„Pokud Zelenka nabídnul obraz víry jako řádu a jistoty, Händelův Dixit Dominus působil jako ohnivá erupce.“

„Výkon Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 potvrdil jejich vysokou úroveň.“

„To, co by mohlo působit jako kompromis, se proměnilo v přednost – právě křehkost a nevyzpytatelnost historických nástrojů dodala celému Zelenkovu dílu autenticitu, dramatičnost a živoucí napětí.“

Ostravský večer v podání Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 se stal jedním z vrcholů letošního ročníku Svatováclavského hudebního festivalu. Dirigent Václav Luks přivezl v úterý 9. září do Evangelického Kristova kostela dvě mimořádná díla barokního repertoáru – Missu Circumcisionis Jana Dismase Zelenky a Dixit Dominus Georga Friedricha Händela. Obě skladby spojuje silný duchovní náboj a oslava křesťanské víry, ale každá z nich je předkládá zcela odlišným způsobem: Zelenka jako hluboké a zároveň dramatické zakotvení v liturgickém řádu, Händel jako extrovertní výbuch chvály a triumfu.

Zelenka, dvorní skladatel drážďanského kurfiřta, dokázal ve své Misse Circumcisionis, ZWV 11 propojit přísnost katolické liturgie s hudební invencí, která dalece přesahovala jeho dobu. Mše, psaná pro slavnost obřízky Páně, je strukturována podle tradičního ordinária – Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus et Benedictus, Agnus Dei. Každá část nese svůj teologický význam, který Zelenka zhudebnil s mimořádným smyslem pro kontrast a symboliku. V jeho pojetí je víra především architekturou, lze ji vnímat jak řetězec gest, v nichž se střídá pokora prosebníka a síla vyznání.

Collegium Vocale 1704 zde předvedlo obdivuhodnou plasticitu: sborové části zněly majestátně a pevně, ale vždy s vnitřní energií, která zabraňovala statičnosti. Sólisté (Tereza Zimková, Pavla Radostová – soprány, Aneta Petrasová – alt, Ondřej Holub – tenor, Tadeáš Hoza – baryton a Tomáš Šelc – bas) dodali dílu lidskou tvář, jejich vstupy se střídaly se sborem v dialogu, který připomínal živý rozhovor víry. Orchestr Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse vystavěl pevnou harmonickou kostru, přitom však nezapomínal na barevnost. Zvláštní obdiv zaslouží dechová sekce Collegia 1704. Zelenka v Misse Circumcisionis využívá nejen obligátní continuo, ale i hobojové a žesťové hlasy, které do skladby vnáší poměrně výrazný melodický i harmonický prvek. Hráči na historické nástroje se museli vyrovnat s náročností, jež přesahuje pouhou technickou stránku: barokní hoboje mají subtilnější intonaci, omezenější dynamický rozsah a vyžadují nesmírně jemnou práci s dechem, zatímco přírodní lesní rohy staví interpreta před permanentní intonační výzvu. Přesto se ansámblu podařilo dosáhnout mimořádně vyrovnaného, barevně bohatého a technicky jistého zvuku. To, co by mohlo působit jako kompromis, se proměnilo v přednost – právě křehkost a nevyzpytatelnost historických nástrojů dodala celému Zelenkovu dílu autenticitu, dramatičnost a živoucí napětí.

Pokud Zelenka nabídnul obraz víry jako řádu a jistoty, Händelův Dixit Dominus, HWV 232 působil jako ohnivá erupce. Tento opus psal v roce 1707 jako mladý muž během svého pobytu v Římě. V hudbě je tak cítit nejen obdiv k italskému stylu, ale i touha předvést vlastní genialitu. Žalm, který Händel zhudebnil, je textem o Boží moci a vítězství. Hudební zpracování je plné energie, dramatických kontrastů a vysoce virtuózních pasáží. V akustických podmínkách evangelického kostela zazářily především soprány – jejich jas, svěžest a technická brilance byly nepřehlédnutelné. V části Virgam virtutis i v závěrečném Gloria Patri se soprány vyšplhaly do oslnivých výšin, které prosvětlily celý prostor kostela. Ovšem právě zde se ukázala i slabina: nadřazenost sopránového zvuku, která v některých momentech zakryla jemnější polyfonní vrstvy altů, tenorů a basů. Byla to škoda, protože Händelova hudba je plná proplétání hlasů a kontrapunktické práce. Celek však zůstal impozantní: Händelovo dílo bylo provedeno s energií, radostí a s opravdovým přesvědčením.

Výkon Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 potvrdil jejich vysokou úroveň. Stylová interpretace historické hudby, na niž se Václav Luks specializuje, zde byla patrná v každém detailu – od tempa přes artikulaci až po dynamické nuancování. Orchestr hrál na dobové nástroje, pěvci pracovali s jasnou dikcí latinského textu a celkový zvuk měl svěžest, která se od barokní hudby očekává. Luksovo vedení bylo živé, radostné, nikdy akademické. Dirigent působil spíše jako spolutvůrce než autoritativní vůdce, hudebníci reagovali na jeho gesta okamžitě a s neskrývaným nasazením.

To, co tento večer učinilo výjimečným, však nebyla jen technická dokonalost. Bylo to setkání dvou hudebních pohledů na víru. Zelenka nás postavil před víru jako řád, jako základní kotvu lidské existence: modlitbu, vyznání, prosbu o odpuštění. Händel naproti tomu ukázal víru jako oslavu, jako extrovertní jásot, který dokáže strhnout nejen věřící, ale i každého posluchače. Přístupy nejsou vzájemně v rozporu, naopak ukazují, že víra je komplexní, nese v sobě pokoru i triumf, ticho i bouři.

Koncert Collegia 1704 byl zážitkem nejen hudebním, ale i duchovním. V době, kdy je víra často chápána jako soukromá nebo archaická záležitost, tato hudba připomněla, že její poselství je stále živé a že i dnes může člověka zasáhnout stejně silně jako v 18. století. Soprány, které v Händelovi zářily možná až příliš, lze chápat symbolicky: světlo víry někdy oslní natolik, že přehluší ostatní hlasy. Ale právě proto je třeba znovu naslouchat celku – hledat rovnováhu, v níž zazní každý tón, každý hlas, názor a každý lidský příběh. Vždyť, jak praví Žalm 133: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu!“ Nejen v hudbě je krása a síla přítomna pouze tehdy, když si jednotlivé hlasy jsou ochotny naslouchat a spolu splynou v jednotu. Snad toto poselství s vnitřní pokorou přijali i posluchači koncertu.

Foto: Svatováclavský hudební festival / Ivan Korč a Martin Kusyn