„Mozarta jsem zpívala – jako většina – od prvopočátku. Říká se: lehoučké zpívání, očista hlasu… Ale Mozart je ošemetný právě tím, jak je čistý.“

„Snažím se být interpretačně poučená, na druhou stranu ale i maximálně autentická.“

„Hrdinou je pro mě každý, kdo dokáže vyhrát sám nad sebou a kdo dokáže být lidský a laskavý, i když mu bylo ublíženo.“

V letošním roce jí byla udělena Cena generálního ředitele Národního divadla, která míří na umělce do pětatřiceti let věku. S tím v rozporu se jeví být fakt, že tato pěvkyně je na českých pódiích profesionálně činná už bezmála dvacet let. Pokud až dosud unikala vaší pozornosti, seznámení je možné právě nyní – lepší pozdě nežli později… Barbora Perná je relativně čerstvou posilou operního ansámblu pražského Národního divadla a v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává z náklonnosti k dílům Wolfganga Amadea Mozarta (ale nejen jeho). Tradiční úlohou etablovaných sólistů je part v jeho posledním díle Requiem a Perná jej ztvární 11. listopadu ve společnosti Pražských komorních sólistů a dirigujícího Radka Baboráka.

Už dlouho se o vás v Praze ví, ale až od ledna 2025 jste v angažmá Opery Národního divadla. Jste spokojená?

Jsem velice spokojená. A ano, máte pravdu v Národním divadle jsem jako hostující sólistka s delšími či kratšími pauzami od sedmnácti let, takže už je to opravdu dlouho. (úsměv)

Můžete prozradit přesný rok, ať je to lépe představitelné?

2007? Tak nějak. První hostující role byla Barbarina ve Figarově svatbě. Snad to říkám správně… Buď Papagena, nebo Barbarina.

Spokojená jsem čím dál více; člověk si toho víc a víc váží – neříkám, že jsem si toho za mlada nevážila, ale přece jenom, jak člověk stárne, tak získává jiný životní pohled a nebere věci jako samozřejmost.

Angažmá považuju za velkou změnu – od letoška můžu Zlatou kapličku považovat za svou domovskou scénu. Moc si toho cením. Uvědomění že jsem skutečně dosáhla takovéto mety, přicházelo až nějak postupem času.

V těch sedmnácti vám to tedy ještě pořádně „nedocvaklo“…

Dnes jde spíš o takové to zralé uvědomění. To přišlo až s pozdějším věkem.

Je v angažmá něco jinak, než jste očekávala? Překvapilo vás něco nějak?

Ani ne. Bavíme se tedy o mém druhém angažmá – předtím jsem byl šest let v Moravském divadle v Olomouci. Trochu jsem se „děsila“ toho, co mě tam čeká, míněno v angažmá jako takovém. Protože do té doby jsem byla celou pěveckou kariéru na volné noze, tak jsem si mohla vybírat. Angažmá jsem se bála, protože mi začnou dávat role a já je nebudu moct odmítnout. Třeba nepůjdou k mému oboru…

Ukázalo se, že opak je pravdou. Jak v Moravském divadle, tak tady v Praze funguje dialog a já nemám na co si stěžovat.

Jen pro úplnost: Pražské angažmá bezprostředně navázalo na to olomoucké?

Ano. Pěkně se to prolnulo…

Nedávno vám byla udělena Cena generálního ředitele Národního divadla v Praze pro umělce do pětatřiceti let. Co pro vás ocenění znamená, se vás ptát nebudu – taková otázka se mi jeví jako klišé. Lepší mi připadá: Co vám ocenění říká? Jak si ho přebíráte?

Je to samozřejmě obrovská čest – to je na prvním místě. Vnímám to jako ocenění mé práce; že toho, co dělám, si všímá i vedení – nejde jen o věc diváků a jejich odezvu. Když si vás všimne váš zaměstnavatel, zahřeje to.

Když se pan generální ředitel rozhodl udělit mi tuto cenu, tak doufám a věřím, že si mojí práce váží a že ji dělám nějakým způsobem dobře… Je to zadostiučinění a satisfakce, ale na druhou stranu i příslib sobě samé, že budu makat dál. Ocenění mi říká, že snad jdu správnou cestou.

Můžu říct, že spíše než impuls k nicnedělání ocenění vnímáte jako závazek do budoucna?

Stoprocentně. Takhle vnímám jakoukoli cenu, kterou obdržím. Nemívám myšlenky: Dobrý, tohle zvládám, můžeme zvolnit. Ne. Cítím spíše zase o něco větší nárok na svou osobu.

Říkám si ale, že reálně hrozit může takovéto přílišné uspokojení stylem ‚dejme klídek, hoďme se do pohody, máme to v merku‘…

Ano, ale u mě ne. (úsměv) Já to mám naopak.

Hlavním tématem našeho rozhovoru je produkce 11. listopadu, kdy s Pražskými komorními sólisty, které vede hornista a dirigent Radek Baborák, přednesete Mozartovo Requiem. Aktuálně v divadle zpíváte rovněž jeho opery Kouzelná flétna (První dáma) a Figarova svatba (Hraběnka). Můžu si myslet, že Wolfgang Amadeus Mozart je vašemu srdci blízký?

Nejen mému srdci, ale i mému hlasu. Když to vezmu kolem a kolem, myslím si, že jsem vždycky měla štěstí na správné načasování rolí. V průběhu posledních let zpívám mozartovské role typu První dáma, Pamina, Hraběnka, Fiordiligi, teď mě čeká Donna Anna a cítím se v nich velice komfortně. Mozartova hudba mě naplňuje a baví, zároveň mám pocit technické stability a jistoty, což je něco, co hlas potřebuje.

Obecně se říká, že Mozart je hlasová hygiena…

Také jsem to slyšela a naprosto souhlasím.

Na druhou stranu ty intervaly ‚tam jsou‘…

Mozarta jsem zpívala – jako většina – od prvopočátku. Říká se: lehoučké zpívání, očista hlasu… Ale Mozart je ošemetný právě tím, jak je čistý. Musíte mít technické základy natolik stabilní, aby vám to neublížilo.

Než postoupíme dále… Kdo je, kromě Mozarta, vaším oblíbeným skladatelem? Třeba někdo nečekaný…

Nečekané to asi nebude, ale mám ráda Bernsteina, pak je to Beethoven, Dvořák, Čajkovský nebo Puccini…

U Bernsteina se vám jaké dílo vybaví jako první?

Candide. A West side story.

To už je hodně do popu…

Se žánry zacházím poněkud volně. Nebráním se vlastně ničemu. Ostatně jsem z muzikantské rodiny s převahou žesťařů a mám ráda zvuk třeba i big bandů… 

Zpět k tématu: Zní to skoro jako vtip, ale zpívala jste někdy Mozartovo Requiem?

Ano. (úsměv) Zpívala, ale neřeknu vám kolikrát přesně. Myslím ale, že to bylo více než desetkrát.

Předpokládám, že ve sboru i sólově.

Jenom sólově.

Nikdy ve sboru! To JE trošku zajímavé… Máte nějakou svoji specifickou interpretační taktiku u takto obrovsky slavných děl? Otisknout se do divákovy paměti je možná složitější, když ten už do značné míry ví co čekat…

Zkusila bych odpovědět takto. Na našem pěveckém oboru se mi líbí pestrost ve smyslu, že každý máme svoji signifikantní, specifickou barvu. Ta nejde napodobit. Můžete napodobit frázování, gesta, dynamiku, můžete kopírovat nahrávku konkrétního člověka, ale vždycky vás prozradí barva, která je v principu nezaměnitelná.

Snažím se být interpretačně poučená, dát dílu, co jeho jest, mít povědomí o různých stylových zásadách, na druhou stranu chci být maximálně autentická a nechat promlouvat svoji barvu a dát interpretaci co nejvíc ze sebe.

Zaujal mě váš důraz na barvu hlasu. Pořádně jsem pěvce neslyšel mluvit ve stylu, že se snaží pěstovat barvu. Říkáte, že opečováváte jinakost vlastní barvy?

Každý máme svoji barvu.

Ano, zároveň se ale liší míra její specificity – někdo ji má výrazně jinou, než je nějaký průměr, někdo jiný jaksi obyčejnější… Je namístě snažit se zdůraznit rozdílnosti hlasu, aby byl o to zapamatovatelnější?

Takhle jsem to asi nechtěla říct, ale v jistém smyslu to tak být může. Spíš než že bych barvu opečovávala, snažím se ji nemaskovat a neměnit.

Vícekrát jsem se setkala s tím, že mi bylo vytýkáno, že moje barva je moc tmavá. Tak jsem hlas začala úžit. Tím pádem ale všechno šlo „do kytek“ – krk se vám stáhne a nemůžete nic. 

Musela jsem se naučit s tím pokynem pracovat. Když mi řekli, že je to moc tmavé, neznamená to, že mám zpívat jinak, ale spíše nasadit jiný výraz. Ne každý problém umí pojmenovat a ne každý si pokyn přebere správně. Společnou řeč nelze najít s každým. S jinými lidmi to zas „zaklapne“, aniž musíte říct slovo.

Snažím se nezpívat na úkor své danosti; přemýšlím, jak správně svůj materiál používat.

Snad můžeme říct, že čistě technicky part v Mozartově Requiem není nějak přehnaně obtížný. V čem tedy tkví jeho hlavní úskalí?

Už jsem to trochu nakousla – myslím, že v té mozartovské čistotě. Málokdy zpěvákovi něco odpustí; jakákoli technická nedokonalost je slyšet – jakýkoli špatný nádech, nasazení… cokoli je okamžitě znát, a i laikovi! Jako interpret musím být pořád bdělá, ale zároveň působit, že to nic není.

Zároveň, bdění nad technickou stránkou věci nesmí ubrat přesvědčivosti výrazu…

Určitě. Když to řeknu blbě – a nechci, aby to vyznělo blbě… –, u romantických děl se dá leccos zakamuflovat, tak zvaně „hodit na výraz“. Můžete použít glissando, podržet korunu, obecně máte větší volnost… Mozart je průzračný – toho se opravdu bojím zpívat, když jsem nemocná nebo na mě něco leze. Dvořákova Rusalka mi při rýmě zas až tolik nevadí. (smích)

Koncert 11. listopadu v kostele sv. Anežky České na Spořilově je koncipovaný jako Pocta hrdinům u příležitosti Dne válečných veteránů. Kdo je vaším „hrdinou“?

Těžko se mi odpovídá. Mám víc hrdinů; i hrdinek. Asi se mi nechce říkat, kdo to je, ale zkusím odpovědět obecně: Pro mě je hrdinou každý, kdo dokáže vyhrát sám nad sebou a kdo dokáže být lidský a laskavý, i když mu bylo ublíženo. Takových lidí si nesmírně vážím…

Děkuju za pěknou odpověď… S Radkem Baborákem, pokud vím, nespolupracujete poprvé. (Myslím, že jsem vás někdy registroval v Mariánských Lázních, kde je šéfdirigentem.) Co na Radkovi jakožto dirigentovi oceňujete?

Na Radkovi obdivuju obrovskou škálu věcí, ale zůstanu u toho dirigentství. Zásadní věcí pro mě je to, že zůstal muzikantem a interpretem, i když diriguje. Jako dirigent si uchovává mentalitu interpreta, což znamená, že je schopný dialogu a nejde do konfliktu, i když má vždy vlastní představu, tak je ale zároveň schopný diskuze a hledá kompromisy, jak by mohl pomoct sólistovi. Vždycky mu jde o celek, ochotně upozadí ego, když je potřeba… A to rozhodně není samozřejmost. Jsem mu za to moc vděčná.

Co považujete za největší roli – třeba ne jen operní –, která vás v aktuální sezoně čeká? Nebo jednodušeji, co zajímavého vás letos čeká?

Kromě rolí, které v Národním divadle už zpívám, mě čeká jeden vstup do existující inscenace, a to ve Státní opeře v Pucciniho Bohémě do role Musetty. Na to se moc těším, protože to byla moje úplně první role na divadle – ztvárnila jsem ji v plzeňském Divadle J. K. Tyla v roce 2006… Jsem zvědavá, jak ji uchopím tentokrát. 

Potom mě čeká mě jedno nové nastudování. Znovu ve Státní opeře budeme dělat Wagnerova Parsifala, kde mě čeká role Blumenmädchen. Dále mě čeká zmíněná Donna Anna v Moravském divadle v Olomouci – i na to se moc těším, protože Mozart a protože Don Giovanni; pro mě je to skutečně „opera oper“. Jako poslední výzvu mám v Národním divadle moravskoslezském, kde to bude Prokofjevův Hráč. Na toho jsem hodně zvědavá… 

foto: archiv umělkyně