„Tréma nikdy tak úplně neodejde, patří prostě ke skvělému výkonu.“

„V hudební výchově nám hoboj představili jako ‚ten nástroj s lízátkem‘.“

„V prostoru orchestru je hoboj vlastně takový středobod. Může ze všech stran krásně poslouchat všechny skupiny a zase posílat jejich energii dál.“

S Barborou Trnčíkovou, novou první hobojistkou České Filharmonie, jsem se poprvé setkala ještě na HAMU, kdy jsme v pauzách mezi cvičením zjistily, že se obě chystáme na stejnou soutěž. Byla tehdy teprve v prvním ročníku, čerstvě po maturitě na pražském hudebním gymnáziu a kromě hudby studovala ještě žurnalistiku. Soutěž v italském Chieri tenkrát ve své kategorii vyhrála a jak mi sama prozradila, byl to jeden ze zlomových okamžiků v její hudební cestě; byl potvrzením, že její úsilí má smysl. Úspěchů a zkušeností od té doby nasbírala nespočet a své úsilí teď přetavila v jednu z nejprestižnějších hudebních pozic, jakých u nás mohou instrumentalisté dosáhnout.

Před začátkem sezóny jsi získala tak zvanou definitivu na pozici první hobojistky České filharmonie. Co to vlastně znamená a jak dlouho jsi musela čekat na její potvrzení? 

Na definitivu se běžně čeká rok, kdy člověk, který uspěje u konkurzu, odehraje v orchestru jednu sezónu a kolegové si ho tak otestují na zájezdech a na abonentních koncertech. Po roce se hlasuje. O těchto pozicích prvních hráčů rozhoduje celý orchestr, tedy všichni členové, včetně šéfdirigenta a umělecké rady. Pokud dostane hráč dostatečný počet hlasů, stvrdí se tím jeho pokračování v orchestru.

U mě tomuto procesu předcházela ještě roční rozehrávka. U konkurzu jsme uspěli dva, ještě s kolegou z bratislavské filharmonie, takže jsme se jeden rok ve filharmonii rozehrávali oba. Z této rozehrávky jsem vyšla jako první s vyšším počtem hlasů a pak jsem ještě absolvovala roční zkušební dobu. Celkem to tedy byly dva roky. 

Jaké pro tebe tohle období bylo?

Bylo to náročné. Člověk chce podávat úplně každý týden své nejlepší výkony, tomu předchází i příprava. Každý program je ale jiný, takže je potřeba se zaměřit na jiné aspekty hry. Někdy jsou to lyrická sóla, někdy jde o rychlost a preciznost techniky, někdy je nutné věnovat více pozornosti ladění ve skupině. Někdy je ale nejnáročnější umět si třeba při zájezdech rozvrhnout síly, aby každý koncert i na druhém konci světa dopadl reprezentativně.

Máš někoho, s kým můžeš tuto přípravu řešit?

Pro mě často přichází nejlepší zpětná vazba od kolegů v Alinde Quintet, ve kterém hraju. Všechno si říkáme tak nějak na rovinu. (smích) Dostávám od nich zpětnou vazbu nebo naopak podporu, když je potřeba. Zároveň si každý den vyměňujeme zkušenosti a rady, takže to je pro mě asi nejcennější zázemí. V tom hudebním i přátelském slova smyslu.

Máš dneska pořád ještě trému?

Myslím, že tréma nikdy tak úplně neodejde. Slýchám to i od starších kolegů. Tréma prostě patří ke skvělému výkonu – dokud není úplně paralyzující.

Máš třeba nějaký rituál nebo způsob, jak ji zvládat?

Je jich spousta, ale začíná to právě u té svědomité přípravy. Mohu si v té chvíli říct, že tu nejdůležitější práci mám za sebou a můžu se o ni opřít. To mi vlastně dodává největší klid. Pak se třeba snažím vždycky dobře vyspat, před náročnějšími koncerty si ráda dám i odpoledního šlofíka, protože se pak večer líp koncentruju. Snažím se také dobře jíst, aby mi v půlce koncertu nezačalo kručet v břiše, což se mi stává docela často. (smích) 

Co pro tebe znamená být po té dlouhé zkušební době součástí České filharmonie?

Je to pro mě úplně neuvěřitelné. Považuju za obrovskou čest, že můžu pracovat v našem největším, národním orchestru. Narodila jsem se v Praze, cítím se tu doma, mám to tu hrozně ráda. V Praze jsem vystudovala hudební gymnázium a HAMU. Mezitím jsem studovala i v zahraničí a působila ve Filharmonii v Brně. Je pro mě obrovskou radostí, že se můžu vrátit zpátky do Prahy a do Rudolfina, kde to miluju.

Byl to tvůj sen už v době studií?

Když jsem byla na gymnáziu, tak jsem si vůbec nedokázala představit, že by se to mohlo někdy stát. Ani jsem si v tu dobu nebyla jistá, že se hudbou chci živit. 

Co jiného jsi zvažovala?

Zvažovala jsem spoustu možností. Když jsem byla úplně malá, chtěla jsem být doktorkou jako maminka. Potom jsem zjistila, že mi to prostředí úplně nedělá dobře, že nejsem ten typ. Chvíli mě nadchla žurnalistika, začala jsem ji vlastně i studovat zároveň s AMU na Fakultě sociálních studií Univerzity Karlovy. Pak jsem ale čím dál víc chtěla dávat prostor hraní, které vyžadovalo víc a víc času. Částečně to rozhodnutí vlastně přišlo už na gymnáziu, kde se studenti v polovině studia po čtyřech letech rozhodují, zda chtějí do více hudebně zaměřené třídy, nebo do všeobecné, a já se rozhodla pro tu hudební. V hudebním prostředí jsem se vždycky cítila dobře. Významnou roli v tom hrály i různé koncertní zážitky.

Vzpomeneš si na nějaký konkrétní?

Už na gymnáziu mě moc bavil orchestr, měli jsme tam krásné projekty, kdy jsme letěli třeba do Dubaje. Taky jsem už tehdy dostala možnost zahrát si sólově některé koncerty s orchestrem. Gymnázium jsem pak zakončila provedením koncertu Bohuslava Martinů s orchestrem FOK v Rudolfinu.

Je to tvoje oblíbená skladba? 

Obecně mám blízko k romantičtější hudbě, miluju třeba Straussův hobojový koncert. Ale zároveň mám moc ráda právě i českou hudbu dvacátého století, které jsem se v průběhu studia hodně věnovala. Bohuslava Martinů, ale i autoři jako Slavický, Kabeláč nebo Haas.

Jak ses dostala k hoboji?

Jako úplně malá jsem ještě ve školce začínala na zobcovou flétnu. Tam mě samozřejmě naučili všechno špatně. (smích) Pak jsem přišla do hudební školy, která sídlí na Žižkově a je právě součástí hudebního gymnázia. Tam už mě naučili, jak se na zobcovou flétnu hraje správně. Chodila jsem tam i na klavír a do sboru, což byl skvělý základ. Ale když jsem pak chtěla pokračovat na gymnáziu, což je škola s úžasnou atmosférou, a navíc jsem ji měla blízko, bylo mi řečeno, že bych si měla pro další studium vybrat nějaký jiný nástroj. Na výběr byl fagot, lesní roh a hoboj. Fagot jsem zavrhla jako příliš velký a vybírala jsem mezi lesním rohem a hobojem. Vzpomněla jsem si, že hoboj už vlastně trochu znám, protože v hudební výchově nám ho zjednodušeně představili jako „ten nástroj s lízátkem“ (smích), což mě hrozně zaujalo a chtěla jsem vědět, co to je. To jsem ještě netušila, že je to strojek a že je to zároveň to největší úskalí hry na hoboj. Takže jsem do toho spadla trochu po hlavě bez varování.

Co ti na hoboji přijde nejzajímavější?

Rozhodně je to jeho specifický zvuk. Jsem ráda, že mě dodnes neomrzel. I když jsou dny, kdy se zrovna třeba nedaří a ten zvuk se pak neposlouchá úplně snadno. Když se ale sejde konstelace skvělého strojku, akustiky a dobrého rozpoložení, je zvuk hoboje opravdu objímající. Dokáže toho hodně říct.

Jaká je podle tebe role hoboje v orchestru?

Kromě toho, že ladíme áčko na začátku zkoušky?

Hoboj je v orchestru podle mě taková spojka, protože je úplně uprostřed. Komunikuje s koncertním mistrem houslí, ale má blízko i k cellům. Propojuje dechovou harmonii a žestě se smyčci… Takže v prostoru orchestru je to vlastně takový středobod. Může ze všech stran krásně poslouchat všechny skupiny a zase posílat jejich energii dál.

Zároveň vnímám hoboj jako expresivní nástroj. Je poměrně průrazný a skladatelé mu často dávali možnost krásně vyniknout v nádherných, většinou dramatičtějších nebo naopak tesklivých sólech. To si moc užívám.

Jaký je tvůj oblíbený orchestrální repertoár?

V tom jsem úplně romantický typ. Myslím si, že je to i jeden z důvodů, proč mě baví v orchestru hrát. Pro hoboj nebo i v komorní hudbě pro dechové nástroje toho romantického repertoáru tolik není, proto jsem ráda, že ho můžu zažít právě v orchestru. Vždycky si ráda zahraju Čajkovského, Rachmaninova, Sibelia, ale také Strausse, Mahlera nebo Beethovena, z českých děl určitě Josefa Suka. Jsou to úžasná symfonická díla, kde každý nástroj dostává svůj prostor. Ve filharmonii pak máme i projekty s komorním orchestrem, kde si ráda odpočinu od toho velkého symfonického zvuku a zase se vrátím k původní úloze hobojistů v barokním nebo klasicistním orchestru. Je to víc komorní práce. 

V čem se pro tebe liší orchestr a komorní hraní?

V Alinde Quintet máme obrovskou výhodu, že se na zkouškách můžeme repertoáru věnovat velmi detailně. Pracujeme často opravdu dlouhodobě na jednom repertoáru, někdy i roky, a pořád tam můžeme přinášet něco nového, což je úžasná práce. 

V orchestru máme na každý program jen týden, v podstatě dva dny zkoušení, kdy se člověk musí rychle zorientovat v tom, kde je potřeba jak reagovat, kde jak přizpůsobit svou hru. Ten čas je omezený a člověk musí být stále v obrovské pohotovosti, protože samozřejmě hudba je živá a nikdy nejsou dva pokusy stejné. Musíte mít stále uši na stopkách.

Filharmonie není tvoje první profesionální angažmá. Vybavuješ si ještě moment, kdy jsi poprvé usedla v profesionálním orchestru?

Úplně poprvé to asi bylo v projektu Hudba k ohňostroji a Vodní hudba pod vedením Radka Baboráka v Obecním domě. Je to už možná patnáct let. Bylo nás tehdy tak padesát hobojistů a padesát fagotistů, snad všichni hobojisté a fagotisté z Prahy, opravdu plná Smetanova síň. To byl úžasný zážitek.

Pak pro mě byla zásadní zkušenost v Pražské komorní filharmonii (resp. Prague Philharmonia – pozn. red.), kde jsem dostala možnost působit v orchestrální akademii a začala tak svoje orchestrální vzdělávání, které trvá už přes deset let a stále nekončí.

Měla jsi nějaké zkušenosti ze studentských orchestrů?

Vlastně už na gymnáziu jsme se spolužáky chodili na konkurzy do mládežnických orchestrů, jako je třeba Orchestr mladých Evropské unie (EUYO) nebo Gustav Mahler Jungendorchester. Mně se už někdy v sedmnácti letech podařilo udělat konkurs do EUYO. Nejdřív jsem tam jela jenom na letní školu asi na dva týdny a další rok už jsem absolvovala celé šestitýdenní turné. Bylo nás tam z Česka víc, takže jsme měli skvělou partu. Dalo mi to obrovské zkušenosti. Dlouho jsme třeba ze začátku měli dělené zkoušky, takže jsme se nejdřív naučili chápat ta díla z hlediska dechové harmonie. Orchestr vedli opravdu světoví dirigenti. Byl to pro mě úžasný zážitek a inspirovalo mě to na sobě pracovat do budoucna.

V průběhu studia na HAMU jsi taky absolvovala studijní stáže v zahraničí. Jak se ti zahraniční působení podařilo skloubit s profesionálními závazky tady?

V době svého bakalářského studia jsem strávila jeden rok v Lyonu na Consevatoire Supérieur a v tu dobu jsem ještě angažmá neměla. Třída Jeana-Louise Capezzaliho a Jérôma Guicharda na lyonské konzervatoři byla a stále je velmi exkluzivní. Spousta jejich žáků vyhrává světové soutěže. Vedle vyučujících mě velmi inspirovali právě i spolužáci, se kterými jsme vzájemně sdíleli své myšlenky, nápady a pocity, což mi otevřelo oči v různých přístupech k hraní.

V magisterském studiu jsem měla ještě možnost půlroční stáže na Royal College of Music v Londýně. V té době už jsem ale byla v orchestrální akademii České filharmonie a v Londýně studovala spíše takovou formou masterclassu. Přijela jsem vždycky na týden, měla intenzivní hodiny… Byla to zase zkušenost s úplně odlišným přístupem k výuce, kdy mají studenti běžně více pedagogů zároveň, někoho mají třeba jenom na jeden semestr nebo různé skladby připravují s různými pedagogy. Funguje to ale v nádherné symbióze, studenti si vezmou od každého pedagoga to, co jim vyhovuje, a všelijak je to obohacuje.

Ty ale ještě stále studuješ. Jak se vyvíjí tvoje doktorandské studium na HAMU?

Mám poslední rok, kdy už dokončuju svoji dizertační práci. Sestavuji rejstřík českých skladeb pro dechové kvinteto, které vznikaly ve 20. století. Několika z nich, které mě nejvíce oslovily, se věnuju detailněji.

Co nejzajímavějšího jsi zjistila?

Pro mě bylo neskutečné překvapení už to, kolik takových skladeb existuje. Mám v rejstříku přes 350 čistě dechových kvintetů českých autorů 20. století. Je zjevné, že v podstatě každý český skladatel napsal alespoň jeden dechový kvintet, což pro mě bylo úžasné zjištění. Myslím, že máme s kvintetem celý život co dělat!

Která z těch skladeb tě zvlášť zaujala?

Objevili jsme skvělý kvintet Jana Nováka a natočili ho na naše debutové CD, které vyjde letos v listopadu. Jan Novák byl pozoruhodnou osobností – zkomponovat v 50. letech minulého století v Československu suitu západně jazzového charakteru muselo stát odvahu!

Plánujete při příležitosti vydání vaší debutové nahrávky nějaký koncert?

Album uvedeme 1. prosince koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina. V minulé sezóně jsme obdrželi cenu Českého spolku pro komorní hudbu a koncert souvisí s touto cenou. Těšíme se, že budeme moct zahrát i část repertoáru z nového cédéčka a celé ho tam vypustit do světa.

Pozice první hobojistky v České filharmonii, hotový doktorát… Napadá mě: co ty a učení?

Učení mě moc baví! V rámci doktorského studia na HAMU jsem v kontaktu s ostatními studentkami a často spolu debatujeme. Snažím se jim poradit, co fungovalo mně a jestli jim to může nějak pomoct. Měla jsem možnost vést i masterclass na Royal Academy v Londýně nebo v americkém Lubbocku. Vždycky mě to nabije energií a nutí stále přemýšlet, takže doufám, že se do budoucna objeví víc příležitostí.

Co bys poradila mladým hudebníkům, kteří jsou třeba na hudebním gymnáziu nebo na konzervatoři a sní o kariéře podobné té tvojí?

Určitě bych jim doporučila, ať využijí úplně všech příležitostí, které se jim kde naskytnou! Každá zkušenost, i ta špatná, nás posouvá dál. Je navíc úplně v pořádku, že má každý tu cestu trošku jinou. Samozřejmě to není lehká práce, ale vždycky, když mě pak odmění nějakým zážitkem, uvědomím si, že ta dřina za to stojí.