, že máš s anglicky mluvícími zeměmi blízký vztah. Mohla bys mi prozradit, jak jsi ho navázala?

Po gymnáziu jsem neuměla vůbec anglicky, tak jsem odjela dělat au pair do Ameriky. Byla jsem tam přes tři měsíce, opravdu jsem si to tam zamilovala. Bydlela jsem na nádherném místě zvaném Cape Cod ve státě Massachusetts blízko oceánu. Je to tam absolutně božský. Bylo to extrémní vhození do vody, neuměla jsem ani slovo, ale během té doby jsem se ten jazyk naučila. Především podle sluchu. Mám i vzdálenou rodinu v Texasu, se kterými se vcelku pravidelně potkáváme buď ve státech, nebo tady v Česku. Mám to tam u nich strašně ráda. Příroda je úchvatná. Evropa je za mě na kulturu a Amerika na přírodu.

Pak jsem se chtěla naučit i britskou angličtinu, tak jsem jela během postrgraduálu na jeden semestr na Erasmus do Londýna. Byl to ale celkem šok. Myslela jsem si, že anglicky umím, ale rozuměla jsem tak polovině. Studium v zahraničí je asi ta nejlepší zkušenost, kterou člověk může získat. Nehledě na to, že se naučí pracovat sám se sebou. Je tam na to sám. Je to ale skvělý, protože zjistí, že to sám dokáže. To je hrozně cenná věc.