„Bylo radostí sledovat, jak se Monika Melcová soustředěně noří do přívětivých vlnek barokní muziky a podléhá jejich opojnosti.“ 

„Pokyny dirigenta Vojtěcha Spurného jsou zcela přesné a nekompromisní, přitom vyznívají vůči hráčům přátelsky a nikdy nechybí úsměv. “

„Sedmdesátiletý Naji Hakim úvodní part své skladby, obsahující i názvuky blízkovýchodní muziky, zvládl z pohledu posluchače v klidu a nadhledu, možná však jen zdánlivém.“

Další dramaturgicky zajímavý program připravila pro své posluchače Komorní filharmonie Pardubice. V Sukově síni Domu hudby se při abonentních koncertech ve dnech 24. až 26. listopadu rozezněly varhany a představili se hned dva sólisté – Monika Melcová zahrála Händela a Naji Hakim uvedl v české premiéře svoji skladbu z roku 2017. Dirigentem vydařeného večera byl neúnavný Vojtěch Spurný. 

Patřím k těm, kdož někdy pociťují lítost, že královský nástroj instalovaný do pardubického koncertního sálu před jednadvaceti lety není využíván častěji. Určitě by si to zasloužil a zcela jistě by se také našli posluchači třeba pro samostatnou koncertní řadu zaměřenou na varhany. Vždyť Pardubice byly a jsou domovem špičkových varhaníků a hra na tento nástroj je na vysoké úrovni vyučována i na zdejší konzervatoři. S blížícím se adventem a vánočními svátky se sice frekvence skladeb, v nichž varhany hrají prim, jako obvykle zvýší, leč rok má přece dvanáct měsíců… Ale nechť je tento můj povzdech, vyplývající z pohledu na monumentální a dobře znějící nástroj se 45 rejstříky, esteticky velmi zdařile zabudovaný do přední stěny Sukovy síně, brán spíše jako námět k zamyšlení pro organizátory místního hudebního života.       

Každopádně v tomto týdnu skutečně došlo v Pardubicích k Varhanní slavnosti, jak byl koncert Komorní filharmonie nazván. Propojení barokní a soudobé hudby se ukázalo jako šťastný tah, stejně jako angažmá dvou výrazných osobností u třímanuálového hracího pultu.

Nejprve k němu usedla zkušená slovenská virtuoska Monika Melcová. Ačkoli Koncert pro varhany a orchestr č. 13 F dur, HWV 295 „Kukačka a slavík“ Georga Friedricha Händela trvá necelou čtvrthodinku, sólistka z něj učinila svým interpretačním mistrovstvím nezapomenutelný posluchačský zážitek. A netýkalo se to pouze slavné druhé věty Allegro oplývající hravostí s opakovaným „hlasem“ kukačky, již od úvodního Larghetta bylo radostí sledovat, jak se umělkyně soustředěně noří do přívětivých vlnek barokní muziky a podléhá jejich opojnosti, vždy ovšem s elegantním citem a s vědomě ukázněnou spoluprací s orchestrem.

I ten byl vzorně připraven, něco jiného by se snad od dirigenta Vojtěcha Spurného ani nedalo očekávat. Pozorovat ho při práci je vizuálně fascinující samo o sobě, jeho pokyny jsou zcela přesné a nekompromisní, přitom vyznívají vůči hráčům přátelsky a nikdy nechybí úsměv. Těžko soudit, nakolik se jeho úsilí opírá o vlastní vyspělost členů tělesa a čím je on sám dokáže v pozitivním slova smyslu „uhranout“, nejdůležitější je výsledek vzájemné součinnosti a ten byl i tentokrát grandiózní. Těleso nepůsobilo jako pouhý doprovod, všichni jeho členové odvedli pozoruhodný výkon. Zmínit musím kupříkladu brilantní zvuk lesních rohů, v podání Marie Kosové a Magdalény Kulišové šlo o doslova odzbrojující záležitost. Na Monice Melcové pak bylo sympatické, že při své „děkovačce“ vyjádřila jednoznačným gestem orchestru hold, tak tomu vskutku mezi kolegy má být. Škoda snad jen absence byť krátkého přídavku sólistky, třeba by bylo bývalo došlo i na ukázku jejího pověstně skvostného umění improvizace. Někdy příště…

Hudba stejného autora poté zněla bez varhan. Naskytla se tím ještě větší příležitost sledovat interpretační vyspělost hráčů pardubické Komorní filharmonie a jejich schopnost podřídit se zájmu celku. Händelova Vodní hudba, HWV 348, 349, z níž byl uveden půlhodinový výběr, tedy přibližně polovina rozsáhlého opusu, je v tomto ohledu vzorovou skladbou. Vojtěch Spurný nastudoval ikonické dílo pozorně, na pódiu neodpustil nikomu ani to nejmenší, a podepsal se tak pod výsledek uchvacující posluchače precizností, ale i kýženou pohodou. Pochválit je třeba všechny, kteří se pod jeho taktovkou podíleli.

Největší pozornost návštěvníků byla upřena již předem na druhého hosta večera. Do Pardubic přijel Naji Hakim, rodák z libanonského Bejrútu, působící dlouhé roky ve Francii a v současné době též v Londýně. Nepředstavil se pouze jako varhanní virtuos, v české premiéře uvedl s Komorní filharmonií svůj Koncert č. 5 pro varhany, smyčce a tympány. Stalo se tak osm let po vzniku díla, zřetelně se odkazujícího k tvorbě Francise Poulenca, jehož Koncertu g moll autor stejnou instrumentací a prací s harmonií a rytmem vzdává přiznanou poctu. Třívětá skladba si pohrává s různými formami, byť výsledný tvar působí až quasi-minimalisticky. Rozhodně však jde o kompozici posluchačsky vstřícnou, v určitých pasážích možná až trochu podbízivou, ale proč ne, necelých třicet minut s ní uplyne jako horská bystřina. První část (Allegro) je nabita tak nespoutanou energií, že plně zaměstná svou náročností nejen sólistu, ale především dirigenta – už dlouho jsem neviděl Vojtěcha Spurného v takovém kvaltu. Sedmdesátiletý Naji Hakim přitom svůj part, obsahující i názvuky blízkovýchodní muziky, zvládl z pohledu posluchače v klidu a nadhledu, možná však jen zdánlivém. Druhá a třetí věta (Lento a Vivace) vyznívají více eklekticky, poznamenány neoklasicismem a rovněž prvky tradiční hollywoodské filmové hudby, v níž rozprostírají příjemný sametový zvuk především smyčce. Finále ovšem patří varhaníkovi a způsob, jakým sólista vnesl do koncertní síně prostřednictvím píšťal v tu chvíli již naplno odkryté levantské téma, řadím k nejzajímavějším úkazům, jichž jsem byl v poslední době v koncertních síních svědkem. Nebyl jsem sám, koho skladba sama i její interpretace zaujala, publikum dalo svou přízeň najevo dlouhými ovacemi vestoje.

Pardubický večer s varhanami ukázal, stejně jako ten královéhradecký, konaný shodou okolností rovněž v rámci listopadové nabídky pro tamní abonenty (reflexe ZDE), jak široké jsou možnosti sestavit atraktivní program a představit pozoruhodné interprety. V obou východočeských městech jsou k dispozici kvalitní nástroje, byla by škoda – a to platí hlavně pro Pardubice – využívat je tak zřídka. O zájmu posluchačů nelze mít pochybnosti.

Foto: Komorní filharmonie Pardubice